Jung-Kook

Byla sobota, tedy dost času na přemýšlení. Seděl jsem u okna a nepřítomně zíral ven. Byl sychravý den, naprosto jiný než ten včera, ale mi to nevadilo. Miluju, když kapky deště bubnují na okno. Nevadí mi ani procházky v dešti, ale ty jsem měl stejně zakázané, abych nenastydl... Miluju podzim, je tak melancholický. Tmavé mraky, mlha, spadené listí... jako výjevy z jiného, tajemného světa. 

Pil jsem teplý čaj, který mi udělala máma, poslouchal jsem muziku, sledoval déšť a přemýšlel. Pokud se to dá přemýšlením nazvat... Pořád na to ještě nedokážu moc myslet, nejspíš proto ještě nepanikařím. Jenže v klidu nejsem... Vím o tom, prostě to vím. Tak moc jsem chtěl být zdravý a žít konečně normálně. Začal jsem studovat na uměleckého fotografa, něco co mě hrozně bavilo a co jsem chtěl v životě dělat. Cestovat po světě, fotit přírodu, města i lidi... Jasně, na to nepotřebuju vysokou, ale já jsem chtěl poznat jaké to je být mezi dospělými a inteligentními lidmi. Naposledy jsem kolektiv zažil na základní škole a to je hrozně dávno, navíc tam byly jen děti... 

Až po chvíli jsem si uvědomil, že mi po tváři tečou slzy. Už zase na mě čekají chemoterapie a ozařování. To není fér! Prudce jsem si utřel slzy ze své tváře. Co mám dělat? Mám to všechno znovu podstoupit? Jenže já už to asi nezvládnu... Po chemoterapiích a ozařování mi vypadly vlasy, pořád mi bylo špatně, zvracel jsem... a to nejsou ani zdaleka všechny obtíže, co jsem měl... prostě hrůza! Znovu ne, prosím. Už ne... 

Léčba leukemie byla hrozná, ale zabrala. Našel se dokonce i vhodný dárce kostní dřeně a já jsem to přežil. Už uplynulo několik měsíců a zatím nedošlo k recidivě. Měl jsem být konečně zdravý a šťastný... měl jsem být! Proč teda nejsem? Tak moc chci být zdravý! Tak moc... Další slzy stékaly po mé tváři. Nevím, jak si mám přiznat pravdu, je to tak moc kruté! Přesto vím, že nedostuduju, nebudu cestovat a možná ani nikdy nepoznám jaké to je milovat, nepoznám sex... Nevím, jak to mám přijmout, to nejde! Nedokážu to přijmout!

Hrozně moc bych se chtěl svěřit své mámě, ale ani to nemůžu. Chtěl bych se totiž sám rozhodnout o tom, co bude dál. Kdybych jí řekl pravdu, neměl bych už možnost něco rozhodovat! Ona by mě donutila tu léčbu podstoupit. Ani otec a bratr by se neptali, co chci já... Co vlastně chci? Zatím nevím... Zatím jsem se nijak nerozhodl... 

Proč je to tak těžké?