Jung-Kook

Telefon jsem raději vypnul a schoval si ho do kapsy. Neměl jsem sílu cokoli psát. Nešlo to! Pořád jsem se chvěl a snažil se nebrečet. „Je mi to všechno vážně moc líto!", povzdechl si Moon. „Já... já vím!", povzdechl jsem si taky. Nejvíc líto to však bylo mně. Snažil jsem vypnout a na nic nemyslet. Tohle stejně nemá žádné uspokojivé řešení! 

„Kam vlastně jedeme?", zeptal jsem se, protože se mi nezdálo, že bychom jeli stejnou cestou, kterou mě vezl Seok-Jin. Ne že bych si ji až tak pamatoval... „Do nákupního centra přece!", oznámil Moon. „I kdybys nepotřeboval nový telefon, měl jsem v plánu tam jet!" „Na co?", nechápal jsem a on jen protočil oči. „Kookie, ty jsi vážně někdy jako malý!", povzdechl si snad posté tento den. „Myslíš, že tě v tom bytě čeká plná lednička? Já jsem sice poleno v kuchyni, ale i tak vím, že se musí nějaké jídlo nakoupit, abys neumřel...", zarazil se a hodil po mě omluvný pohled. „...hlady...", dodal pak rychle. „Vůbec jsem si to neuvědomil...", připustil jsem zahanbeně. „Díky, že se o mě tak staráš, hyungu!" Narážku na umírání jsem přešel. Vím, že to tak nemyslel, přestože oba víme, co mě čeká. 

Snažil jsem se na to nemyslet. Přesto se mi pořád do hlavy vtíraly myšlenky na mou rodinu, na to, kdo asi bude můj patron i na mou smrt. „Nemůžeš pustit nějaké cédéčko a nebo alespoň rádio?", poprosil jsem s tlumeným vzlykem. Chtěl bych vypnout, ale nešlo to! Třeba by nějaká muzika, kdybych se zaposlouchal, mé myšlenky stopla. „Už jsme tady!", řekl Moon a zaparkoval v nějaké podzemní garáži, zřejmě v nějakém nákupním středisku. „Hmmm... aha..." Ani jsem si nevšiml, že zajížděl na parkoviště. Snažil jsem se uklidnit. Zhluboka jsem dýchal a nakonec se mi to docela podařilo.

Nakoupili jsme celkem ve spěchu nějaké potraviny a drogerii, všechno, co si Moon myslel, že budu potřebovat a já jsem to zaplatil, přestože chtěl modrovlasý platit sám. Při té příležitosti jsem mu nenápadně strčil do kapsy od bundy balíček peněz. Neměl jsem ponětí kolik je tam bankovek, ale tušil jsem, že málo rozhodně ne. Když jsem peníze vybíral v bance, dostal jsem hromadu takových balíčků. Doufal jsem, že Moonovi z kapsy nevypadnou, byla by to škoda, ale věděl jsem jistě, že by je nepřijal. Jenže já mu je chtěl darovat za jeho péči a za všechno co pro mě udělal! Stal se sice mým kamarádem, ale já jsem ani tak nechtěl mít pocit, že mu něco dlužím. 

Nakonec jsme koupili nový mobil i se sim kartou a já jsem si do něho uložil nejdůležitější kontakty, včetně Moonova čísla. Taky jsem si pro jistotu vzal číslo i na Seok-Jina. Můj starý telefon si převzal Moon s tím, že ho co nejdřív dá do nějaké té zastavárny. „Peníze ti pak dám!", slíbil a já jsem jen pokrčil rameny. Bylo mi to fuk. Potom jsme už jeli do nového bytu. 

Moon mi odnesl kufr i nákup až ke dveřím. Neprotestoval jsem, protože to nemělo žádný smysl. „Dlouho se nezdržím, promiň...", řekl modrovlasý smutně. „Potřebuji se vyspat, protože budu zítra celý den v salónu... Dnes jsem tam vůbec nebyl a to jsem při tom měl objednané zákazníky, úplně jsem to zasklil!" „To mě mrzí!", špitl jsem. „Za to můžu já... kdybych se včera tak nesesypal, tak..." „Hele, nech to být!", řekl vážně. „Ty za to nemůžeš! Nikdo mě nenutil chlastat, můžu si za to sám!" 

„Ale..." „Vážně, Kookie!", řekl konejšivě a přitáhl si mě do své náruče. S výdechem jsem se k němu přitulil a on mě pohladil po vlasech. „Já bych se taky hroutil být na tvém místě! Nevyčítej si to! To já jsem to nezvládl... ale... už to neřeš, ano? Prostě to byl blbý den... nejdřív to v tom salónu a pak... Stalo se, co se stalo... Obvolám své zákazníky a nějak to vyřeším, ty se tím už netrap, jasné?" „Do...dobře...", špitl jsem. Víc jsem se k němu přitulil a on mě zlehka políbil do vlasů. 

„Opatruj se tady, Kookie!", řekl něžně. „Myslím, že je to tady dobré bydlení jen... nezapomeň jíst a hlavně brát své léky, jasné?" „Hmmm..." Nechtěl jsem ho pustit. Ještě ne! „Taky si nezapomeň občas natřít tu kérku!", připomněl mi. „Tak jednou denně... to by mělo stačit..." „Hmmm..." „Kdyby něco, tak mi zavolej, ano?" „Dobře, Moonie!" Už zase jsem měl slzy na krajíčku. 

„Neplač, Kookie!", šeptl Moon a pevněji mě stiskl. Pak se odtáhl a zadíval se do mých lesknoucích se očí. Snažil se působit klidně, ale bylo vidět, že i on je smutný. Nechápal jsem, jak je možné, že jsme se dokázali takhle moc sblížit, když ještě před pár dny ani jeden z nás neměl tušení o existenci toho druhého. Faktem ale bylo, že já jsem ho začal mít hodně rád a on mě zřejmě taky. Jen nemám tušení, jestli je to tak dobře... 

„Ještě se uvidíme!", pousmál se s pohledem stále zabodlým do mých očí. „Jsem vážně rád, že jsem tě poznal, Kookie! Nebudeš sice už v mém bytě, ale... Určitě budeme v kontaktu, ano? Zavolej mi kdykoli, jasné?" „A... ano...", vydechl jsem. „Když budeš něco potřebovat, zavolej! Nebo klidně zavolej, i když ti bude jen smutno! Volej kdykoli, ano? Když mi to vyjde, určitě se tady k tobě stavím... slibuji!", pokračoval naléhavě. „Dobře, Moonie!", pokusil jsem se o úsměv. „Děkuji za všechno!" „Nemáš zač!", řekl potichu. 

Zlehka pak pohladil mou tvář a usmál se. Jeho roztomilé ďolíčky i řádění v kuchyni mi opravdu budou chybět! „Tak já už musím vážně jít!", povzdechl si a jeho ďolíčky zmizely. „Hyungu...", špitl jsem. „Ano?" „Jeď opatrně a dobře se vyspi!" „Ty taky, Kookie... dobrou noc!" Naposledy si mě přitáhl do objetí a nakonec mi dal otcovské políbení na čelo. „Mám tě rád, Kookie!", řekl vážně. „Já tebe taky, Moonie!", odpověděl jsem rozechvěle. Pak už opravdu odešel a já jsem zůstal sám v cizím bytě.

 Neloučili jsme se sice navždy, ale já jsem přesto měl pocit, jako bychom se už nikdy neměli vidět.