Jung-Kook

Ze smíchu mě už bolelo břicho. „Jsem rád, že jsi zůstal doma, hyungu!", řekl jsem, zatím co jsem si utíral slzy. „Takhle jsem se už dlouho nezasmál!" „Kim Nam-Joon k vašim službám!", mrkl na mě. „Jsem rád, že jsem tě tak pobavil!" Na tváři měl široký úsměv a své úžasné ďolíčky. Jednou mi budou moc chybět! Nevím jak dlouho tady ještě zůstanu. Moon je moc milý a nezaslouží si, abych se mu pověsil na krk. Nechci ani aby byl smutný až umřu, takže musím odejít dřív než se ještě víc sblížíme. Jenže co si tady v Seoulu sám počnu? Co si počnu kdekoli? Najednou už mi nebylo do smíchu. 

„Co se děje, Kookie?", zvážněl taky modrovlasý, když si všiml náhlé změny mé nálady. „To nic, Moonie...", pousmál jsem se smutně. „jen jsem se zamyslel..." „Myslíš na tam to?", povzdechl si a já jsem trochu váhavě přikývl. Nechtěl jsem kazit náladu nám oběma, ale nechtěl jsem mu lhát. „Nevím, co mám dělat...", přiznal jsem. „Jak to myslíš?", podivil se. „Víš...", řekl jsem potichu. „Odjel jsem do Seoulu abych tady zažil něco nového, abych mohl dělat věci, které jsem doma dělat nemohl, ale teď nějak nevím kde začít. Navíc váhám... nechci... nemůžu se vrátit domů, ale nevím, jestli to tady zvládnu!" „Počkej...", zarazil se. „Vždyť je ti dvacet, ne? To tě doma tak omezovali? Co jsi nemohl dělat? A proč by ses nemohl vrátit? Rodina by tě přece přivítala s otevřenou náručí, nebo ne? Byli by ti oporou až... až...", zarazil se a smutně sklonil hlavu. „Myslíš, až budu umírat?", vydechl jsem a on jen zabručel na souhlas. Zvažoval jsem co na to říct, když znovu zvedl hlavu a podíval se mi do očí. „Vážně nemáš žádnou naději, Kookie?", zeptal se smutně. „Opravdu nejde nic dělat?" 

Chvíli jsem nevěděl na co mu odpovědět dřív. Nakonec jsem se rozhodl, že mu prostě řeknu všechno od začátku, ať už se nemusí ptát. Třeba pochopí... „Víš... to je složité...", povzdechl jsem si. Můj hlas se trochu chvěl. „Není to tak, že by mě omezovali, protože by mě chtěli trápit. Má rodina je opravdu úžasná a milující! Jde o to, že už v minulosti jsem prodělal vážnou nemoc... leukemii a dlouhou dobu jsem se musel léčit. Každou chvíli transfuze krve, ale taky chemoterapie a ozařování... Byl jsem pořád slabý a nemohl jsem kvůli tomu dělat nic, co bych chtěl. Má rodina trpěla se mnou. Protože jsem měl oslabenou imunitu, máma byla vyděšená k smrti z obyčejné rýmy. Je zázrak, že jsem to přežil. Bylo to díky léčbě, ale taky díky dárci kostní dřeně. Nikdo z mých blízkých se totiž nehodil, ale pak někoho našli, někoho kdo nebyl v registru dárců. Bylo to jako zázrak! Chtěl bych vědět kdo to je, ale neřekli mi to..." znovu jsem si povzdechl. Váhavě jsem se podíval na Moona, jestli ho svou řečí neobtěžuju, ale on se pousmál a konejšivě mě pohladil po rameni. „Pokračuj...", řekl smutně a já jsem ho poslechl. 

„Je to teprve pár měsíců co jsem se uzdravil. To je jeden z důvodů proč jsem nikomu nedokázal říct, že jsem zase nemocný a že tentokrát nemám žádnou naději na uzdravení. Nedokázal jsem čelit té bolesti, kterou by jim mé sdělení způsobilo! Další důvod byl, že jsem chtěl ještě něco prožít, než umřu... Celé roky jsem totiž byl jen v nemocnici a nebo doma. Chtěl bych poznat i něco jiného než pár ulic v Busanu, bílé nemocniční stěny a náš dům. Jenže, jak už jsem říkal, máma se o mě hrozně moc bojí! I kdyby nevěděla, že umírám..." Chvíli jsem se zarazil. Hluboký nádech, výdech... „I kdyby to nevěděla, stejně by mi nic nedovolila!", pokračoval jsem dál ještě víc rozechvěle. „Možná později ano, ale tak brzy po ukončení předchozí léčby ne! Pořád totiž mám  dost oslabenou imunitu... Jenže já tolik času nemám, Moonie! Vážně se s tím nedá nic dělat!" Po tváři mi stekla slza a Moon si mě přitáhl do náruče. 

Po chvíli jsem mohl opět pokračovat ve vyprávění. „Mohl bych sice podstoupit tu chemoterapii a ozařování, ale... prošel jsem si tím už tolikrát, takže není vůbec jisté, že by to opravdu prodloužilo můj život. Je možné, že bych to už nezvládl... Další věc je, že ten typ nádoru co mám, prý moc na léčbu nereaguje. Je prý hodně agresivní! Doktor říkal, že je jistá naděje, že by se růst zpomalil, ale také je možné, že ne. Chtěl mi udělat biopsii, aby věděl víc, ale já jsem to odmítl. K ničemu by to stejně nebylo! Já tu léčbu totiž podstoupit nechci! Ne, když stejně musím umřít... a to je jisté, umřu už brzy!", vzlykl jsem a Moon mě znovu objal. Přitiskl jsem se k němu a slzama mu smáčel rameno, zatím co on hladil má záda. Měl jsem u něho pocit bezpečí, ale chtěl jsem to už dopovědět. Chtěl jsem už říct všechno, proto jsem se po chvíli odtáhl a utřel si slzy.

 „To je další důvod, proč jsem nikomu nic neřekl. Kdyby mí blízcí věděli, že mám ten nádor, nutili by mě do léčby! Já je znám! Chtěli by to zkusit, chtěli by mít pocit, že udělali maximum pro mou záchranu a taky by chtěli, abych byl naživu co nejdýl. Ale... kdybych tu léčbu podstoupil... byla by to hrůza! Bylo by to jako před tím... pořád jsem zvracel a neměl jsem sílu vylézt z postele. Sotva mi bylo líp, bylo tady další chemo... Už zase bych byl jen v nemocnici a nebo doma. Už to znovu nechci, vážně ne! Navíc... i kdyby mě ta chemoterapie nezabila... kdyby se všechno podařilo a léčba by zabrala... co by to bylo za život? Máma by mě hlídala, nepustila by mě snad ani na zahradu. Jen bych doma čekal, až v bolestech umřu. Přidělal bych jim další trápení a pro mě by to bylo také mnohem těžší!" 

Znovu jsem se podíval na Moona. Celou dobu mého vyprávění mlčel a na jeho tváři se zračil velký smutek. Bylo mi to líto, mám mnohem raději jeho ďolíčky! „To je poslední důvod, proč jsem jim nic neřekl...", pokračoval jsem. „Jenže... před trápením je stejně neochráním! Proto nevím, co mám dělat. Připadám si jako hrozný sobec, že jsem utekl... přitom jsem to opravdu z části udělal pro ně... vážně nechci, aby to museli prožívat, nechci, aby mě viděli umírat! Ale... co když mi to nikdy neodpustí? Co když budou ještě víc trpět, až zjistí, že jsem se jim nesvěřil a že nemohli být se mnou? Vážně... vážně nevím, co mám dělat..." Začínal jsem se chvět a slzy znovu smáčely mou tvář. 

Nikdy jsem takhle o tom nemluvil a bylo to opravdu bolestné a vyčerpávající!