Jung-Kook

Pomalu jsem se došoural až k pohovce a s povzdechem jsem se posadil co nejdál od něho. Na to se jen potichu uchehchtl. „Já nekoušu!", řekl pobaveně. Raději jsem nijak nereagoval. Byl jsem víc jak nervózní a nějak jsem netušil co s rukama a nohama. Nevěděl jsem, jak si mám sednout a chvíli jsem se všelijak vrtěl. Nakonec jsem se nějak uvelebil a celý rudý jsem civěl na své ruce. Už jsem neměl odvahu se na něho znovu podívat. 

„Co tvoje hlava?", zeptal se a v jeho hlase znovu zazněla starost. „Ještě pořád tě bolí?" Chvíli jsem neodpovídal, protože jsem si nebyl jistý, že mám pod kontrolou svůj hlas. Byl jsem rozrušený už jen z toho, že na mě nikdy nikdo takhle nepůsobil. A on na mě měl neskutečný vliv! Jeho hlas, jeho krása... Také jeho jemná vůně, kterou jsem měl možnost cítit, když mě držel, mě uchvátila. Jeho blízkost byla nesnesitelná a přesto naprosto úžasná! 

„Ještě nezabral prášek.", řekl jsem po chvíli potichu. Byl jsem překvapený, že nekoktám. „Počkáme tedy, až zabere...", povzdechl si. Jen na vteřinu jsem se odvážil zvednout oči a naše pohledy se střetly. Už se neusmíval, jeho výraz byl vážný, ale jeho oči jiskřily. Pak jsem zase rychle pohled odvrátil. „Jsi vždycky takový?", vyptával se dál. „Jaký?", špitl jsem. „Takový... Já nevím... plachý?" Jen jsem pokrčil rameny. „Ani ne...", vydechl jsem nervózně. „Tak se uvolni!", řekl vážně. „Potřebujeme totiž probrat spoustu věcí!", dodal mírně netrpělivě. „Hmmm..." 

„Hele, já taky nejsem nadšený, že tady musím být!", pokračoval a já jsem se zachvěl. Nechce tady být? Vadí mu snad, že jsem jeho klient zrovna já? Proč mu vadím? „Takže se nějak rozumně domluvme, ať můžu jít.", dodal. Znovu jsem se na něho podíval a měl jsem co dělat, aby mi do očí nevyhrkly slzy. Nepatrně se mi však začal chvět spodní ret. „Ne... nechceš být můj pa...patron?", vysoukal jsem ze sebe smutně. „Vadím ti?"

 „Hele, tak jsem to nemyslel!", řekl rychle. „Já nechci být ničí patron, ale... Víš co, zapomeň na to, to je fuk!" Povzdechl si, když viděl, že mě moc neuklidnil. Utřel jsem si vlhké oči a znovu jsem se zahleděl na své propletené prsty. Snažil jsem se nechvět. „Klid jo?", pokusil se o konejšivý tón. „To s tebou vážně nemá nic společného! Proč bys mi měl vadit?" Znovu se maličko pousmál, když jsem k němu pozvedl své oči. „Ta tvoje plachost mě dost vyvádí z míry, ale... jinak mi vážně nevadíš!"

 Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět, ani jestli mu mám věřit. Opravdu nemá problém konkrétně se mnou? Proč teda je patron, když to dělat nechce? Opravdu zvláštní. Neměl jsem však odvahu se ho na to zeptat a nezdálo se, že by mi to chtěl nějak víc objasňovat. „Dobře...", špitl jsem. Snažil jsem se uklidnit, abych ho už dál nevyváděl z míry svou nervozitou. Hlavně já jsem se však potřeboval cítit líp. Nemůžu přece šílet pokaždé, když ho uvidím! Snažil jsem přesvědčit sám sebe, že to není žádná nadpozemská bytost. Je to přece můj patron! Tae-Hyung? Proč má tak krásné jméno? 

V duchu jsem si naliskal. „Nemysli na něho jako na krásného kluka, ale jen jako na svého patrona!", okřikl jsem se ve své mysli. Zhluboka jsem se nadechl a pak zprudka vydechl, zatím co on mě propaloval svým pohledem. „Dáš si něco na pití?", zeptal jsem se a kupodivu se můj hlas zachvěl jen maličko. „Mohl bych poprosit o kafe?", pousmál se a já jsem nervózně přikývl. Nebyl jsem si jistý, jestli vůbec nějakou kávu mám. 

S politováním jsem pak zavrtěl hlavou, když jsem bleskově prohledal skříňku a došlo mi, že nic takového jsme včera s Moonem nekoupili. „A co třeba čaj?", navrhl jsem a on jen přikývl. „Tak třeba čaj...", pousmál se znovu a já jsem hned začal připravovat zelený čaj, který mi do nákupu přihodil modrovlasý. Byl jsem šťastný, že můžu Tae-Hyungovi nabídnout něco jiného než jen vodu. Navíc ten čaj je opravdu moc lahodný! 

Nachystal jsem hrnek i pro sebe. Hlava mě pomalu ale jistě přestávala bolet a já jsem se konečně trochu uvolnil. Když byl čaj hotový, postavil jsem před svého patrona hrníček, aniž bych ho vylil a nebo nedej bože rozbil. Maličko jsem se napil a čekal jsem na jeho reakci, když taky trochu ochutnal. „Páni!", usmál se. „Je výborný!" „Já vím!", uculil jsem se. „Lepší než káva, co myslíš?" Jen se na mě zazubil a znovu se napil. Při jeho úsměvu jsem se však znovu zachvěl. Jak může mít nějaký člověk tak nádherný úsměv? Nemá sice ďolíčky tak jako Nam-Joon, ale je prostě dokonalý a navíc speciální, jaký jsem nikdy u nikoho ještě neviděl. 

„Kolik vlastně máš roků?", zeptal jsem se pořád ještě nervózně. Netušil jsem, jestli se můžu na takové věci ptát. „Mám dvacet jedna!", odpověděl nevzrušeně. „Ale v prosinci už budu mít dvacet dva!" „Vážně?", vydechl jsem udiveně. „A nejsi ještě moc mladý na doktora?" Jen se zasmál. „Jak jsi přišel na to, že jsem doktor?" „A nejsi?", vykulil jsem na něho oči nechápavě. „Viděl jsem tě ve čtvrtek v nemocnici! Měl jsi bílý plášť!" „Vážně?", pousmál se, ale pak zvážněl. „Ten vykulený kluk... s tím modrovlasým... to jsi byl ty?" „Ten vykulený?", zopakoval jsem vykuleně a pak jsem zrudl. „Hmmm... to jsem byl já...", přiznal jsem váhavě. 

Takže si mě všiml? Nejspíš jsem však neudělal žádný dojem... Zamrzelo mě to, ale nechtěl jsem to dát na sobě znát. „Jsem teprve student...", pokračoval, jako by si toho opravdu nevšiml. „Do nemocnice chodím jen na praxi!" „Hmm... aha...", přikývl jsem, jakože chápu. Opravdu mi to bylo líto. Co jsem čekal? Že si ze mě někdo, jako je on, sedne na zadek? „Tak už se vážně zklidni!", řekl a zadíval se při tom do mých očí. „Můžeš mi říkat, „Tae"!", navrhnul přátelsky. „Jsem jen o trochu starší než ty, takže nechci slyšet žádné „hyungu", jasné?" Už jsem neuhnul pohledem. Nesměle jsem přikývl. „Jasné!" „Můžu ti říkat „Kookie"?", zjišťoval a já jsem znovu přikývl. „Těší mě, Tae!", vydechl jsem. „Takže...", pokračoval klidně. „Představování už máme za sebou... Co hlava?" „Už nebolí!" 

„Fajn!", usmál se, ale pak znovu zvážněl. „Teď bych potřeboval, abys mi něco řekl o tomhle, Kookie!" Přisedl si blíž, vytáhl z kapsy nějaký papír a podal mi ho. Nejistě jsem si papír vzal, ale pak se mi srdce málem zastavilo. Moje žádost! Bál jsem se na ni podívat, protože jsem opravdu neměl tušení, co všechno jsme tam s Moonem napsali. „Jak si to představuješ?", zeptal se Tae tónem, ze kterého mi naběhla husí kůže. Nevěděl jsem, na co se vlastně ptá. Srdce se mi však znovu prudce rozbušilo a mé ruce se začaly chvět, když jsem si začal pročítat zjevně mou rukou psaný text. Toužil jsem v tu chvíli zmizet a nebo se vsáknout do pohovky. 

Tohle jsem vážně napsal já?