Jung-Kook

Jedli jsme mlčky a já jsem se snažil nemyslet na tu žádost, kterou už má Seok-Jin u sebe. Bál jsem se, co všechno jsme tam napsali... Psal jsem to vůbec já? Ale kdyby tam byly nějaké hrůzy, už by snad Jin volal, nebo ne? Snažil jsem se uklidnit, že se snad nic tak hrozného nestalo. Vzpomněl jsem si však na své nové bydlení a taky na to, že to musím Moonovi říct. Kde ale jsou ty klíče? Hmátl jsem si do kapsy a s úlevou jsem zaznamenal, že jsou tam.

Pak jsem se podíval na modrovlasého a zjistil jsem, že mě pozoruje. Vypadal vážně. „Děje se něco, hyungu?", zeptal jsem se trochu nervózně. Jeho pohled se mi moc nelíbil. „Přemýšlel jsem, Kookie...", odpověděl s povzdechem. „Jsem vážně hrozně rád, že jsi tady u mě, ale...", poškrabal se na zátylku a já jsem napjatě čekal, co řekne dál. Ale? „Myslím, že na tebe nemám dobrý vliv!", dodal smutně. „To není pravda, pomáháš mi!", oponoval jsem. „Já to tak ale necítím...", zavrtěl hlavou. 

„Moonie, včera jsi mi opravdu pomohl!", trval jsem si na svém, ale on znovu zakroutil hlavou. „Včera jsem to totálně nezvládl!", řekl s jistotou. „To všechno se nemělo stát! A myslím... myslím, že po tom včerejšku... no myslím..." Zarazil se a namísto toho aby mluvil dál, začal se rýpat ve zbytku kaše. „Chceš, abych už šel pryč?", napověděl jsem mu smutně. Mám klíče od nového bytu, chtěl jsem mu říct, že je na čase jít, ale když s tím přišel jako první on, docela mě to mrzelo. Tušil jsem, že chtěl říct právě tohle a pocit, že mě tady už nechce, mě opravdu bolestivě zasáhl.

 „Nechci, abys šel pryč!", řekl rychle a zadíval se mi do očí. „Já tě mám vážně moc rád, Kookie! Ale... ale... myslím, že hlavně pro tebe bude lepší, když... když..." Do očí mu vyhrkly slzy, ale dál se vpíjel pohledem do mých očí. „Prostě bude lepší, když si najdeš jiné bydlení. Nevyháním tě, nemusí to být hned, ale..." „Já už mám bydlení!", vyhrkl jsem a on vykulil oči. „Vážně?", vydechl překvapeně. „Seok-Jin mi nabídl bydlení...", přikývl jsem. I mně se do očí tlačily slzy, tak jsem si je rychle utřel. „Budeš... budeš bydlet u něho?" „Ne!", zavrtěl jsem hlavou. „Je to byt po nějaké tetě..." „Aha..." 

„Nejspíš to cítíme oba podobně...", povzdechl jsem si. „Řekl jsem Jinovi, že potřebuji nové bydlení a on mi nabídl ten byt." Chtěl jsem být statečný, ale moc mi to nešlo. Už jsem si totiž nebyl až tak jistý, že chci od Moona odejít. Jenže... když on to chce taky... půjdu! „Chtěl jsem ti to říct už včera...", pokračoval jsem trochu rozechvěle. „ale... nějak se to zvrtlo..." To včerejší chlastání jsem už rozebírat nechtěl a nechtěl jsem si ani připomínat mé zhroucení. „Mám už klíče!", řekl jsem a na důkaz svých slov jsem vytáhl z kapsy svazek klíčů. 

„Takže byt po tetě?", pousmál se. „A kdy chceš jít?" Nevěděl jsem, co mám říct. Myslel jsem, že bych zůstal do konce týdne, ale... možná bych měl jít hned. Mlčel jsem a on se na mě pořád smutně díval. „Já tě vážně nevyhazuju!", pousmál se lítostivě. „Vážně bych chtěl, abys zůstal, ale..." „Moonie...", vydechl jsem. „Vždyť jsem u tebe měl původně jen přespat!", připomněl jsem mu. „Potom jsme se sice domluvili, že tu zůstanu pár dnů, ale... nikdy jsme si přece neřekli, že tu budu navždy!" Navždy! Taková ironie, co to plácám? U mě by to navždy bylo opravdu hodně krátké... 

„Hmmm...", zabručel. „Půjdu ještě dnes!", řekl jsem rozhodně. Možná to tak bude opravdu lepší... bez velkých okolků vzít kufr, batoh a prostě vypadnout. „Nechceš jít až zítra?", zeptal se a vypadal ještě smutněji než před tím. Jen jsem zavrtěl hlavou. Pokud mám opravdu jít, tak raději ještě dnes! „Jen... jen už nevím kde ten byt je...", přiznal jsem zahanbeně. „Zavolám Jinovi a on mi vysvětlí cestu...", řekl Moon. „Hodím tě tam autem!" „To nemusíš!", protestoval jsem. „Proč se sakra chováme, jako kdybychom byli pár a rozcházeli se?", vykulil na mě oči modrovlasý. Jen jsem rozpačitě pokrčil rameny. 

„Hodím tě tam, protože ten byt chci vidět!", řekl rozhodně. „Navíc... nechci, abys mi zmizel ze života!" Zarazil se a sotva slyšitelně dodal šeptem: „zatím..." „Dobře, Moonie!", přikývl jsem rozechvěle. „Děkuji!" Dělal jsem, že jsem to „zatím" neslyšel. Ani já nechci, aby Moon zmizel z mého života, ale nahlas jsem to neřekl. Dojedli jsme a modrovlasý umyl talíře. Kupodivu žádný nerozbil. 

Zavolal potom Seok-Jinovi a ten mu přesně popsal cestu. Nechtěl jsem to protahovat. Schoval jsem plyšovou lišku a pyžamo do kufru. Sbalil jsem si věci v koupelně, zkontroloval jsem, že mám všechny léky a mobil jsem si schoval do kapsy. Oblékl jsem si bundu, obul boty a mohli jsme vyrazit. Bylo mi smutno, původně jsem to nechtěl takhle narychlo, ale bylo mi jasné, že hlavně pro Moona bude lepší, když vypadnu... 

Musím vypadnout minimálně z jeho bytu!