Jung-Kook

V neděli se mi vůbec nechtělo vstávat. Máma mě sice už dvakrát volala na snídani, ale já jsem na to nereagoval. Chtělo se mi z toho všeho brečet. Přemýšlel jsem o svém životě. Zatím jsem toho prožil tak málo... 

Chtěl bych normální život jako ostatní. Chtěl bych chodit do klubů, bavit se. Chtěl bych jezdit na výlety a fotit. Chtěl bych si najít kluka... ano, líbí se mi kluci. Chtěl bych dělat spoustu věcí. Už jsem oslavil dvacáté narozeniny a nic pořádného jsem ještě neprožil! Celé roky jsem nemohl dělat nic jako mí vrstevníci, byl jsem slabý, musel jsem se šetřit a vyhýbat se infekcím... Proto jsem ani nechodil do školy, otec mi zaplatil soukromého učitele. 

Vyšetření kostní dřeně, cytostatika, transfůze krve, ozařování, věčné kontroly, krvácení z nosu, modřiny, zvracení... V době kdy jsem měl leukemii jsem byl buď doma a nebo v nemocnici. Máma mě však nepřestala hlídat ani potom co jsem se uzdravil, pořád jsem nemohl dělat všechno, co bych chtěl. Nepřestala se o mě bát. Sice mi dovolila přihlásit se na vysokou školu, kde mě vzali, ale hned po přednáškách musím domů. Stačilo se malinko zdržet v parku, aby maminka šílela. Nedokážu si ani představit co by se dělo, kdybych jí řekl svou diagnózu. Vážně jí to nedokážu říct. Nemůžu jí to říct! Nechci jí to říct... Nevím ani jak bych jí to měl říct. 

„Kookie?!", ozvalo se spolu se zaklepáním. Cuknul jsem sebou a rukávem od pyžama si utřel slzy. „Pojď dál, mami!", zavolal jsem a hrozně moc jsem se snažil, aby se mi nechvěl hlas. „Já už jsem vstal!" Vyskočil jsem z postele tak rychle, že se mi zatočila hlava. Nechci, aby si myslela, že nejsem v pořádku, když se pořád válím v posteli. Zamířil jsem ke skříni a to už máma vešla i s táckem, na kterém nesla snídani. „Proč ses nepřišel najíst?", zeptala se vyčítavým tónem. „Já bych za chvíli přišel...", broukl jsem, zatím co jsem prohraboval skříň. Co jen si vzít na sebe? 

„Jsi ještě v pyžamu, ty lenochu!", konstatovala udiveně. „Hmmm...", pokrčil jsem rameny, aniž bych se na ni otočil. Vzal jsem tepláky a tričko. „Převleč se a až to budeš mít snězené, přines mi tácek do kuchyně!", poručila a pak odešla. S povzdechem jsem se za ní podíval a pak můj pohled padl na tácek, který položila na stůl. Kroasány s máslem, marmeláda a kakao. Máma do mě cpe sladké, aby mě trochu vykrmila. 

Ne že bych neměl rád sladké. Mám rád sladkosti až nezdravě moc, jenže na mně to není poznat...