Jung-Kook

Nemohl jsem se uklidnit a navíc mě taky dost rozbolela hlava. Seok-Jin mě konejšivě hladil po zádech a když jsem pořád nepřestával brečet, přitáhl si mě s povzdechem do náruče. Sám jsem nevěděl proč mě fakt, že jsem nikdy neměl šanci přežít rozhodil víc, než fakt, že umřu. Nebo mi ten druhý fakt prostě ještě naplno nedošel. Možná jsem brečel kvůli obojímu. Seok-Jin mě objímal. Jeho objetí mi nebylo nepříjemné, ale nedokázal jsem se k němu přitulit tak jako k Moonovi. Přesto to ale fungovalo. 

„Nechceš kapesník?", zeptal se mě s účastí Seok-Jin, když jsem se konečně trochu uklidnil. „Chci...", vydechl jsem smutně. Odněkud z pláště vytáhl papírový ubrousek a já jsem se vysmrkal. „Hrozně mě bolí hlava!", postěžoval jsem si. „Vážně?", staral se. „Něco s tím uděláme..." Vstal a přešel k nějaké skříňce za svým stolem. Potom vytáhl ampuli a injekční stříkačku. Trochu jsem se otřásl při pohledu na jehlu, kterou si chystal, ale pak jsem si bez protestů nechal vpíchnout tekutinu do žíly. Jen ať už ta bolest přejde! Naštěstí to zabralo během kratinké chvíle! „Lepší?", pousmál se Seok-Jin a já jsem jen vděčně přikývl. 

„Jaké vlastně bereš léky od bolesti?", zeptal se vážně. „Pamatuješ si název?" Zapátral jsem v paměti. „No... nejsem si jistý...", odpověděl jsem nervózně. „Myslím, že to začíná na T... Trauma... Tra..." „Tramadol?" „Tramadol!", přikývl jsem. „Myslím, že se to tak jmenuje." „To jsou dobré léky!", pokýval hlavou. „Zatím zůstaneme u toho!" „Do... dobře...", špitl jsem. „Časem přejdeš na morfium, až nebude Tramadol fungovat... Všechno budeš konzultovat se svým patronem, ale můžeš klidně zavolat i mě!" „Do... dobře..." 

„To mi připomíná...", poškrabal se na zátylku. „Nejde nám o nějaký zisk, to si nemysli, ale... vyšetření, léky... to všechno sebou nese jisté náklady. Navíc je tu riziko, které..." „Jde o peníze?", skočil jsem mu do řeči a on jen přikývl. „Mám za to zaplatit? Kolik?" „To záleží na nákladech...", odpověděl. „Souhlasíš, že se o výši domluvíš se svým patronem? Ale pokud s tím máš problém, tak..." „Ne!", znovu jsem mu skočil do řeči. „Já s tím problém nemám! Mám nějaké peníze a stejně si je všechny neužiju než... než... umřu, takže, souhlasím!" „Dobře...", přikývl. „Chtěl jsem říct, že bychom se s kolegy nějak domluvili, ale pokud s tím problém nemáš, tím líp... Chápej, už jen to CT jsem musel udělat tajně, nemůžu to dát na náklady pojišťovny. Samozřejmě ti další případné léky i morfium poskytneme, aniž bys musel cokoli doplácet! Je to taky z tajných zdrojů... Jsem sice primář, ale ani já si nemůžu dovolit jen tak rozdávat léčivo!" „Dobře...", přikývl jsem. Peníze byly opravdu to poslední, co mě trápilo! Trochu mě zahryzalo svědomí, že úspory mých rodičů věnuji na svou smrt, ale... na druhou stranu, jsou přece moje, ne? A nebude to jen na smrt, ale taky na to, abych měl šanci užít si zbytek života co nejlíp. 

„Tak fajn...", řekl Seok-Jin. „Zapomněl jsem na něco? Snad ne... Ano, ještě... kde vlastně bydlíš? Ne, že by mi do toho něco bylo, ale zajímá mě to jen kvůli případným schůzkám s tvým patronem." „Já... zatím bydlím u Nam-Joona.", pousmál jsem se při vzpomínce na modrovlasého. „Ale... je to jen dočasně. Potřebuji se odstěhovat, jen zatím nevím kam..." „Bydlíš u Nam-Joona?", podivil se. „Je to snad nějaký příbuzný?" „Ne, jen kamarád..." „Takže hledáš bydlení?", zajímal se dál. „V tom bych ti možná mohl pomoct!" „Vá... vážně?", vykulil jsem na něho oči překvapeně. „Jak?" „No... Mám jeden malý byt, který nepoužívám...", pousmál se. „Zdědil jsem ho po tetě. Vlastně ho chci prodat, ale... mohl bych ti ho půjčit!" „Vy... vy by jste mi mohl pronajmout byt?", divil jsem se. „Ne!", usmál se. „Nechal bych tě tam bydlet zadarmo!" 

„Ale..."Chtěl jsem protestovat, jenže on mě nenechal domluvit. „Je to byt nedaleko od centra!", pokračoval. „Vážně je malý, ale je v dobrém stavu! Chtěl bys ho vidět?" „No... asi ano...", přikývl jsem. „Ale to nejde jen tak, zadarmo!", dodal jsem rozhodně. „Ale jde!", mrkl na mě. „A nehádej se se mnou!" Jen jsem přikývl. Kapituloval jsem. Nemohl jsem tomu však uvěřit. Vážně jsem právě našel bydlení? Vím, že jsem slíbil Moonovi, že u něho zůstanu pár dní, ale... když vidím, jak se kvůli mně trápí... Bude lepší pro nás pro oba, když se odstěhuji co nejdřív!

 „Tak já zavolám Nam-Joonovi, že sem nemusí jezdit, že tě zavezu k němu domů, ano?", usmál se na mě Seok-Jin. „Vy mi ten byt můžete ukázat teď hned?", nechápal jsem. „Můžu!", přikývl. „Mám nějaké povinnosti, ale až později odpoledne, tak co říkáš?" „Dobře...", přikývl jsem. „Chci ten byt vidět!" Seok-Jin se usmál a potom zavolal Moonovi. Já jsem se zatím znovu snažil uklidnit. Nečekal jsem, že všechno bude mít takový spád! „Takže...", usmál se Seok-Jin, když dotelefonoval s modrovlasým. „Joon se prý zasekl v salónu a přijede domů nejdřív až za hodinu a půl, takže bude prý jen rád, když se o tebe postarám! Takže jdeme?" Jen jsem přikývl.

 Moon... je tak milý a starostlivý! Co asi řekne, až zjistí, že už se chci odstěhovat? Moc jsem doufal, že to vezme dobře. Vždyť jsme se domluvili, že u něho budu jen dočasně! Ale co já? Vezmu to taky dobře, až budu sám v cizím bytě? I mi Nam-Joon přirostl k srdci!

Jenže... odstěhovat se prostě musím!