Jung-Kook

Na chvíli jsem zvedl hlavu a setkal se s jeho smutným pohledem. Přes slzy jsem ho však skoro neviděl. „Vysvětlím ti to!", řekl potichu a přitáhl si mě blíž k sobě. Znovu jsem sklonil hlavu a vyšel ze mě tichý vzlyk. Čekal jsem co řekne dál. „Vysvětlím ti to...", pokračoval. „ale nejdřív pojedeme domů, ano?" „Já chci zůstat tady!", protestoval jsem rozechvěle. „Vysvětli mi to hned! Kdo je ten člověk co zabil tvou sestru? Jak ji zabil? Co by mi udělal?" „Kookie... vidím, že tě bolí hlava! Bude lepší dopovědět ti to doma!" „Dopověz to hned!", řekl jsem naléhavě. „Prosím, mluv!" 

„Tak dobře, poslouchej...", rezignoval nakonec a já jsem se snažil ignorovat bolest, která se pomalu ale jistě stupňovala. „Tady v Seoulu existuje jistá tajná organizace...", začal s vyprávěním. „Nejsou to žádní mafiáni... jde vesměs o lékaře nebo budoucí lékaře. Abych ti to vysvětlil... možná víš, že zákon o eutanazii je dost přísný, že? Má striktní pravidla, které ne každému vyhovují. Každý umírající má sice právo na předčasné ukončení svého života, ale lékaři smrt pacienta způsobí až když není schopen zvládat bolest a nebo když není schopen normálního života, třeba když je upoutaný na lůžku. Jak jsi sám řekl, provádí se to ve sterilním prostředí a lékaři se chovají neosobně až chladně, což v někom může evokovat popravu. Vím to, protože se o to Geong-Min zajímala. Než umřela, všechno se mnou totiž probrala.", povzdechl si a víc mě sevřel svou paží, kterou měl položenou na mém rameni. 

„Ale abych ti to dopověděl... Spousta lidí má s tím problém, tak jako ty a nebo má sestra. Zákon totiž nemyslí na lidi, kteří se chtějí bolesti vyhnout. Proto vznikla ta organizace! Snaží se žadatelům vyjít maximálně vstříc, to znamená, že si dotyčný může zvolit prostředí, kde... kde chce umřít. Dá se s nimi dokonce domluvit i jak chce umřít, přestože oni většinou volí svou, bezbolestnou metodu. No a pak samozřejmě kdy..." Poslouchal jsem mlčky a snažil se pochopit, co mi to vlastně říká. Tajná organizace? Jako fakt? 

„Jak... jak to všechno víš?", vydechl jsem. „Všechno to vím od Geong-Min!", odpověděl skoro šeptem. „Setkala se s někým z nich během chemoterapie. Během povídání se mu svěřila se svým trápením a on jí nabídl jejich pomoc. Všechno si naplánovali, aniž by kdokoli z naší rodiny něco tušil. Když však nastal ten den, začala se bát a se vším se mi svěřila. Jenže měla obrovské bolesti, takže se rozhodla, že to přece jen podstoupí... že překoná svůj strach. Mohla by z toho vycouvat, kdyby chtěla, ale ona už byla rozhodnutá to skončit. Chtěl jsem jí to rozmluvit, vážně... ale..." Moonovi se hlas začal chvět. „ale... když jsem viděl, jak trpí, svolil jsem. Bylo to hrozně bolestné rozhodnutí, zvlášť když to bylo tak narychlo. Nechtěl jsem, aby ještě umřela, ale její bolesti byly opravdu hrozné! Trval jsem však na tom, že budu u toho..." Zarazil se a volnou rukou utřel slzy ze svých očí. 

„Ty... ty jsi ji viděl umírat, Moonie?", vydechl jsem zaskočeně. „Viděl!", přikývl. „Ten dotyčný nebyl nadšený, že o tom vím... vlastně se dost zlobil, ale nakonec mu nezbylo nic jiného, než to provést přede mnou... takže jsem viděl všechno!" „A jak... jak to probíhalo?", zeptal jsem se rozechvěle. „Vlastně... stejně jako v nemocnici...", povzdechl si. „Jen s tím rozdílem, že ležela ve své vlastní posteli. Byla doma! Rodiče totiž odjeli na pracovní cestu a já jsem ji měl hlídat..." Znovu si utřel slzy. „Ležela ve své posteli, poslouchala svou oblíbenou muziku a já jsem jí tiskl ruku..." pokračoval ještě smutněji. „Rozloučili jsme se, pokud to vůbec jde, když někdo odchází navždy... Potom... potom, když řekla, že je připravená, potom..." Znovu se zarazil a chvíli zhluboka dýchal. Všiml jsem si, že má tvář mokrou od slz. I já jsem už brečel. 

„A potom?", povzbudil jsem ho, zatím co jsem si taky utíral uslzené oči. „Potom jí vpíchl něco do žíly a ona prostě usnula. Chvíli mě ještě nechal tisknout její ruku a hladit její tvář, zatím co snila, ale potom mě poprosil, jestli to může dokončit a já ho nechal. Sestra to tak chtěla, respektoval jsem její rozhodnutí, takže... potom vpíchl do její žíly další látku, která zastavila její srdce na vždy... Ale nebolelo ji to! Umřela ve spánku, s úsměvem na rtech." 

„Ale... co na to řekli rodiče?", vydechl jsem bolestně při vzpomínce na mou vlastní rodinu. „Pro ně zemřela přirozenou smrtí... prostě podlehla rakovině...", povzdechl si smutně. „Nikdo po ničem nepátral! Jenže já jsem se rodičům nedokázal podívat do očí, oni by to nepochopili, kdyby znali pravdu! Nikdy by to nepřijali a dávali by to za vinu mně! Já jsem měl na Geong-Min dohlédnout! To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem odešel z domu... Jasně, už byl čas postavit se na vlastní nohy, ale hlavně jsem se nedokázal tvářit, že nic nevím o její smrti a taky jsem tam nechtěl být bez ní!" 

Nějakou chvíli jsme pak oba seděli mlčky a oba jsme brečeli. Já jsem se při tom snažil pobrat všechno, co mi Moon řekl. „Proč jí nepomohli dřív?", zeptal jsem se váhavě, když jsem alespoň trochu zastavil pláč. „Proč musela tak trpět?" „Protože o nich dřív nevěděla a oni nevěděli o ní!", odpověděl zlomeně. „Ale ty nemusíš trpět tak jako trpěla ona! Ty, Kookie... ty nemusíš!" „Promyslím si to!", špitl jsem. Měl jsem však pocit, že se mi hlava rozskočí, moc přemýšlet nešlo. Najednou se mi  zatmělo před očima. 

Poslední co jsem vnímal, byl Moonův vyděšený výkřik a jeho ruce, které zabránily mému pádu ze zídky.