Jung-Kook

Najednou jsem nevěděl co si počít. Stál jsem v obývacím pokoji a připadal si jako sirotek. Všechny věci zůstaly v předsíni, ale já jsem neměl chuť vybalovat kufr ani uklidit nákup do kuchyně. Měl jsem sice hlad, jenže jsem neměl ani pomyšlení na jídlo. Čeká mě první noc v novém bytě a já tady budu sám... Najednou jsem měl strach. Vím, je to dost dětinské myšlení, zvlášť když jsem utekl do Seoulu a neměl jsem ani tušení, že potkám nějakého Moona. Už od prvního dne jsem přece měl být sám, jen se to o pár dní posunulo. Přesto mě ten fakt nijak neuklidnil. 

S povzdechem jsem se posadil na stůl, který byl v ložnici a zadíval se ven z okna. Bylo mi líto, že jde otevřít jen ventilačka, která byla až v horní části okna. Chtěl bych otevřít okno dokořán a nadechnout se čerstvého vzduchu, který byl provoněný deštěm, přestože zatím nepršelo. Chtěl bych, aby pršelo. Mohl bych zase sledovat kapky deště stékající po okenní tabuli, tak jako v sobotu doma, s máminým čajem. Zítra to bude už týden, kdy skoro celou sobotu lilo jako z konve a já jsem se rozmýšlel co dál. Dnes je to týden, co vím o své nemoci... Tak krátká doba a tolik se toho stalo. Před týdnem by mě ani ve snu nenapadlo, že budu sedět u okna v bytě po Jinově tetě. Kéž bych mohl pít alespoň Moonův čaj, jenže ho nemám. Nemám tady ani modrovlasého. 

S povzdechem jsem se nakonec přece jen zvedl a šel uklidit alespoň nákup. Kufr počká! Když jsem pak uklízel potraviny do lednice a do větrací skříňky... tolik jídla, že mi to vystačí i na měsíc... všiml jsem si, že mi tam Moon přihodil i nějaký zelený čaj. Když jsem k němu přivoněl, sevřelo se mi srdce radostí, ale taky bolestnou něhou. Ten Moon je vážně zlatíčko! Nevím, kdy to tam přihodil, ale věděl jsem s jistotou, že je to ten stejný lahodný čaj, který si s oblibou dělá a který jsem mohl ochutnat hned ten první den v jeho tetovacím salónu. Do očí mi vyhrkly slzy. Už teď se mi stýskalo po tom modrovlasém blázínkovi.

 Utřel jsem si slzy, nechtěl jsem brečet. Namísto toho jsem zapnul rychlovarnou konvu, abych si ten čaj mohl zalít. Kuchyně byla naštěstí vybavená, takže jsem už za chvíli mohl čaj zalít vřící vodou v pěkně malovaném hrníčku. Znovu jsem se posadil na stůl v ložnici, abych měl lepší výhled a s potěšením se napil čaje. Zrovna začalo pršet. Seděl jsem tam hodně dlouho a sledoval kapky dopadající na okenní tabuli. Venku už byla dávno tma, ale já jsem jezdil prstem po okně a snažil se nemyslet. Nemyslet na rodinu ani na to, co mi napsal Jung-Hyun. Co mi psal táta nebo Jimin vůbec netuším, nečetl jsem to a teď už si to ani nepřečtu, protože můj mobil i se sim kartou je pryč. Možná je to tak lepší, nevědět... Jenomže i tak to bolelo. Vím, že jsou na mě naštvaní, že se bojí a já je chápu. Je opravdu možné, že i oni mě jednou pochopí? Že mi jednou odpustí mé sobecké chování? Jsem sobec, vím to, i když Moon říkal něco jiného.

To pomyšlení bolelo, hrozně moc bolelo a rvalo mé srdce na kousky. Nikdy jsem jim nechtěl ublížit, nikomu jsem nechtěl ublížit! Avšak, ať už jsem sobec a nebo ne, ztratil jsem své blízké. Ztratil jsem svého nejlepšího kamaráda i ostatní přátele. Možná jsem ztratil i Moona... Hrníček byl už prázdný a já jsem se uvnitř cítil stejně prázdně. Jako vyždímaný citrón. Vážně jsem nevěděl co dál, jako bych se zasekl. Až bolest hlavy mě probrala. Vzal jsem si své léky a zapil je jen tak vodou. Už jsem neměl sílu ani náladu dělat si další čaj. 

Vytáhl jsem z kufru jen nejnutnější věci a šel se osprchovat. Už oblečený v pyžamu jsem si umyl zuby a spolu s mým milovaným plyšákem se zakutal pod cizí peřinu. Kéž by to byla ta černá Moonova, jenže není! Potlačil jsem vzlyk. Nebudu přece pořád brečet! Věděl jsem, že jednou od něho musím odejít, sám jsem to přece chtěl... Ale i tak to bolelo! Bylo mi líto, že jsem musel odejít z domova i to, že jsem musel odejít od modrovlasého. Netušil jsem, co bude dál. Kdy poprvé uvidím svého patrona? Jaký asi bude? Hlavou se mi honily myšlenky dlouho do noci a přestože jsem nechtěl, stejně jsem si pobrečel. Tiskl jsem se ke své lištičce, ale ani ona mi nepomohla usnout. Cizí postel a příliš bolestivé myšlenky mi ve spánku bránily. Nakonec jsem usnul vyčerpáním, snad někdy nad ránem. 

Probudil mě zvonek. Někdo stál za vchodovýma dveřma a zvonil jako by hořelo. Zmateně jsem vystrčil hlavu zpod peřiny a chvíli jsem se nemohl zorientovat. Kde to jsem? Navíc mě už zase bolela hlava. Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem v bytě, který mi půjčil Seok-Jin. Netušil jsem, kdo to jen může být a co po mně může chtít?! Kdo ví, že tady jsem? Protřel jsem si oči a prohrábl vrabčí hnízdo na hlavě. Dejte mi všichni pokoj, nikoho nečekám! Pak mě ale napadlo, že je to třeba Moon. Dnes je sobota... že by nakonec nešel do salónu? Třeba objevil ty peníze v kapse a přišel mi je vrátit?! Tušil jsem, že by něco takového mohl udělat. Fajn, půjdu otevřít a prášky si vezmu až pak. 

Pořád v pyžamu, protože župan ani nevlastním, jsem se došoural do předsíně a bez rozmyslu jsem otevřel dveře. Pořád jsem ještě víc spal, než že bych byl vzhůru a proto jsem se na příchozího ani nepodíval. Znovu jsem si se zavřenýma očima prohrábl vlasy a pak jsem si promnul i oči. „Pojď dál...", řekl jsem potichu. „Ehm...", ozvalo se. „Ty jsi Jeon Jung-Kook?" Ten hlas! Po těle mi okamžitě vyskočila husí kůže. Zasekl jsem se v pohybu a užasle vypleštil oči na příchozího. Málem jsem upadl. Nebyl to Nam-Joon! 

Ve dveřích s rozpačitým úsměvem stál člověk, kterého bych tady nikdy nečekal!