Jung-Kook

Do centra jsme jeli Moonieho autem. Seděl jsem vedle něho, ale tentokrát jsem civěl ven s opravdovým zaujetím. Modrovlasý má pravdu, potřeboval jsem změnit prostředí! Těšil jsem se jako malý na procházku i na oběd. Moonie se jen usmíval a věnoval se řízení. „Od teď půjdeme pěšky!", oznámil mi, když zajel do nějaké ulice a zastavil na místě vyhrazeném pro parkování. „Kde to jsme?", zajímal jsem se nadšeně. „Tady je Deoksugung Gil!", usmál se. „Moc krásná ulice teď na podzim!" 

„Vážně?" „Však uvidíš!", mrkl na mě. „Tak šup ven z auta!" Hned jsem ho poslechl. Odepl jsem si pás a vyskočil z auta. Maličko se mi zatočila hlava, ale po chviličce to přešlo. „Vlastně, Deoksugung Gil je hned tady za rohem...", opravil se Moon trochu rozpačitě. Jen jsem se pousmál. I tady to bylo moc pěkné. Za chvíli jsme však šli zmíněnou ulicí a já jsem musel uznat, že měl pravdu. Ulice byla lemovaná stromy a ty hrály barvami. 

Hned vedle pak byl park.

Procházeli jsme se mlčky, ale mi to nevadilo. Cítil jsem se dobře. Zašli jsme si na Japchae do malého bistra a pak mě Moon vzal k Gyeongbokgung Palace. Bylo to opravdu krásné místo, ze kterého vyzařoval klid a pohoda.

Sedli jsme si na kamennou zídku a já jsem sledoval listy jak padají na vodní hladinu. Chtěl bych, aby takováto pohoda zůstala navždy. Jenomže nezůstane... „Moonie...", řekl jsem potichu. „Chceš o tom zase mluvit?", pousmál se modrovlasý. „Hmmmm...", povzdechl jsem si. „Já vážně nevím co mám dělat." „Ještě ses nerozhodl?" „Je to moc těžké!", přiznal jsem smutně. „Tak víš co?", pousmál se trochu nejistě. „Zvážíme jaké máš možnosti, co říkáš?" „Do... dobře...", přikývl jsem. Začínal jsem být zase nervózní.

„Takže první možnost...", začal Moon. „Můžeš se vrátit do Busanu a říct rodině pravdu. Potom třeba podstoupit tu léčbu aby měli klid. Mělo by to nevýhody, ale nesporná výhoda by byla ta, že bys byl obklopený svými blízkými..." „Takhle to nechci!", zakroutil jsem hlavou. „Nedokážu jim to říct, vážně ne! A tu léčbu taky nechci!" „Dobře...", povzdechl si. „Druhá možnost je, že by ses vrátil do Busanu, ale nic by jsi jim neřekl. Prostě by jsi počkal až...", zarazil se. „Hrůza!", otřepal se aniž by čekal na mou odpověď. „To asi taky ne, že?" „Ne...", vydechl jsem. „Nedokázal bych se tvářit, že je všechno v pořádku a pak, až by se můj stav zhoršil... Ne, to nejde!" 

„Takže třetí možnost je, že zůstaneš v Seoulu a rodina nebude nic tušit... Ale co až se ti přitíží? Půjdeš tady do nemocnice?" „O tom jsem vlastně vůbec nepřemýšlel!", zarazil jsem se. „Myslel jsem jen na to, že chci něco zažít... na to co udělám až přijdou bolesti opravdu velké, nebo když se objeví nějaká komplikace, o tom jsem vůbec nepřemýšlel!" Zaraženě jsem se na něho podíval. „Můj doktor říkal, že mám jít do nemocnice, ale já to takhle nechci!" „Kookie...", řekl vážně. „Pořád jen říkáš co nechceš, ale řekni, co chceš?" „Chci být zdravý!", vyhrkl jsem nešťastně. Moon mě jen pohladil po rameni, ale nijak to nekomentoval. 

„Nevím!", přiznal jsem. „Vím jen, že nechci aby to moc bolelo! Vím, že se chci vyhnout komplikacím..." „O jaké komplikace jde?", zeptal se nejistě. „Chceš mi to říct?" „Je toho víc..." Zamyslel jsem se. Srdce mi tlouklo jako zvon a do očí mi vyhrkly slzy. Co všechno mi doktor vlastně říkal? „Záleží na tom, jak ten nádor poroste...", vydechl jsem. „Můžu ztratit řeč, oslepnout, ohluchnout a dokonce i ochrnout...", vyjmenoval jsem rozechvěle všechny možné komplikace na které jsem si vzpomněl. Dělalo se mi z té představy zle od žaludku. „Prostě samé hrůzy!", vzlykl jsem. Už zase se mi chtělo brečet. „Hrozně moc se toho bojím!", přiznal jsem. „Nevím co chci, ale vím jistě co nechci! Nechci aby se mi všechno tohle stalo!" 

Moon chvíli mlčel a jen mě hladil po zádech. „Jak se tomu chceš vyhnout?", zeptal se smutně. „Co chceš dělat?" „Já nevím!", vyhrkl jsem s pláčem. „Vážně nevím! Zabít se nedokážu, jestli myslíš tohle!" Přitáhl si mě do náruče a já si opřel hlavu o jeho rameno. „Nechci to říkat...", řekl taky rozechvěle, s pláčem na krajíčku. „A co třeba eutanazie?" * „Eutanazie?", zarazil jsem se. O téhle možnosti jsem vážně nikdy neuvažoval. Odtáhl jsem se od Moona, utřel  si slzy a znovu jsem se zahleděl na padající listí. 

Vím jak se u nás provádí eutanazie! Člověk jde na operační sál, jen s tím rozdílem, že se z tama živý nevrátí. „Vím, že jsem trapný když pořád jen říkám co nechci...", řekl jsem zlomeně. „Ale ne... Vím, že nechci umřít v nemocnici! Nechci kolem sebe doktory s rouškama a bílé stěny... měl bych pocit, že jsem na popravě... Ne!" „S tebou je to vážně těžké!", povzdechl si. Chvíli jsme oba mlčeli a já jsem se utápěl v bezradnosti a v dalších slzách. Nevím jak tohle vyřešit! I kdybych si přece jen ještě něco užil, můj konec bude bídný, tomu nezabráním! „Je tu ještě jedna možnost...", řekl najednou Moon. „Jaká?", zeptal jsem se s nadějí. Znovu jsem si utřel slzy a snažil se už nebrečet.  Netušil jsem jaká možnost může existovat. Ale co když opravdu existuje řešení, že bych se vyhnul komplikacím i bolestivé smrti? 

Ať je to co chce, nejspíš na to přistoupím!

* Nevím jak je to v Koreji s eutanazií... Vycházím jen z jednoho MV od Big Bang, kde G-Dragonova milá podstoupila eutanazii...