Jung-Kook

Moon mě pevně objal a já jsem se k němu přitulil. Už jsem si vůbec nepřipadal jako dospělý a rozumný. Cítil jsem se spíš jako vyděšené dítě! Jeho náruč však přinášela jistou útěchu, přestože on plakal taky. „Konečně jsi řekl, co chceš!", řekl potichu, chvějícím se hlasem. „Ale Kookie... mluvíš o kvetoucích stromech, o slunci a ptáčcích, když nás čeká zima?" „Já vím...", vzlykl jsem. „jara se s největší pravděpodobností nedožiju..." 

„Tak dost!", vyhrkl najednou rázně. „Už tyhle řeči stačily, jasné?" „Hmmm..." Víc jsem se k němu přitiskl a on mě konejšivě pohladil po vlasech. Ach, jak se mi v tu chvíli zastesklo po mamince. Ona mě vždycky takhle hladila... Snažil jsem se na ni nemyslet ani na to, že jsem jí ještě nenapsal. Jsem fakt hrozný syn a ještě víc hrozný kamarád! Svému nejlepšímu kamarádovi jsem totiž neposlal ani jednu sms. Tyhle myšlenky se mi naštěstí podařilo zaplašit a napadla mě jiná myšlenka. Pokud by mi měl pomoct zrovna Seok-Jin, chtěl bych o něm něco vědět. 

„Dobře...", povzdechl jsem si. „Už nebudu mluvit o umírání, ale... zajímalo by mě, jak ses skamarádil se Seok-Jinem?" „Proč myslíš, že jsme kamarádi?", podivil se Moon. Odtáhl jsem se od něho a rukou si utřel poslední slzy. Už jsem nechtěl brečet. „Řekl ti „Joone"!", pousmál jsem se. „No...", poškrabal se na zátylku. „nedá se říct, že jsme zrovna kamarádi." „Aha..." „Proč se na to vlastně ptáš?", nechápal. „Chtěl bych o něm něco vědět...", vysvětlil jsem. „Myslel jsem, že jste kamarádi... tykáte si, řekl ti „Joone"..." „Párkrát jsme se sešli...", připustil Moon. „Chtěl jsem totiž vědět co je zač... jestli je to dobrý člověk." 

„Proč jsi to potřeboval vědět?", nechápal jsem. „Vždyť jsi ho poznal až... až potom..." „Chtěl jsem vědět, kdo pomohl mé sestře, co je zač...", povzdechl si. „Víš, jestli to není jen nějaký gauner, který se vyžívá ve smrti druhých... párkrát jsme se sešli a já jsem poznal, že jí chtěl opravdu jen pomoct, že není vůbec špatný člověk. Proto mám  číslo na jeho mobil. Potřeboval jsem se s ním  sejít taky proto, že jsem neměl s kým o tom všem mluvit. Ty první týdny, měsíce byly hrozné, myslel jsem, že se zblázním! Jin mi hodně pomohl... Vyslechl mě, mluvil se mnou... Začali jsme si tykat, ale vyloženě kamarádi asi nejsme. Nikdy jsme spolu totiž nepodnikli nic jako kamarádi..." 

„Chápu...", přikývl jsem chápavě. Opravdu jsem byl rád, že ten Jin není špatný člověk. Snad jsem se tedy rozhodl správně. Ale i kdyby nebyl tak dobrý člověk, měl bych vlastně na výběr? Oni nabízí něco, co mi nikdo jiný na světě nabídnout nemůže... „Můžeš mi něco říct o té organizaci?", poprosil jsem. „Kdybych... kdybych chtěl využít jejich služeb, co mám dělat?" „A ty teda chceš?", zpozorněl. „Nejspíš ano...", vydechl jsem. „Ach, Kookie...", povzdechl si a znovu mě objal. „Tohle ti však nejlíp vysvětlí Seok-Jin... Zítra mu zavolám... ano?" „Hmmm..." 

Podíval jsem se na hodiny, které měl na DVD přehrávači. Byly čtyři hodiny ráno. „Ještě dnes prosím...", řekl jsem a on se taky podíval kolik je hodin. „Ježkovy kukadla!", vyhrkl. „To už je tolik? Vůbec jsem nespal a to musím alespoň na chvíli do salónu, do háje..." Pak se zarazil. „Usneš ještě, Kookie? Já se ti omlouvám, všechno jsem to svýma kecama pokazil! Vůbec jsem nechtěl tohle téma... promiň mi to prosím..." „To je dobré...", pousmál jsem se shovívavě. „Ty usneš?" „Praštím se něčím po hlavě za svou debilitu a pak budu spát jako zabitý!", zamračil se. „Nebo mě můžeš praštit ty...", navrhl. „Mám jednu takovou super pánev..." „Jasně!", řekl jsem pochybovačně. „Praštím tě pánví a ty pak nevstaneš do toho salónu!"

 „A jo...", plácl se do čela. „Tak zkusím usnout i bez toho... Jo, snad usnu....", přemýšlel nahlas. „Půjdu do salónu až na jedenáct. Ráno zavolám Jinovi a uvidíme, jo?" „Dobře... díky...", přikývl jsem. Už jsem nebyl tak vystrašený. Moonovy řeči o pánvi mi dost zlepšily náladu. Jak je možné, že na mě tak působí? Modrovlasý řekne a nebo udělá nějakou kravinu a já zapomenu na trápení. „Tak dobrou...", pousmál jsem se. „Dobrou!", řekl něžně. Zmizel jsem zpět v ložnici. Přitulil jsem se potom k mé lištičce a usínal jsem s představou modrého nebe, kde zářilo slunce a všude poletovali ptáčci. 

Vím, že se jara už nedočkám...