Jung-Kook

Spal jsem několik hodin a vůbec mi nevadilo, že jsem neměl oběd. Když jsem vstal, docela odpočatý, šel jsem za mámou do kuchyně. Máma mi nachystala štědrou porci nudlí, ale mně se zvedl žaludek, když jsem to uviděl. Měl jsem ho sevřený nervozitou. Přesto jsem se kvůli ní snažil alespoň něco sníst. „Tobě to nechutná?", zeptala se máma, když viděla, jak se rýpu ve své večeři. Měl jsem sice hlad, ale chuť k jídlu mi nějak chyběla. „Chutná!", povzdechl jsem si a snažil se do sebe něco narvat. „Nachystám ti něco jiného!", rozhodla a talíř mi sebrala. „Hmmm..." „Co je s tebou?", zakroutila nade mnou hlavou. 

„Nemám hlad...", zalhal jsem a hned na to jsem se zvedl od stolu. „Promiň, půjdu k sobě do pokoje, nic mi nechystej!" „Je ti dobře?", nepřestávala se strachovat. „Jen mě bolí hlava", řekl jsem potichu a ona mi opatrně sáhla na čelo. „Už zase?", podivila se. „Měl bys s tím zajít k doktorovi!" „Už se stalo...", pomyslel jsem si smutně, jenže nahlas jsem to neřekl. „To nic není!", řekl jsem co nejpřesvědčivěji.

Pokusil jsem se o konejšivý úsměv, ale srdce mi tlouklo jako zvon. Už zase lež! Tak nehorázně velká lež, ale kdybych jí řekl pravdu, asi by to s ní seklo! Ničeho si naštěstí nevšimla a jen se usmála. „Dám ti nějaký prášek...", oznámila a šla ke kuchyňské lince hledat něco od bolesti. „Mám tě rád, mami!", řekl jsem láskyplně a hned jak mi dala prášek, přitulil jsem se do její hřejivé náruče. „Děkuji!" „Já tě mám taky ráda, Kookie!", usmála se a pohladila mě po vlasech. „Nemáš zač...Dobře, nebudu tě teda nutit jíst. Zapij ten prášek a běž si zase lehnout!", rozhodla a já jsem ji vděčně poslechl. Zapil jsem prášek vodou a hned na to jsem zmizel ve svém pokoji. Potřeboval jsem být chvíli sám. Doufal jsem, že prášek brzy zabere a že se mi trochu uleví.

 Lhal jsem své mámě... Lhal jsem! Jenže jsem jí to nemohl říct, opravdu ne! Nemám ani sílu na to myslet... Nemůžu, nechci na to myslet! Chci předstírat, že nic nevím. Přestože mě hlava už tak nebolela, cítil jsem se podivně prázdný a otupělý. Převaloval jsem se na posteli a nakonec jsem se schoval pod peřinu. Vždycky to bylo mé útočiště před bubáky. Jenže před tímto bubákem se nikam neschovám... Bohužel to vím, nejde předstírat, že ne. Ať se mi to líbí a nebo ne, MUSÍM si všechno promyslet... Co bude dál??? Bojím se toho, co mě čeká... Přesto tomu nejde uvěřit. To musí být nějaký omyl! Byl jsem na vyšetření kvůli leukemii... Byl jsem taky na CT kvůli bolestem hlavy. 

Chronická lymfoblatická leukemie se naštěstí opravdu nevrátila, ale zdravý bohužel nejsem...