Nejspíš jsem znovu usnul. Když jsem otevřel oči, byla pořád ještě tma, ale hlava mě už skoro vůbec nebolela a svět se přestal točit. Za to v ústech jsem měl jako v polepšovně, navíc hroznou žízeň. Až teď jsem si uvědomil, že jsem si večer neumyl zuby a taky, že jsem jen ve spodním prádle. Já jsem usnul u toho filmu! Cítil jsem mírné rozpaky, když mi došlo, že mě Moon odnesl do postele a že mě taky svlékl. Rozhodl jsem se to však víc nerozebírat, vždyť o nic nejde. Vím už, že Moon rozhodně není žádný úchyl! 

Pomalu jsem se zvedl ze země, oblékl si tričko, které Moon položil vedle postele a pak jsem zamířil do kuchyně s úmyslem se napít. Potom jsem si chtěl vyčistit zuby. Když jsem však potichu vešel do obýváku, všiml jsem si, že modrovlasý ještě nespí. Pohovku měl sice rozestlanou, ale seděl u puštěné televize. Když jsem však přišel blíž, všiml jsem si, že sice civí před sebe, ale že program v televizi zjevně nevnímá. „Moonie?!", řekl jsem potichu a on sebou překvapeně trhl. „Jak to že nespíš, Kookie?", zeptal se udiveně. „To stejné se chci zeptat já tebe!", hlesl jsem. „Nemůžeš spát?" „Nemůžu...", povzdechl si unaveně. Nechápal jsem to. Vypadal opravdu unavený, tak jak je možné, že nemůže spát?

 Pak mě něco napadlo. „Myslíš na svou sestru?", zeptal jsem se s lítostí a on přikývl. „Ano... myslím na ni!", odpověděl smutně. Posadil jsem se vedle něho. „Měl jsem úžasnou sestru! Byla vážně moc krásná a milá a já jsem o ni přišel... Teď jsem poznal tebe...", řekl potichu. Konejšivě jsem ho hladil po paži, ale když zmínil mě, zarazil jsem se a ustal v pohybu. Čekal jsem, co řekne dál. „Jsi hrozně milý kluk, Kookie...", pokračoval s ještě větší bolestí v hlase. „Měl bys mít celý život před sebou... Přijde mi hrozně nefér, že mladí a krásní lidé, jako ty a moje sestra, musí umřít tak brzy! Jsem rád, že jsem tě poznal... mám tě vážně rád, Kookie, ale... taky o tebe přijdu! Nevím jak se s tím dokážu vyrovnat. Ten zasraný život vážně není fér!" 

Má ruka, kterou jsem nechal na jeho paži, se začala chvět. Překryl mi ji svou dlaní a omluvně se usmál. Chvíli jsem nevěděl co říct. „Taky tě mám rád, Moonie!", vydechl jsem nakonec. „Ale... neříkal jsi mi náhodou, že na to nemám pořád myslet? Proč se tedy neřídíš svou radou?", zeptal jsem se rozechvěle. „Promiň, Kookie...", řekl sklíčeně. „Já... nechtěl jsem tě rozrušit! Promiň mi to, prosím!" „To je dobré!", povzdechl jsem si. Volnou rukou jsem si utřel slzy, které se mi natlačily do očí. Všiml jsem si, že i jemu se v očích třpytí slzy. „Máš pravdu, není to fér!", řekl jsem. Snažil jsem se, aby se mi už hlas nechvěl, jenže moc to nešlo. „Ale... jak jsi jednou řekl, hyungu, to je osud!" 

Snažil jsem se přesvědčit jeho i sebe, že to tak prostě má být. Nechápu proč to tak má být, ale každý má přece svůj osud daný a nic s tím nenadělá... Chtěl jsem být alespoň teď silný. „Asi je to osud...", připustil. „ale i tak to stojí za hovno! Nechápu proč se tohle děje!" Nevěděl jsem co na to říct. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to vím. To já jsem jen krůček od konce svého života... vážně bych chtěl vědět proč se mi to děje! Chtěl bych taky vědět, proč musela umřít Geong-Min. 

Seděli jsme pak vedle sebe mlčky, vlastně nějak nebylo co říct. Byl jsem však zaskočený. Moon na mě vždycky působil hrozně vyrovnaně, jako by byl se vším smířený. Ano, býval sice i smutný, ale až dosud jsem ho nezastihl v takovémto až depresivním rozpoložení. Vždycky se otřepal a byl zase v pohodě. Vyzařovala z něho pozitivní energie, která mi pomáhala cítit se líp a možná i jeho samého držela nad vodou. Teď mi ale došlo, že Moon je nejspíš citlivější a křehčí víc než vypadá, že i on někdy potřebuje utěšit. Chtěl jsem ho utěšit, jen jsem nevěděl jak. 

„Stojí to vážně za hovno!", vydechl jsem po nějaké chvíli napjatého ticha. „Ale... kdybych nebyl nemocný... kdyby to se mnou nebylo tak vážné, nikdy bych tě nepoznal!" „Jenže bys žil svůj život v Busanu a nemusel bys..." Zarazil se. Nejspíš to slovo už taky nechtěl pořád opakovat. Smrt, umírání... kéž by ta slova někdo smazal ze slovníku... „Já jsem vážně rád, že jsem tě poznal!", namítl jsem nejistě. Kdybych si však měl volit mezi životem a Moonem, co bych si asi zvolil?!

 „Myslíš, že jsme se měli poznat?", zeptal se a já jsem se smutným úsměvem přikývl. „Nejspíš..." „Tak proč tě musím ztratit?" Musel jsem se v duchu pousmát. Moon byl v tuhle chvíli jako malé dítě a já jako rozumný dospělý. Jaká vzácná to chvíle! „To nevím...", pokrčil jsem rameny. Vážně jsem netušil, ale věřil jsem, že nějaký důvod naše setkání mít musí. Pak mě něco napadlo. „Možná... možná jsme se setkali proto, abys mi mohl říct o té organizaci!", řekl jsem potichu. „Nevím, jestli jsem ti o nich měl říkat...", zapochyboval. 

„Ale měl!", přikývl jsem rozhodně. „Dal jsi mi totiž možnost výběru! Kdybych o nich nevěděl, kdyby...", povzdechl jsem si. „Prostě bych jen čekal, až to se mnou půjde z kopce a pak se v bolestech modlil za smrt. Nejspíš bych umřel v nemocnici. Nebo bych nakonec škemral o eutanazii... Vážně... světlo na operačním sále a tváře doktorů v rouškách není to poslední, co bych chtěl vidět! Chtěl bych vidět kvetoucí stromy, slunce, modrou oblohu... Chtěl bych slyšet ptáky a ševelení listů ve větru... Chtěl bych..." Utřel jsem si slzy, které mezitím smáčely mou tvář.

Ani jsem si neuvědomil, že pláču. Navíc jsem byl zaskočený sám sebou, že o tom tak dokážu mluvit. Moon mlčel a sotva dýchal. Víc stiskl mou ruku, na které měl pořád položenou svou dlaň. „Co ještě bys chtěl, Kookie?", zeptal se rozechvěle. „Chtěl bych vidět tvář někoho... někoho..." Nedokázal jsem to dopovědět. Tvář koho? Mou rodinu ani blízké přátele u toho nechci, i kdyby to šlo. Po Nam-Joonovi to chtít taky nemůžu, protože nechci, aby se trápil ještě víc. Pochopil jsem, že i tak to pro něho bude bolestné... Stalo se přesně to, co jsem nechtěl! Neměl jsem v plánu mu přirůst k srdci až tak, že by trpěl mou smrtí. Bylo mi jasné, že se s ním musím rozloučit dřív, než se můj stav zhorší... Takže... poslední tvář, kterou uvidím, bude patřit někomu z té organizace. Právě jsem se totiž rozhodl. Kdo to asi bude? 

Bude to Seok-Jin?