Jung-Kook

Ještě chvíli jsem pak zíral na fotku, ale zlost mě začala pomalu opouštět. Uklidnil jsem se a nakonec mi to přišlo docela vtipné. Nic tak hrozného se přece nestalo, nemusel jsem být naštvaný. Chtěl jsem tetování, tak ho mám! Na zadku to stejně nikdo neuvidí, takže nemusí tolik vadit, že je to zrovna srdce. Zajímalo by mě, jestli Moon vytetoval tento symbol jen proto, že byl opilý a nebo je pravda to co říkal? Opravdu navždy zůstanu v jeho srdci? Vlastně je to od něho hrozně milé! 

Věřím sice, že by to dokázal vytetovat i líp, ale... co naplat, Soju je pěkná svině! Chvíli jsem se ještě dojímal, když jsem si vzpomněl na další věc, kterou říkal. Infekce! Nesmím dostat žádnou infekci! Nejspíš by to se mnou pořádně zamávalo díky mé oslabené imunitě, což mi připomnělo, že bych měl požádat Seok-Jina o nějaké prášky na posílení a taky bych si měl koupit vitamíny. Už dlouho jsem nic nebral! A taky bych si měl zalepit tu kérku, jak říkal Moon. Nanesl jsem si na zadek pro jistotu ještě jednu vrstvu krému a pak jsem se vydal do obýváku za modrovlasým.

 Pořád seděl u kuchyňského stolu a vypadal zkroušeně. Vůbec si mě nevšiml, protože se díval před sebe jako by byl slepý. Nejspíš byl zabraný do svých myšlenek. „Moonie?!", řekl jsem trochu nesměle a když se na mě podíval, pokusil jsem se o smířlivý úsměv. „Copak, Kookie?", zeptal se smutně. „Ta kérka...", začal jsem, ale nenechal mě domluvit. „Vážně mě to moc mrzí!", vyhrkl. „Nevím, co mě to napadlo... Měl jsem sice v plánu srdce, ale... mělo vypadat úplně jinak, opravdu! A rozhodně mělo být někde jinde! Vážně jsem neměl v úmyslu potetovat ti zadek!" „No...", pousmál jsem se. „Naštěstí nemám potetovaný celý zadek, je to jen kousek zadku! Není to sice žádný masterpiece, ale zase tak hrozné to není!" 

„Ne?", vykulil na mě oči. „Já jsem si byl jistý, že je to víc než jen hrozné! Takhle jsem netetoval ani jako úplný začátečník... fakt se stydím!" „Nemusíš!", chlácholil jsem ho. „Já se s tím nikde chlubit nebudu, takže tvé dobré jméno tatéra nepřijde k žádné úhoně!" „Ani není čím se chlubit!", povzdechl si. „Teda... myslím tu kérku, ne tvůj zadek!", dodal rozpačitě. „Máš moc pěkný zadek a to tetování tam vypadá docela roztomile, ale...", zarazil se. „Sakra, co to plácám?" „Něco o mém pěkném zadku?", uculil jsem se rozpačitě. Nenapadlo mě, že by mohl Moon můj zadek považovat za pěkný. „Já nejsem na kluky!", vysvětloval Moon pohotově. Taky byl celý rudý. „Ale... chápeš, ne? Dokážu ocenit pěkné tělo, i když jde o kluka..." „Tak dík!", špitl jsem a raději jsem se zahleděl na podlahu. 

Věděl jsem to! Věděl jsem, že je hetero! Rozhodl jsem se, že já o své sexualitě raději pomlčím. Ne že bych se bál, že zrovna modrovlasý je nějaký homofob, ale v téhle situaci by mé přiznání, že jsem gay, bylo asi dost trapné... „Promiň!", řekl Moon nervózně. „Asi mluvím z hladu! Chtěl jsi mi něco, než jsem ti skočil do řeči?" „Vlastně ano!", povzdechl jsem si. „Nemohl bys mi tu kérku přelepit? Nechci dostat infekci!" „Takže smím?", pousmál se, když jsem se na něho znovu podíval. „Myslel jsem, že si to chceš ošetřit sám." „Už jsem si to namazal!", informoval jsem ho. Chtěl jsem mu zrovna vrátit ten krém, ale gestem ruky mi v tom zabránil. „To si nech!", řekl na vysvětlenou. „Budeš si to ještě průběžně mazat!" „Dobře...", přikývl jsem a krém schoval zpět do kapsy od džínsů. „Díky!" „Nemáš vůbec zač!", řekl vážně. Potom šel pro něco do předsíně.

„Vážně ti to mám přelepit já?", zeptal se pro jistotu. V ruce měl nějakou průhlednou náplast, nebo snad fólii. Jen jsem přikývl. „Já si tam pořádně nevidím...", přiznal jsem neochotně. „Chtěl bych, abys to zkontroloval, jestli to vypadá tak jak to vypadat má...", vysvětlil jsem s ruměncem na tváři. „Víš, jako odborník!", dodal jsem rychle. Pravdou je, že se bojím infekce, ale dost se před ním stydím, i když už vím jistě, že není na kluky. „Tak jdeme na to!", pousmál se, ale já jsem pořád jen stál, celý rudý a neměl jsem se k tomu sundat si kalhoty. 

„Ale no tak...", pousmál se Moon. „Víš, kolik jsem už viděl zadků v mém salónu? Moc! A ten tvůj zadeček jsem už přece viděl taky, pamatuješ?" „Nepamatuju!", povzdechl jsem si. Vážně mě štvalo, že mám okno. Nebo je to tak snad lepší? „Nemusíš se stydět!", chlácholil mě a já jsem se rozhodl to dál neprotahovat. Otočil jsem se k němu zády a s ještě větším povzdechem jsem si stáhl džínsy a boxerky pod zadek tak, aby měl přístup k mému tetování. Moon si klekl a přejel prstem po mé půlce, kde bylo to srdce a já jsem zrudl ještě víc. 

„Vypadá to v pohodě!", konstatoval modrovlasý. „Na to, že to nebylo ošetřené hned, se to hojí dost uspokojivě!" „Vážně?", ujišťoval jsem se. „Buď v klidu!", ujistil mě. „Vážně!" Potom opatrně tetování přelepil. „Tak... hotovo!", oznámil mi a já jsem se bleskově oblékl. „Díky!", špitl jsem. „Už se nezlobíš?", zeptal se opatrně Moon, když se zvedl na nohy. „Ne!", vydechl jsem, pořád celý rudý. „Nezlobím!" „To jsem rád!", oddechl si s úlevou. „Jak se vlastně cítíš po tom včerejšku?" staral se. „Teď už docela dobře...", pousmál jsem se. „Ale před tím jsem si myslel, že už je můj konec, vážně!" „Bál jsem se, že ti to nějak víc přitíží...", řekl Moon. „Jsem rád, že je ti líp, ale i tak... Neměl jsi pít! JÁ jsem ti neměl dovolit pít to Soju!" 

„To už je jedno, hyungu...", mávl jsem nad tím rukou. „Nejsem přece malé dítě a naštěstí mě to nezabilo... Příště se však už alkoholu vyhnu, slibuju!" „Tak dobře...", povzdechl si. „A jak se cítíš ty?", zajímal jsem se. „Mám hrozný hlad!", přiznal a já jsem se usmál. „Já taky!" „Udělal jsem čaj!", mrkl na mě. „A taky ovesnou kaši...", dodal už míň nadšeně. „Tu by ani jeden z nás nemusel vyzvracet..." „Hmmm...", povzdechl jsem si stejně nadšeně jako on. Běžel jsem pak konečně na wc, vypil jsem několik hrnků čaje a pak jsem musel... teda nemusel, ale chtěl jsem... uklidit svinčík, který Moon při vaření kaše udělal a ke kterému se statečně nehlásil. V kuchyni to totiž vypadalo, jako kdyby tam řádila černá ruka... Potom jsme oba konečně mohli v klidu jíst.

 Kaše byla nad očekávání dobrá!