Jung-Kook

Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Hned jsem ho poznal! Nechápal jsem však, kde se tady bere. Proč přišel a hledá zrovna mě? „Jsi v pořádku?", zeptal se starostlivě. Já jsem málem přestal dýchat, když znovu promluvil a mé nohy se začaly podlamovat. Zachytil mě pohotově pod pažema a zabránil tak mému pádu. Zachvěl jsem se pod jeho dotekem. Úplně jsem toho krásného doktora vytěsnil z mysli a on je najednou tady a dotýká se mě! Málem se mi z toho pocitu zastavilo srdce.

Pomohl mi postavit se vzpřímeně a já jsem se pokoušel už stát na chvějících se nohách a znovu nepadat. Pořád mě však držel a jeho krásná tvář byla až příliš blízko té mé. A taky jeho nádherné, jako drahokamy zářící oči, lemované hustýma řasama, které by mu mohla závidět kdejaká holka! Zamrkal a já jsem se pokusil nadechnout. Dech se mi však dost zadrhával a já jsem skoro nemohl dýchat, natož pak přemýšlet. Nepřestával se starostlivě dívat do mé tváře a já jsem cítil, jak rudnu. 

„Já... jsem... jsem v pořád... pořádku...", vykoktal jsem po chviličce, která mi přišla jako celá věčnost. Snažil jsem se vzpamatovat z prvotního šoku, ale moc mi to nešlo. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. „Takže jsi Jeon Jung-Kook?", zopakoval otázku a já jsem sotva znatelně přikývl. Připadal jsem si jako blázen, když jsem tak na něho civěl s rozšířenýma očima, ale nemohl jsem si pomoct. „A ty... ty jsi kdo?", vysoukal jsem ze sebe s námahou. „Já jsem Kim Tae-Hyung.", řekl klidně. „Tvůj patron!" 

„Pa... patron?" Oči se mi rozšířily ještě víc. „Vážně jsi v pořádku?", zjišťoval. „Nevypadáš v pořádku! Máš bolesti?" „Jen... jen mě bolí hlava...", přiznal jsem, zatím co mi to v hlavě začalo šrotovat. Takže anděl v bílém plášti je můj patron? Nečekal jsem, že přijde tak brzy a už vůbec ne, že to bude zrovna on! Bože... takže ON nakonec ukončí můj život? Anděl v bílém plášti bude i mým andělem smrti? Měl jsem pocit, že blednu. 

„Měl bys jít do postele!", řekl svým dokonalým hlasem. „Vidím, že jsi ještě v pyžamu, asi jdu nevhod... I když, chceš s tou bolestí nějak pomoct?" Jsem v pyžamu? Až teď mi došlo, že jsem šel otevřít v pyžamu a že po ránu určitě vypadám příšerně. Bolest hlavy a mé divné chování mi taky jistě na přitažlivosti nepřidávají. V tu chvíli mě hlava rozbolela ještě víc. „Ne!", vyhrkl jsem přesto. „Ve... vezmu si prášek, to bude dobré!" 

Uvolnil jsem se z jeho sevření a otočil  se k odchodu. „Pojď dál!", zavolal jsem ještě za ním a už jsem i s kufrem mířil do ložnice. Musím si rychle vzít své léky a taky se musím převléct! Prášky jsem polkl jen tak na sucho, ale byl zázrak, že jsem se jima neudusil. Hrabal jsem pak v kufru jako zběsilý, jenže jsem nevěděl co na sebe. Jako by na tom záleželo... Nakonec jsem našel bílou košili a otrhané džíny. Oblékl jsem si ji, ale knoflíky se mi nedařilo chvějícíma se prstama pořádně zapnout. Vztekle jsem tedy košili hodil zpět do kufru a vzal si tričko. 

Když se mi podařilo poslední kus oblečení nasoukat na své tělo, všiml jsem si, že on stojí ve dveřích od ložnice a pobaveně mě sleduje. Už podruhé jsem málem dostal zástavu. „Promiň...", řekl s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl. „Ale neřekl jsi mi, kam mám jít..." „Hmmm... aha...", vydechl jsem. „To... to je dob... ré..." Nebylo to však dobré! Měl jsem pocit, že se červenám i na zadku, takový trapas! Co všechno viděl? 

„Počkám tě v obýváku!", nepřestával se usmívat a já jsem přikývl. Proč tam nešel hned??? Chvíli jsem pak stál a snažil se zhluboka dýchat. Klid, hlavně klid! Nádech... výdech... Byl jsem rád, že jsem nezapomněl, jak se to dělá. Po chvíli, kdy jsem si jakžtakž srovnal své životní funkce, jsem šel za ním do obývacího pokoje. Můj patron seděl pohodlně rozvalený na pohovce, a když mě uviděl, znovu se tak zářivě usmál. V tu chvíli mi to bylo jasné... 

Ten kluk mě přišel zabít svým přenádherným úsměvem!