Jung-Kook

Sklonil jsem hlavu. Pořád jsem však na sobě cítil Moonův pohled, zatím co jsem se začínal chvět. Já umřu! Vážně umřu! Nechci umřít! Co budu dělat? Já umřu! Najednou jsem měl plnou hlavu jen této myšlenky. Nechci umřít! „Ach, Kookie...", vydechl Moon. Jen pár kroků stačilo, aby obešel stůl a sevřel mé vzlykající já do svého hřejivého objetí. Tohle jsem potřeboval! Vděčně jsem se k němu přitulil a on si mě k sobě přitáhl ještě víc. Nakonec jsem to však nezvládl a začal jsem hystericky brečet. Moon mě hladil po vlasech, zatímco já jsem se chvěl a nekontrolovatelně vzlykal. „Šššššš, Kookie, klid!", šeptal mi do ucha. 

Začal se mnou pohupovat, jako by uklidňoval dítě a já jsem si v tu chvíli připadal jako malé a bezbranné mimino. Nemohl jsem přestat brečet. Všechno to na mě dolehlo a v hlavě mi pořád křičela myšlenka, že brzy umřu. Už brzy! Nedokázal jsem se ovládat a propadl jsem naprosté hysterii. Začínal jsem se propadat do temnoty. Jen matně a jakoby z dálky jsem vnímal Moonův hlas, v hlavě pořád tu neodbytnou myšlenku. „Kookie... zatím neumíráš! Uklidni se, prosím... Kookie!" Pořád se mnou pohupoval, hladil mě a já se k němu tiskl se zavřenýma očima. Snažil jsem se uklidnit a vnímat jeho hřejivou blízkost. Najednou mi Moon přišel bližší než kdy před tím. „Moo...nie...", vydechl jsem rozechvěle. „Ano, jsem tady! Jsem u tebe!", šeptal. „Ššššššš... no tak klid, Kookie! Uklidni se!" Snažil jsem se vnímat jeho hlas. Snažil jsem se zahnat tu hnusnou myšlenku na mou smrt. Šlo to pomalu, ale šlo. Temnota se pomalu ale jistě rozplývala a já jsem se začal trochu uklidňovat. 

„Tak je to dobře... tak... ano, klid, Kookie... klid!", nepřestával šeptat. Po chvíli jsem se přestal tak moc chvět a mé vzlyky už nebyly tak divoké. Pořád jsem se však tiskl k jeho tělu. Po další chvíli jsem už vzlykl jen sem tam. „Hodný kluk!", vydechl rozechvěle Moon. „Dýchej, Kookie... dýchej zhluboka... tak je to dobře... šikulka!" Dýchal jsem zhluboka, jak mi řekl. Opravdu to fungovalo. Za chvíli na to už jsem se cítil mnohem líp. Opatrně jsem se od Nam-Joona odtáhl. Až teď jsem si uvědomil, že i jeho tvář je mokrá od slz. 

„Jak... jak je ti?", zeptal se chvějícím se hlasem. „Už... už je t...to lepší!", odpověděl jsem stejně rozechvěle. „Díky, Moonie..." Moon zhluboka vydechl. „Tak tohle chce něco silnějšího!", řekl potichu a pomalých krokem se vydal k lednici. Mlčky jsem sledoval, jak něco hledá a pak vytáhl lahvičku Soju. Já jsem se dál snažil dýchat a on zatím vyprázdnil celý obsah. „Já... já chci taky!", řekl jsem sice potichu, ale důrazně. „Ty, Kookie, ne!", zavrtěl hlavou rozhodně Moon. „Po... potřebuji to!", trval jsem si na svém. Moon se se mnou zřejmě nechtěl hádat a tak mi nakonec vtiskl do dlaně mou vlastní lahvičku. 

Pomalu jsem popíjel, zatím co on vypil na ex hned druhou. Cítil jsem, jak se alkohol rozlévá v mém žaludku. Byl to příjemný a hřejivý pocit! Soju jsem nikdy před tím nepil a moc mi nechutnalo, ale doufal jsem, že mi tento levný chlast pomůže zapomenout. Chtěl jsem se opít a na nic nemyslet. Alespoň chvíli vůbec nemyslet! „Další!", poprosil jsem a Moon mi rezignovaně podal další alkohol. Zřejmě mé zhroucení snášel hůř, než se zdálo. Ani já jsem nebyl ještě v klidu. Pořád jsem se chvěl. 

Chtěl jsem víc alkoholu!