Jung-Kook

Netušil jsem, kam jedeme. Seděl jsem v autě vedle Taeho a pořád jsem se maličko chvěl. Nedokázal jsem z něho spustit oči. Připadal mi krásný jako anděl a mé srdce splašeně tlouklo. Byl tak blízko, že jsem mohl cítit jeho jemnou vůni, ze které se mi točila hlava. Je tak úžasný! Měl jsem pocit, že ani nemrkám, jak jsem se snažil obsáhnout pohledem jeho tvář. Buď si toho nevšiml a nebo dělal, že to nevnímá. V klidu se soustředil na řízení a díval se jen před sebe.

 Byl jsem rád, protože bych se asi vsákl do sedadla studem, kdyby se na mě podíval a zjistil by, že na něho civím jako na svatý obrázek. Jenže já jsem opravdu nedokázal necivět! Ty jeho nádherně smyslné rty jako by volaly po polibku a jeho sladký nosík mě lákal, abych se o něho otřel svým nosem. Jaké by to asi bylo ochutnat jeho rty? Jaké by to asi bylo přitisknout svou tvář k té jeho? To nejspíš nikdy nezjistím... 

Tak dokonalá tvář! Napadlo mě, že snad nemá ani jednu, nepatrnou chybičku. A ty jeho krásné a hebké vlasy... představoval jsem si, že jsou hebké jako samet a pevné jako hedvábí. Chtěl bych ho hladit a vískat ve vlasech. Chtěl bych vzít nějaký pramen a natočit si ho na prst. Chtěl bych si s jeho vlasy hrát... a nejen s vlasy... Jak asi vypadá jeho tělo? Určitě je stejně dokonalé jako jeho tvář! Tae je naprosto nadpozemský a já už nic nenadělám se svou zamilovaností. Dostal mě a to dokonale! 

Kochal jsem se pohledem na něho a utápěl se ve svých pocitech, takže jsem vůbec nesledoval, kam jedeme. „Tak jsme tady!", řekl najednou Tae. Překvapeně jsem zamrkal, když se na mě podíval. Zrudl jsem, protože jsem měl pocit, že mě přistihl. Že na první pohled poznal, že se mé myšlenky točí jen kolem něho. Nedal však na sobě nic znát, jen se pousmál. „Tak si vystup, Kookie!", řekl klidně, zatím co si už rozepínal pás. „Do... dobře...", vydechl jsem a taktéž jsem si odepl pás. Až když jsem se soukal ven z auta, zjistil jsem, že zaparkoval před nějakou restaurací v centru.

 „Zvu tě!", řekl Tae, když jsme si sedli za stůl. „To nemusíš!", špitl jsem. „To je v pohodě!", usmál se. „Já chci!" Na to už jsem neměl co říct. Stejně jsem si nevzal žádné peníze, došlo mi vzápětí. Byl jsem nakonec rád, že to navrhl a tím mě zachránil od trapasu. „Tak děkuji!", pousmál jsem se nervózně a on jen kývl, že mé díky bere na vědomí. Když přišla servírka, objednal jídlo pro nás oba. Hodně rýže, zeleniny a taky masa. Objednal taky velkou sklenici limonády. 

Bylo mi špatně od hladu, ale ani tak jsem si nedokázal představit, že bych tohle všechno měl sníst. „Potřebuješ energii, Kookie!", řekl přísně Tae, když viděl, jak zírám na svou porci. „Tak jez!", pokračoval, když jsem se pořád k ničemu neměl. „Nechceš mě nutit, abych tě krmil, že ne?" Na sucho jsem polkl a zavrtěl jsem rychle hlavou. Jeho slova mě vyděsila. Nejsem přece mimino, aby mě krmil! To by byl takový trapas! Nervózně jsem si proto vzal vidličku a ochutnal první sousto. 

Bylo to výborné, ale můj žaludek se kromě hladu svíral také nervozitou. Nebyl jsem si jistý, že dokážu polknout, aniž by mi zaskočilo. Chvějící se rukou jsem hmátl po sklenici a napil se sladké limonády. Bral bych na pití raději vodu a nebo čaj, ale až tak moc mi to nevadilo. Lepší limonáda než nic! Navíc, cukr prý obaluje nervy... taky proto mám hodně rád sladké. Měl bych se zásobit čokoládou... 

Tae jen nechápavě zakroutil hlavou, když si všiml, jak pořád počítám zrnka rýže. Sám se však s chutí pustil do své porce a já jsem nestačil žasnout. Proč je tak roztomilý, když do sebe cpe jídlo s takovou chutí? Už jsme mlčeli, ale to mi nevadilo. Stejně bych nevěděl, co mám říkat. V jeho blízkosti jsem byl celý nesvůj, ale zároveň šťastný, že se můžu kochat pohledem na něho. Měl jsem pocit, že s ním bych mohl létat, ale také padat do propasti. Jaký asi doopravdy je? Mohl bych ho milovat? Mohl by on milovat mě? Je vůbec na kluky? 

Myšlenky se honily mou hlavou jako uragán a já jsem prostě nedokázal pořádně jíst. Měl jsem hlad, ale chuť k jídlu ne... Pořád jsem zíral na něho a ve svém jídle jsem se jenom rýpal. Jen sem tam jsem si do úst vložil malé sousto. Mezitím už Tae dojedl. „Kookie!", řekl znovu přísným tónem a já jsem sebou trhl úlekem. Už zase jsem se zamyslel až moc a tak mi unikl jeho pronikavý pohled. „Chceš přece ještě něco zažít, ne?", pokračoval tónem, jako by káral nějakého malého prcka. „Chceš poznávat Seoul a taky nové věci...", zarazil se, překryl si ústa  dlaní, ale v očích mu to  ďábelsky jiskřilo. Raději jsem si ani nedomýšlel, na co naráží. 

„Hmmm...", povzdechl jsem si. „Kde na to chceš brát sílu, když vůbec nejíš?", pokroutil nade mnou hlavou, hned jak se přestal pitomě usmívat. „Sakra, Kookie...", pokračoval přísným tónem. „Já si vážně nechám přinést lžíci a narvu to do tebe jako do mimina!", pohrozil mi. „Ne... to vážně nemusíš!", vypískl jsem. Konečně jsem začal pořádně jíst a on se jen spokojeně pousmál. „Tak se mi líbíš!", pochválil mě a já jsem se začervenal. Kéž bych se mu líbil jinak... Kéž by to šlo... Nedokázal jsem se ani trochu uvolnit. 

Nebyl jsem si jistý, jestli někdy dokážu být v Taeho blízkosti alespoň trochu v klidu.