Jung-Kook

Dlouho jsem pak nemohl usnout. Převaloval jsem se v posteli a myslel jsem na všechno hrozné, co mě čeká. Také se mi stýskalo po všech blízkých, které jsem zanechal v Busanu. Měl bych napsat mámě a taky Jiminovi. Celý den jsem už neměl odvahu se podívat na mobil. Ale co jim mám pořád psát? Že jsem v pořádku? Že se mám dobře? Ano, zatím jsem relativně v pořádku. Nam-Joon mě zachránil před samotou a dal mi střechu nad hlavou. Stará se o mě jako by byl má máma... nad tím jsem se musel pousmát. Tak dobře, táta. Jenže tady nemůžu otravovat moc dlouho. Nechci Moonovi začít lézt na nervy. Navíc, jednou v pořádku nebudu... jednou se všechno zhorší a co potom? Pořád budu psát, že je všechno dobré? Netuším, co si počnu. 

Šla mi z toho hlava kolem a bylo mi všechno hrozně moc líto. Už jsem o tom však nedokázal dál přemýšlet. Tiskl jsem k sobě svou lištičku, jako by mi měla zachránit život a smáčel ji svýma slzama. Nakonec jsem vyčerpáním usnul. Když jsem se probudil, bylo už světlo. Otevřel jsem neochotně oči, abych se podíval kolik je hodin a překvapeně jsem zamrkal, když jsem zjistil, že je skoro jedenáct. Vážně už tolik? Vůbec jsem nebyl vyspaný, navíc mě zase bolela hlava. Nechtělo se mi ještě vstávat. 

Už jsem se chystal zalézt zpět pod peřinu, když jsem si všiml, že se až do ložnice line úžasná vůně. Současně mi došlo, že mám velký hlad. Taky jsem si uvědomil, že Moon zůstal kvůli mně doma. Pomalu jsem tedy vstal a šel se podívat za modrovlasým co to kuchtí. Nevšiml si mě a já jsem pobaveně sledoval, jak pobíhá kolem šporáku. Vonělo to skvěle, ale Moon se vztekal a zdálo se, že všechno neprobíhá podle jeho představ. Chvíli míchal něco na pánvi. Pak se natáhl pro něco do poličky nad šporákem, zřejmě pro koření a pánvičku málem převrhl. „Do prdele!", zanadával, když pánvičku na poslední chvíli zachránil, ale shodil flašku s olejem, který se hned roztekl po zemi. Nechal to tak. 

Otočil se, aby si vzal prkýnko, na kterém měl nakrájenou nějakou zeleninu a snažil se nasypat obsah do pánve. Půlku vysypal na šporák a pak prkýnko vztekle hodil do dřezu. Potom uklouzl na oleji a shodil při tom hrnek, který se hned rozbil a na zemi se udělala kaluž čaje. Nakonec si popálil prst a s hromadou sprostých nadávek šporák vypnul. Jen zázrakem nešlápl na střep, když se hnal ke dřezu. To už jsem nevydržel a se smíchem jsem přišel až k němu. „Co to tady provádíš?", smál jsem se. Moon si zrovna chladil prst pod proudem studené vody a nadskočil úlekem, když mě zaregistroval. „Snídani pro tebe!", vydechl přistiženě. 

Jen jsem nad ním pokroutil hlavou a s neskrývaným úžasem jsem pak sledoval ten nepořádek, co udělal. Skořápky od vajec byly snad všude, vysypaná zelenina a taky rozlétý olej a ten čaj. „Jsi moc hodný!", řekl jsem už vážně, ale koutky mi pořád cukaly směrem nahoru. Nakoukl jsem do pánve, co to vytvořil. Opravdu to vonělo úžasně! Byla to míchaná vejce se šunkou, s kupou papriky a rajčátek. Znovu jsem pocítil, jak velký hlad mám. „Děkuji, Moonie!", usmál jsem se. „Já se převleču a pak ti pomůžu uklidit ten svinčík, ano?" Jen vděčně přikývl a dál si chladil prst. S povzdechem jsem šel udělat, co jsem slíbil. Převlékl jsem se, vzal si prášky a pak jsem uklidil nepořádek po šéfkuchaři. Nakonec jsem dostal zaslouženou odměnu. Křupavé pečivo s jeho míchanými vejci. Chutnalo to vážně skvěle!

 Po jídle jsme si sedli na pohovku s čajem a Moon se na mě usmál. „Díky za to, že jsi mi pomohl s úklidem.", řekl vděčně. „Vaření a to všechno kolem fakt nesnáším!", dodal s mírným úšklebkem. To mě fakt pobavilo. „Jsi v kuchyni trochu divoký, Moonie!", řekl jsem s úsměvem. „Hmmm... a to nechtěj vědět, jak to tady vypadalo, když jsem dělal ty lívance...", zasmál se. „Těsto bylo všude... i v mých vlasech, fakt!" Zamračil se. „Za to může ten blbý šlehač...", vysvětlil už zase s úsměvem. Chtěl bych to vidět! Představil jsem si Moona s těstem ve vlasech a nešlo to nesmát se. 

V tu chvíli jsem nemyslel na mou nemoc, ani na mé blízké, v tu chvíli mi bylo opravdu dobře!