Jung-Kook

Probudil jsem se kolem deváté hodiny a kupodivu jsem byl docela vyspaný. Hlava mě bolela jen trochu, ale i tak jsem si vzal oba prášky. Na mobil, který se ztišenými zvuky ležel na nočním stolku, jsem se ani nepodíval. Neměl jsem odvahu ani sílu. To až potom. Oblékl jsem si mikinu, otrhané džíny a šel se podívat, jestli je Moon pořád ještě doma. Seděl v kuchyni a popíjel nejspíš čaj. „Tak jak ses vyspal?", strachoval se, když jsem se přišoural až k němu. „Docela dobře a ty?" Posadil jsem se ke stolu a Moon ke mně přisunul hrnek s čajem a taky talíř sladkých toustů. „Děkuji!", usmál jsem se vděčně. 

„No...", poškrabal se na zátylku. „Ještě bych spal, ale to bude dobré!", mávl nad potřebou spánku rukou. „Ty jsi dělal tousty?", podivil jsem se. Kuchyň vypadala celá. „Pche...", ušklíbl se pobaveně. „Tousty přece nejsou žádné vaření! Jen jsem je namazal marmeládou a čokoládou, trochu taky máslem a zbytek už udělal toustovač!" „Pravda...", přikývl jsem už s plnou pusou. „Ale jsou výborné!"„To mě těší!", mrkl na mě šibalsky. „Tak jez!" „A ty?" „Já už jsem jedl...", pohladil si bříško. „Jsem vzhůru něco přes hodinu a měl jsem obrovský hlad, tak promiň, že jsem na tebe nepočkal..." „To je dobré, hyungu, vážně!", chlácholil jsem ho pořád s plnou pusou. Ty tousty byly  opravdu moc dobré! A ten jeho čaj... lahoda! 

„Volal jsem Jinovi!", řekl Moon, když jsem dojedl a uklidil po sobě talíř. Čaj jsem si ještě dolél a zrovna jsem ho popíjel. „Vážně?", podivil jsem se. Nechápal jsem proč, ale najednou jsem byl dost nervózní. „Řekl mi, že máme za ním přijet do nemocnice...", pokračoval Moon. „Proč do nemocnice?", vydechl jsem zaraženě. „Protože je právě v práci a chtěl by tě zrovna vyšetřit...", vysvětlil. „Vadí ti to?" „Ne... to je v pohodě...", povzdechl jsem si. Matně jsem si vzpomínal, že Seok-Jin mluvil něco o nějakém vyšetření. „Takže... chceš za ním jet?", zeptal se starostlivě. „Nechci tě do ničeho nutit, vážně!" „Co mi zbývá?!", pokrčil jsem rameny. „Jde jen o vyšetření, ne?" „Vždycky z tama můžeš odejít!", připomněl mi. „Můžu...", připustil jsem. „ale pak co?" „Hmmm... tak dobře... hlavně buď v klidu, ano?" „Hmmmm..." „Kookie?!" „Dobře, Moonie...", slíbil jsem. „budu v klidu!" 

Domluvili jsme se, že mě Moon odveze do nemocnice za Seok-Jinem a potom, že si odskočí do salónu kvůli dvěma objednaným zákazníkům. Říkal, že to budou jen jednoduché kérky a že pak přijede za mnou. Byl bych radši, kdyby mě nenechával se Seok-Jinem samotného, ale nejsem přece malé dítě, takže jsem se rozhodl, že to zvládnu. Jde jen o vyšetření, o nic víc přece... Navíc si musím zvykat být sám, protože mám v plánu odstěhovat se od Moona co nejdřív. Nechci, aby se vedle mě takhle trápil... Nic jsem mu zatím neřekl. Nejdřív si totiž musím najít jiné bydlení. 

V nemocnici panoval čirý ruch. Přišla mi dost podobná té naší Busanské a stejně jako u nás, ani tady jsem se necítil dobře. Chtěl jsem to všechno mít co nejrychleji za sebou a vypadnout. Přesto to tady bylo jiné a já se nemohl zorientovat. Navíc jsem byl čím dál víc nervózní ze setkání, které mě čeká. Snažil jsem se uklidnit, ale moc to nešlo. Moon vypadal, že je taky docela ztracený. Byl asi taky dost nervózní, protože bylo už po desáté hodině. „Já to zvládnu, hyungu!", řekl jsem rádoby statečně, když už po několikáté zkontroloval čas. „Ne...", zakroutil hlavou odmítavě. „Zavedu tě až za ním!" „Dobře.", usmál jsem se vděčně. Byl jsem moc rád, že mě ještě neopouští.

 Kolem byly davy lidí. Byli to pacienti, návštěvníci i nemocniční personál. Zmateně jsem se rozhlížel kolem s čím dál víc nepříjemným pocitem. Nesnáším davy! „Prosím vás...", slyšel jsem říkat Moona. „Nevíte, kde najdu pracovnu Kim Seok-Jina?" Nejspíš odchytil někoho z personálu, když zrovna chvátal kolem. Všichni v pláštích totiž dost spěchali. „Kim Seok-Jina?", zeptal se ten dotyčný a mně se z jeho hlasu postavily snad všechny chloupky na těle. Tak sametový a smyslný hlas jsem ještě nikdy neslyšel! Chtěl jsem vědět, komu patří, ale bál jsem se otočit. Srdce se mi divoce rozbušilo. Nechápal jsem, proč na mě jeho hlas tak působí a vůbec se mi to nelíbilo. Rozhlížel jsem se kolem, jen na toho muže jsem se nepodíval. Vážně to nešlo. 

„A co mu chcete?", zeptal se podezíravě majitel nejkrásnějšího hlasu na světě. „Promiňte, ale to je osobní!", odsekl podrážděně Moon. Chtěl bych vidět tvář toho muže, proč se nepodívám? Připadal jsem si jako blázen. „Tak dobře...", řekl nakonec ten neznámý muž. „Je ve druhém patře, kousek od výtahu..." „Děkuji!", řekl už klidněji Moon. „Nemáte zač!", odpověděl pořád stejně podezřívavě. „Tak pojď, Kookie!", chytl mě za paži Moon a tím mě probral z tranzu. „Už vím, kde Jina najdeme!" „Dobře, hyungu...", špitl jsem. Nechal jsem se pak vést chodbou. Nakonec mi to avšak nedalo, chtěl jsem ho vidět. Jenže nejspíš už odešel...

Ohlédl jsem se za sebe a srdce se mi málem zastavilo. Pořád stál na stejném místě a díval se za námi. Na sobě měl bílý doktorský plášť a na tváři zvláštní výraz, jako kdyby tušil co od Seok-Jina chceme. Může tušit? Jak by mohl? Co mě však zaskočilo, nebyl jeho výraz, ale jeho tvář. Nejkrásnější hlas na světě měl totiž majitele v podobě snad nejkrásnějšího kluka... Myslím, že krásnějšího kluka jsem snad ještě nepotkal. Byl opravdu nádherný, připadal mi jako anděl. Neříká se náhodou doktorům andělé v bílých pláštích? Tak na něho to sedí dokonale! Kdo to je???

Pořád se za námi díval a naše pohledy se setkaly. Zpanikařil jsem a rychle se otočil. Nejspíš bych upadl, kdyby mě Moon nezachytil. „Jsi v pořádku?", strachoval se. „Jsem... jsem v pořádku, Moonie...", vydechl jsem. Necítil jsem se však být v pořádku. Hlava mě nebolela ani se mi netočila, ale srdce jako kdyby mi chtělo uletět z těla. Nikdy jsem to nezažil. 

Neměl jsem tušení co se to se mnou děje, ale věděl jsem, že za to může on.