Jung-Kook

Seok-Jin mě vyhodil před Nam-Joonovým domem. Omluvil se, že se už musí vrátit do nemocnice a zeptal se, jestli mi to nevadí. „To je dobré!", pousmál jsem se. Doufal jsem, že Moon je už doma. Jin odjel a já jsem osaměl. Modrovlasý však doma ještě nebyl. Nikdo se totiž neozval, přestože jsem usilovně mačkal zvonek s nápisem Kim Nam-Joon. Stál jsem potom bezradně před domem, v jedné ruce žádost a ve druhé klíče od mého nového bydlení. Klíče od Moonova bytu bohužel nemám. S povzdechem jsem se posadil na schodky před vchodem. Nezbývalo mi nic jiného než počkat, až se Moon vrátí. Doufal jsem, že to bude brzy. Znuděně jsem sledoval lidi, kteří spěchali kolem, auta a ostatní provoz. Měl jsem dost mizernou náladu. Hlava mě sice nebolela díky Jinovi, ale potřeboval jsem si zalézt do postele a v klidu vstřebat všechny dojmy. Bylo toho na mě dnes prostě až moc...

Taky jsem měl už docela velký hlad. Přišlo mi to jako celá věčnost, když modrovlasý konečně přijel. Ještě chvíli a nejspíš bych na těch schodcích usnul. Vystoupil z auta a práskl dveřmi, až jsem nadskočil leknutím. Hned jsem si všiml, že nemá nejlepší náladu. „Čekáš tady dlouho?", zeptal se namísto pozdravu, když přišel až ke mně. „Nemám u sebe mobil, ale ano... myslím, že docela dlouho...", povzdechl jsem si unaveně. Moon se zamračil. „Ten Jin je fakt blb!", řekl naštvaně. „To tě tady nechal jen tak?" „Není blb!", oponoval jsem, ale když na mě Moon hodil zamračený pohled, raději jsem už v obhajobě Seok-Jina nepokračoval. 

„Stalo se něco?", zeptal jsem se opatrně. To už jsme jeli výtahem k jeho bytu. „Ale nic...", mávl rukou, jenže při tom vypadal jako bych chtěl povraždit půl Seoulu. Docela z něho šel strach a tak jsem už raději mlčel. „Někdy bych s tím nejraději sekl!", nadával Moon, když za námi zabouchl dveře od bytu. Chtěl jsem se nenápadně zdekovat do ložnice, ale jeho slova mě zastavila ve dveřích. „Někdo tě naštval?", zajímal jsem se. On jen naštvaně přikývl, hned potom, co se rozvalil na sedačce. „Přišla mi do salónu jedna taková Pipina...", rozpovídal se. „Byla objednaná a že prý ví přesně, co chce abych jí vytetoval. Potom ale prohlásila, že si to prý rozmyslela a že chce něco jiného. Hodinu pak ta kráva čuměla do vzorníku, ale nic se jí tam údajně nelíbilo. Tak jsem jak blb kreslil návrhy a ona že pořád neví... Už jsem ji chtěl prohodit oknem, vážně! Nakonec si přece jen vybrala! A víš co?" 

Zakroutil jsem hlavou, že ne. „Čínského draka z mého vzorníku! Jednu z nejsložitějších kérek a ona to chtěla v barvách!" Moon se nepřestával mračit a já jsem se zaujetím poslouchal. „Tak jí říkám...", rozčiloval se. „že to uděláme na dvě sezení, že spěchám, ale ona že ne, že to chce všechno hned! Nejraději bych jí tam vytetoval kosočtverec s čárkou, taky pěkně v barvách! Taková kráva!" „Klid, Moonie!", snažil jsem se ho ukonejšit. „Vykašli se už na ni!" „Jo... promiň...", povzdechl si. „Jenže já jsem chtěl za tebou přijít dřív a kvůli té Pipině jsem to nestihl... A pak zjistím, že tě Jin jen tak vyhodil před domem... Všechno  dnes stojí za podělané hovno !" 

Vstal z pohovky a přešel k lednici, ze které vytáhl plechovku piva. Za okamžik už zmizela minimálně polovina obsahu v něm. „Už je to lepší!", řekl už mnohem klidněji. Utřel si pivní knír a pak si hlasitě grgl. „Pardón!", uculil se. „To nic!", usmál jsem se taky. „To mi připomíná...", sjel mě vážným pohledem. „Už jsi něco jedl?" „Ne!", zakroutil jsem smutně hlavou. Opravdu jsem skoro umíral hlady. „Já toho Jina vážně zastřelím!", rozčílil se znovu Moon. „Ale no tak...", brzdil jsem ho. „Co s tím má společného Jin? Nejsem přece malé dítě, které jsi mu svěřil do péče! Neměl povinnost malého Kookieho vodit za ručičku a dát mu papání." Nad tím se Moon jen zasmál. Přišel ke mně a rozcuchal mi vlasy. „Vážně!", pokračoval jsem rozhodně, ignorujíc jeho pobavení. „Já se dokážu postarat sám o sebe, jenže jsem si sebou nevzal peníze a bylo mi blbé o ně prosit Seok-Jina. On však za nic nemůže, vážně!" 

„Máš pravdu!", povzdechl si Moon. „Můžu za to já!" „Jak to myslíš?", nechápal jsem. „Měl jsem ti dát svačinu sebou a nebo ti nechat klíče... jsem vůl!", řekl lítostivě. „Přestaň si nadávat!", napomenul jsem ho. „Nebylo by místo toho raději něco k snědku? Vážně už umírám hlady!" „Promiň!", plácl se do čela. „Hlavně neumírej, ano? Přinesl jsem totiž Kimbap a taky Kimchi!" „Proč jsi to neřekl hned?", vypískl jsem radostně. Jen se smál, zatím co jsem hledal v tašce ty dobroty. Hned jsem všechno chystal na stůl. Pojedli jsme pak už v relativním klidu, mlčky.

Měl jsem boule až za ušima, jak jsem si do úst rval kousky Kimchi a celá kolečka Kimbapu. Chvíli jsem si vychutnával jídlo, ale pak, když jsem zahnal nejhorší hlad, vzpomněl jsem si na tu žádost a taky na nové bydlení. Žádost bych měl vyplnit... Přemýšlel jsem taky o tom, kdy mám Moonovi říct, že už odejdu z jeho bytu. Nálada se mu o dost zlepšila a já jsem měl strach, že mu ji zase pokazím. A nebo taky ne... Třeba bude jen rád, že už konečně vypadnu. 

„Jak to vůbec probíhalo u Jina?", prolomil najednou ticho Moon. „Promiň, že jsem se nezeptal dřív." „To je v pohodě!", pousmál jsem se. „Probíhalo to podle očekávání!" Povzdechl jsem si. „Dostal jsem žádost, kterou mám vyplnit..." „Aha...", pokýval hlavou smutně. Asi přesně věděl, o čem mluvím. „Takže to vyšetření..." „Jen potvrdilo to, co mi řekl doktor v Busanu!", skočil jsem mu do řeči. „Nic se nezměnilo! Pořád mám v hlavě ten nádor a pořád mi zbývá jen pár měsíců života!" Moon zaraženě mlčel a já jsem nedokázal pochopit, že jsem to dokázal říct tak klidně. I když možná jen zdánlivě. 

V nitru se mě pomalu ale jistě začínala zmocňovat panika.