*Takže tady máme poslední kapitolu... :'( Je to opravdu nejdelší část z celého příběhu, ale nějak jsem neměla to srdce okleštit to a zkrátit, tak snad se nebudete zlobit... Závěr už tak dlouhý nebude! Miluju vás!*

https://youtu.be/otR3DLwGd1k

Jung-Kook

Seděli jsme na pláži, přestože jsme se chvěli zimou a tiskli se k sobě, jako kdyby to snad měly být naše poslední okamžiky spolu. Ani jeden z nás se nedokázal uklidnit. „Nechceš to udělat hned, že ne?", ujišťoval se miláček, když se přece jen maličko zklidnil. „Navíc... vždycky si to můžeš ještě rozmyslet!?", dodal potichu, s náznakem otázky. „Není co rozmýšlet, Tae...", povzdechl jsem si smutně, zatím co jsem se pokoušel zhluboka dýchat. „Už včera jsem to chtěl skončit, pamatuješ? Přestože jsem se o tom včerejšku rozhodl dost narychlo, přemýšlel jsem o všem dlouhou dobu předtím a myslím... myslím, že to bude opravdu nejlepší pro nás pro oba!" Překryl jsem prstem jeho rty, když chtěl něco namítnout. 

Chtěl jsem svou myšlenku dokončit. „Miláčku...", pokračoval jsem potom, co jsem uvolnil jeho polštářky a počastoval je něžným polibkem. „Chtěl bych, aby sis mě pamatoval takového, jaký jsem, chápeš? Nechci se před tebou kroutit bolestí a nebo ležet jako mrtvola nadopovaný nějakýma opiátama, jen abych tolik netrpěl. To bych už nebyl já, Tae! Jaký by to mělo vlastně význam? Jen by ses trápil a já taky! Všechno krásné mezi náma by se smazalo pod šílenou bolestí a to nemůžu a nechci dovolit! Já už jsem se smířil s tím, že mě čeká smrt. Možná... možná že jsem včera ještě nebyl připravený... možná že jsem to opravdu neměl dělat, že to byla chyba, ale vím jistě, že odejít dřív chyba nebude! Nechci to hned, neboj, ale... nemůžu čekat moc dlouho. Když už to opravdu musíš udělat ty... když si to tak přeješ... chtěl bych jako poslední vidět tvou milovanou tvář, Tae-Hyungie! Chtěl bych vidět tvé nádherné oči a úsměv! Jenže... kdybych čekal moc dlouho... nejspíš bych už viděl jen tmu... myslím, že brzy oslepnu!", dodal jsem potichu a znovu jsem vzlykl.

„Hmmm...", vydechl zhluboka Tae a utřel si slzy. Potichu vzlykl a pak se párkrát zhluboka nadechl a zase vydechl. „Vím o tvých problémech se zrakem!", zašeptal. Nějak mě to nepřekvapilo, miláček je opravdu všímavý! „A taky vím, že bys kromě mě chtěl vidět rozkvetlé Sakury, že?", pousmál se smutně. „Jak... jak to víš?", užasl jsem. „My dva jsme o tomhle přece nikdy nemluvili?!" „Vím to od Kyunga!", odpověděl a znovu se smutně pousmál. „Vážně?", zarazil jsem se. „On... on mě slyšel? Říkal jsem to sice jemu, ale dost potichu..." Vážně to slyšel a všechno řekl tygříkovi? „Co... co ještě ti řekl?", vyzvídal jsem rozechvěle. Prozradil na mě Kyung, že jsem mluvil o Taeho mámě? „Řekl, že mě miluješ a taky o tvé lištičce!", povzdechl si tygřík. „Řekl ti o mém plyšákovi, vážně?", začervenal jsem se. Ani tohle Kyungovi neuniklo? „Zapomněl jsem ji v Jinově bytě, ale co už...", povzdechl jsem si a Tae se maličko pousmál. Nijak to však nekomentoval. 

„Nic jiného ti neřekl?", vyzvídal jsem dál. Jeho pousmátí nad mou nebohou plyšovou lištičkou, opuštěnou někde v Seoulu, jsem se rozhodl neřešit. „Opravdu Kyung mluvil už jen o lištičce a o Sakurách?" „Co by měl ještě říkat?", nechápal Tae. „Nic...", pokrčil jsem rameny a pousmál se. Potěšilo mě, že Kyung ohledně mého prořeknutí opravdu mlčel. Možná by však měl miláček vědět, že to Kyung ví, aby mu došlo, že by mohli být lepší přátelé než dosud, ale to by mu měl jeho domácí říct sám. „Jak vidíš teď?", zjišťoval Tae, který se nejspíš rozhodl téma Kyung opustit. „Pořád trochu rozmazaně...", přiznal jsem. „i když... někdy to bylo i horší!" „Třeba se to ještě zlepší?!", zadoufal a já taky. Víc jsem se k němu přitiskl a spojil naše rty. Líbali jsme se něžně a procítěně a já jsem si naplno užíval jeho sladkou pusínku. Rozhlédl jsem se potom kolem a mé srdce zaplavil klid. Měl jsem pocit, že jsem opravdu smířený se svou smrtí. 

Přestože už neuvidím svou rodinu ani přátele, mám vedle sebe tu nejdražší bytost na světě, mého miláčka a navíc ještě můžu vidět své rodné město! Smím dýchat mořský vzduch a kochat se tou nádherou. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane a už vůbec bych na to nepomyslel včera, když jsem ležel ve studeném altánu a čekal, až mě Kyung zabije. Osud se ke mně zachoval milostivěji, než bych mohl vůbec doufat! Začínal jsem se taky smiřovat s tím, že to bude právě můj anděl, kdo doopravdy ukončí můj život. Miláček vstal, vzal mou ruku a vytáhl mě taky na nohy. Znovu jsme si nasadili roušky a ještě jsme se chvíli procházeli. Poslouchal jsem šumění moře a díval se, jak hravé vlnky omývají břeh. 

Miluju moře! Bylo mi jen trochu líto, že není léto a že nemůžu cítit hřejivý písek pod svými chodidly. Chtěl bych s miláčkem dovádět ve vlnách, užívat si slunce, což se nikdy nestane, ale i tak jsem byl více méně šťastný. „Mám hlad!", špitl jsem po chvíli, když jsem si uvědomil, že mi kručí v žaludku. Dělalo se mi už docela špatně z hladu. Naposledy jsem totiž jedl včera palačinky a pak už nic! „Ubytujeme se a dáme si jídlo!", rozhodl Tae. Souhlasně jsem přikývl. Zdálo se, že má Tae všechno opravdu promyšlené. Našel totiž malý penzion ne moc daleko od pláže, kde po nás nechtěli doklady a kde by neměli mít kamery. 

Ubytoval jsem se předběžně na týden pod cizím jménem, s rouškou skrývající mou tvář a Tae udělal to stejné. Každý jsme si vzali svůj pokoj, ale miláček mě ještě před tím ujistil, že je to jen kamufláž a že bude rozhodně spát se mnou v jedné posteli. Tušil jsem, že je to kvůli mé plánované smrti, přestože jsme se po cestě k penzionu rozhodli tomu dát volný průběh a žádný termín jsme zatím ještě nenaplánovali. Věřili jsme, že poznáme, kdy nadejde ten správný den.

Zanesli jsme věci do pokojů a já jsem se rozhlédl po tom svém. Pokoj byl dost velký na tak malý penzion a hodně útulný. I postel vypadala dost pohodlně. „Tak tady skončí můj život?", napadlo mě, jenže než jsem stihl podlehnout chmurám, přiřítil se do mého pokoje miláček. „Něco pro tebe mám!", culil se. „Budeš hádat co to je?" Jen jsem pokrčil rameny, neměl jsem náladu na hádanky. Když však ukázal ruce a já jsem uviděl mou lištičku a taky Sakuru od Moona, vykulil jsem oči, které vzápětí zaplavily slzy dojetí. „Ty... ty jsi mi to vzal?", vydechl jsem užasle. 

„Jistě že vzal!", nepřestával se culit, ale to už jsem visel kolem jeho krku. „Miluju tě, tygříku!", šeptal jsem do jeho ouška. „Víš to? Děkuji moc! Děkuji" „Vím!", vydechl a víc mě stiskl. „Nemáš zač, Jung-Kookie!", radoval se z mé radosti a víc si mě k sobě přitiskl. Takhle jsme se chvíli objímali, než jsem políbil jeho usmívajíci se rtíky. „Ale já se chci tulit jen k tobě!", řekl jsem rozhodně, když jsem potom pokládal plyšáka na svou postel a Sakuru na noční stolek. „To doufám!", zasmál se a pak mě zlehka pohladil. „Nepustím tě ze své náruče až do tvého posledního výdechu!", dodal už o hodně smutněji. 

„Slibuješ?", špitl jsem a on mě se slzami v očích políbil. „Slibuji!" Zamrkal jsem, abych zaplašil slzy, ale i tak stekly po mé tváři. „Pojď se najíst!", rozhodl miláček a já jsem vděčně přikývl. Nechtěl bych umřít hlady! Šli jsme sice každý zvlášť, seděli jsme každý u jiného stolu, ale i tak jsme byli blízko, protože se Tae posadil na židli za mými zády a tak jsem mohl každou chvíli cítit na sobě jeho dotek nebo pohlazení. Snažili jsme si užívat co nejvíc chvíle vzájemné blízkosti a naši lásku. Trávili jsme spolu každý okamžik a miláček opravdu spal se mnou v jedené posteli. Hodně času jsme věnovali procházkám do města, které jsem vždycky moc miloval. Všechno bylo nádherně vyzdobené a v ulicích voněly dobroty z pouličních stánků, které lákaly k ochutnání. S miláčkem jsme neváhali a dopřávali jsme si sladkosti, horkou čokoládu, ale taky punč bez alkoholu. 

Vánoční pohoda na nás doléhala ze všech stran a my ji nasávali plnými doušky. Nestarali jsme se o to, co je za den ani o lidi kolem. Naštěstí jsme nepotkali nikoho, koho bych znal. Chodili jsme taky na pláž, kde jsme se procházeli a dívali se na zapadající slunce, které zbarvovalo vlny do oranžové až pohádkově růžové barvy. Většinou jsme museli být maskovaní rouškami jako nějací tajemní cizinci, ale protože jsme nebyli zdaleka jediní díky chladu a chřipce, která začala řádit, nebylo to nikomu ani trochu podezřelé. Líbat jsme se tak mohli jen v soukromí mého... našeho... pokoje, ale za to jsme si to královsky vynahrazovali. Ztrácel jsem dech, když mě miláček líbal se vší láskou a vášní, které byl schopen. Každý večer jsme se spolu mazlívali a hladili. Myslel jsem jen na nás dva a byl jsem opravdu šťastný! 

Můj zdravotní stav však šel téměř ze dne na den pořádně z kopce. Ten den mi musel Tae začít podávat morfium častěji než kdy dřív, ale i tak jsem pořád cítil mírnou bolest. Nechtěl jsem totiž být otupělý, takže jsem dostával opravdu jen malé dávky. Kortikoidy už skoro taky nefungovaly, takže se mi každou chvíli točila hlava. Byl jsem víc a víc unavený a úměrně s tím se taky zhoršoval můj zrak. Měl jsem chvíle, kdy jsem viděl naprosto ostře, ale taky dlouhé chvíle, kdy jsem viděl dost rozmazaně. Taky jsem občas ztrácel cit v nohách. Snažil jsem se na to nemyslet až do chvíle, kdy jsem prodělal záchvat, který nás oba vyděsil. Byl večer a my jsme se zrovna procházeli v centru.

Najednou mi však začalo pískat v uších, hlava se mi točila víc než kdy před tím a já jsem sebou sekl na tvrdou zem. Nevím, co se se mnou dělo. Když jsem po delší době otevřel oči, byl Tae celý bledý a uplakaný. Prozradil mi jen, že to vypadalo hrozně, že jsem si prý málem prokousl jazyk a že mě prý nemohl probrat. Trvalo dlouho, než jsem se vzpamatoval natolik, abych se mohl vrátit do penzionu. Ten večer jsme vedle sebe leželi mlčky. Oba jsme věděli, že se přiblížil čas, kdybychom to měli skončit, ale ani jeden to nechtěl říct nahlas. Byl jsem smířený se svou smrtí až do doby, než ten okamžik téměř nastal. Doufal jsem, že budu mít víc času! Po mé tváři stékaly horké slzy a miláček si mě k sobě něžně přivinul. „Bude to dobré, neboj, králíčku!", šeptal. „Jsem s tebou, zlatíčko, ničeho se neboj!" Věřil jsem mu! Tak moc jsem mu věřil, ale přesto, abych mohl usnout, musel mi Tae vpíchnout sedativa na uklidnění. 

Ráno mě probudila šílená bolest hlavy. Když jsem s námahou otevřel oči, čekal na mě šok. Hrozně jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že vidím jen čmouhy. Mé srdce začalo splašeně tlouct a já jsem měl pocit, že se zblázním. Ne, to snad nemůže být pravda!? „Mi... miláčku!", zakňoural jsem zoufale a rukou nahmatal tygříka, který ještě zřejmě spinkal. „Tae!", zakřičel jsem a on sebou polekaně trhl. „Co se děje, králíčku?", protáhl se rozespale a já jsem vzlykl. „Já... já nevidím!", vyhrkl jsem s bolestí v hlase. Kašlal jsem na svou hlavu, trápily mě jen mé oči. V tu chvíli byl miláček dokonale probraný a prudce se posadil. Jen matně jsem viděl jeho tvář, která se ke mně přiblížila, když se nejspíš pozorně zadíval do mých očí. „To... to snad ne!", vydechl zoufale, když poznal, že opravdu skoro nic nevidím. „TaeTae... miláčku!", brečel jsem, pomalu ale jistě propadaje panice. „Já tě chci ještě vidět, prosím!" Naříkal jsem a prosil, jako by snad mohl tygřík vytáhnout můj zrak ze šuplíku a vrátit mi ho. 

Tae mi pak vpíchl sedativa a já jsem znovu usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se znovu probudil, zjistil jsem, že mě hlava už tak moc nebolí a já jsem se s úlevou podíval do tygříkových očí, který seděl vedle mě na posteli. Už zase jsem viděl! „Jak je ti?", zeptal se vyplašeně miláček. „Vidíš?" Jen jsem se slzami v očích přikývl. „Mi... miláčku?!", vysoukal jsem ze sebe smutně. „Já už tohle nechci znovu zažít, prosím!" Taemu vyhrkly slzy do očí, protože věděl, co tím myslím. Jen přikývl. „Takže poslední den?", špitl jsem a on znovu přikývl. Přitiskl si mě do své náruče a oba jsme plakali nad tím, co se musí stát. „Miluju tě, Jung-Kookie, tak moc tě miluju!", vzlykal miláček. „Nechci tě ještě ztratit!" „Ani já tebe!", vzlykal jsem stejně zoufale. „Ale... ale už to bude jen horší, víš? Bojím se, že se zítra probudím a už se mi zrak nevrátí! Co když tě už neuvidím? Bojím se toho víc, než smrti!" „Dobře... dobře, Jung-Kookie!", vydechl a snažil se popadnout dech. „Oba jsme věděli, že tento den přijde, tak si ho uděláme co nejkrásnější, ano? Už žádné slzy, jasné?" „Jasné!", vydechl jsem smutně. 

„Dnes zůstaneme na pokoji!", rozhodl. „Budu tě jen objímat a líbat... nepustím tě ze své náruče! Jídlo si nech přinést na pokoj, ano? Bude to den jako každý jiný, jen... jen se zítra ne... neprobudíš...", dodal zkroušeně. Do očí mu vyhrkly nové slzy a on si je rychle setřel. Jen jsem přikývl, sám polykaje slzy. Miláček přece řekl, že už nebudeme plakat! Udělali jsme, jak řekl. Pojedli jsme spolu na pokoji a celou dobu jsme pak neopustili pokoj. Tulili jsme se k sobě, líbali se a mazlili. Chtěl jsem ho vstřebat přes kůži až do své duše, odnést si pocit jeho blízkosti až tam daleko, kam budu muset odejít. Snažili jsme se neplakat a pořád dokola jsme si vyznávali svou lásku. Odpoledne jsem však byl moc unavený, potřeboval jsem spát, ale bránil jsem se tomu, jak jen to šlo. Copak bych se mohl ošidit jen o minutu miláčkovy přítomnosti? Tae mě však ujistil, že můžu spát, protože se ke mně bude tulit a užívat si mou blízkost, přestože budu odpočívat.

Opravdu jsem nechtěl ztrácet drahocenný čas, ale byl jsem unavený tak moc, že jsem se už nedokázal bránit a mé oči se samy zavřely. Když jsem se probudil, lekl jsem se, že je už večer, ale Tae, který ležel vedle, mě ujistil, že jsem spal jen dvě hodiny a že večer rozhodně není. Moc mě tím však neuklidnil. Bylo mi líto každé sekundy, kterou jsem nemohl být s ním. Miláček mě pak uklidňoval a krásně líbal, tak dlouho, dokud jsem se nakonec přece jen neuklidnil. Když jsem se potom rozhlédl, spadla mi brada úžasem. Všude, kam až jsem dohlédl, byl strop vyzdobený Sakurama! Už tam nebyla má Sakurka na nočním stolku jediná a opuštěná, vypadalo to tam, jako právě nebyla zima, ale jaro!

„Jak... kdy?", vydechl jsem dojatě, aniž bych byl schopen dokončit větu. „Když jsi spinkal!", přiznal Tae smutně. „Chtěl jsem splnit tvé přání a tak jsem oběhal obchody a naštěstí jsem v jednom japonském sehnal tohle!" „To je... to je...", koktal jsem polykaje slzy. „To je to nejkrásnější, co jsem kdy viděl!", vydechl jsem spolu se vzlykem. „Žádné slzy!", nabádal mě Tae, ale sám si musel kousat ret, aby se nerozplakal. Objal mě pak tak pevně, že jsem málem vypustil duši, ale nechtěl bych to jinak. „Takže... poslední co uvidím...", špitl jsem. Nedokázal jsem to doříct, protože mě miláček sevřel ještě víc a já jsem namísto toho vypískl. Dlouho jsme se líbali, objímali a mazlili. 

Objednal jsem potom jídlo, protože jsem měl hrozný hlad. Znovu jsme se pak mazlili a užívali si každou minutu vzájemné blízkosti. Byl už večer a miláček mi chtěl vpíchnout další morfium. „Ne, Tae-Hyungie!", zarazil jsem ho, přestože mě hlava opravdu moc bolela. „Chtěl... chtěl bych se s tebou naposledy milovat, víš?" Miláček naklonil hlavu na stranu a nechápavě se na mě podíval. „Chtěl bych tě vnímat úplně naplno, víš?", vysvětlil jsem smutně. „Nechci být ani trochu omámený, chci si tě úplně co nejvíc užít, když si mě budeš brát!" „Ty... ty chceš...?!", zarazil se. „Chceš se milovat se vším všudy?" „Chci!", přikývl jsem a do mých očí vyhrkly slzy, které jsem si rychle setřel. „Tak... tak dobře!", přikývl nakonec. „Zvládneš to? Nebolí tě hlava tak moc?" „Bolí, ale zvládnu to, miláčku!", vyhrkl jsem přesvědčeně, s touhou v hlase. „Určitě to zvládnu! Strašně moc tě chci, víš? Potřebuji tě mít co nejvíc u sebe!" 

Miláček mě jen mlčky objal. Šli jsme potom do sprchy a Tae začal vášnivě líbat mé rty. Opatrně, jako by se bál, přesunul své ruce k mému zadku a ještě opatrněji vnikl jedním prstem do mého nitra. Vydechl jsem vzrušením. Tak moc mi to chybělo! „Neboj se!", zašeptal jsem do jeho rtů. „Udělej to jako vždycky, ano?" Miláček rozechvěle přikývl a pak přidal další prst. Narazil pak na mé slastné místečko a mně se podlomila kolena. Vzrušeně jsem zasténal a nejspíš bych upadl, kdyby mě nedržel. Téměř jsem zapomněl na bolest hlavy. „V pořádku, králíčku?", strachoval se tygřík. „Po... pokračuj!", poprosil jsem, sotva popadaje dech. Miláček teda pokračoval, až dokud si nebyl jistý, že jsem dostatečně připravený. 

Potom mě v náruči odnesl do postele, opatrně jako křehký poklad mě na ni položil a celou vahou si na mě lehl. Líbal mě pak a hladil, zatím co já jsem roztáhl nohy a čekal, až do mě vnikne. Tae začal pomalu zasouvat, ale já jsem se netrpělivě nadzvedl a tak do mě vklouzl hned celý. Málem jsem vykřikl bolestí, ale nakonec jsem to naštěstí rozdýchal, zatím co miláček trpělivě čekal, až si zvyknu. Začal se potom pomalu pohybovat a já jsem i přes bolest mé hlavy šílel štěstím, že ho už zase můžu cítit v sobě. Líbali jsme se něžně a pomalu, stejně tak, jako on přirážel do mého nitra. Bez lubrikačního gelu jsem naplno vnímal každý jeho pohyb v mém těle a umíral jsem slastí a láskou k němu. „Mi... miluju tě, Tae-Hyungie!", šeptal jsem do jeho rtů. „Miluji tě strašně moc!" „Ta... taky tě miluju!", vydechl a jeho slzy začaly smáčet mou tvář. 

Ani já jsem nedokázal zabránit slzám, aby opustily mé slzné kanálky, ale v tuhle chvíli už žádný zákaz zřejmě neplatil. Vyklouzl pak z mého nitra a začal opečovávat mé tělo svými rty a taky jazýčkem. Šílel jsem vzrušením, když mě laskal opravdu všude a nezapomněl ani na mé tetování, kterému věnoval obzvláštní péči. Chtěl bych mu věnovat stejnou péči, ale věděl jsem, že bych to už nezvládl. Nechal jsem ho tedy, aby do mě znovu pronikl. Milovali jsme se  tak dlouho, dokud jsem to vydržel, ale mé síly byly opravdu dost omezené. Když miláček viděl, že mě hlava bolí mnohem víc než před tím, přetočil mě na břicho a když znovu zasunul, zrychlil své tempo do šílené rychlosti. Současně rukou začal mačkat mou pravou půlku a taky laskat a dráždit mé přirození, takže jsem po chvíli vyvrcholil se zasténáním jeho jména. 

Bylo to šílené a já jsem sotva dýchal pod náporem té slasti, která mě spolu s bolestí mé hlavy málem zabila. Měl jsem pocit, že chvílemi ztrácím vědomí. Jen matně jsem vnímal, že tygřík vyvrcholil taky, přetočil mě na záda a přitiskl se ke mně, jak nejvíc mohl. Plakal. Nepřestával plakat ani když mě pak zanesl zpět do sprchy a umyl naše těla. Pomohl mi potom obléct pyžamo, vpíchl mi dávku morfia a potom si lehl ke mně. Fascinovaně jsem zíral na Sakury i na tu od Moonieho a pousmál se při vzpomínce na milého chlapce. Mé srdce však zaplavil klid a pokoj. Umřu, ale musí to tak být! Miláček však nepřestával plakat. 

„Já... já to nedokážu!", vzlykal srdceryvně. „Já tě nemůžu nechat odejít, Jung-Kookie! Prosím, neopouštěj mě!" „Miláčku...", zašeptal jsem. Vzal jsem jeho tvář do svých dlaní a zadíval se se vší láskou, která se skrývala v mém srdci do jeho očí. „Musím jít, ty to víš! Tohle byl nádherný den... každý okamžik s tebou byl nádherný a já jsem šťastný, že jsem směl být s tebou! Miláčku... Tae-Hyungie... miluju tě hrozně moc a chtěl bych s tebou zůstat, ale oba víme, že bych brzy umřel tak nebo tak! Prosím... vážně chci jako poslední zažít milování s tebou, ne jen šílenou bolest! Sakury jsem už viděl... teď chci jen vidět tvou milovanou tvář... Co když už zítra oslepnu? Miláčku... prosím..." 

„Bojím se, že tě ztratím navždy!", nepřestával vzlykat miláček. „Já tě nechci ztratit! Bojím se, králíčku!" „Sám jsi říkal, že odejdu na to krásné místo!", uklidňoval jsem ho. Taky jsem miláčka nechtěl ztratit! Snažil jsem se však zůstat v klidu a taky se nerozbrečet, přestože miláčkova bolest ravala mé srdce na kusy. Jenže jsem věděl, že i kdybych umřel později, že by nakonec trpěl stejně. Nebylo před tím úniku! Jenže by se trápil i před tím, než by k tomu došlo a to jsem vážně nemínil připustit! „Budu na tebe čekat, slibuji!", vydechl jsem smutně. Zlehka jsem políbil jeho rty a on se maličko pousmál. „Neztratíš mě, jen se na nějakou dobu rozloučíme!" „Do... dobře!", špitl a já jsem ho znovu políbil. „Slib mi taky něco, ano?", poprosil jsem. „Abych byl šťastný?", vzlykl. 

„To... to ti nemůžu slíbit!", znovu vzlykl a schoval svou tvář do ohbí mého krku. „Chci umřít s tebou!" „Ne!", vyhrkl jsem s bolestí u srdce. „Prosím, to nedělej! Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, že si neublížíš!", naléhal jsem a on nakonec váhavě přikývl. „Setkáme se, až přijde tvůj čas, ano?", ujišťoval jsem se a on znovu váhavě přikývl. Doufal jsem z celého srdce, že svůj slib dodrží. Miláček musí žít! „Chtěl jsem, abys mi slíbil, že budeš žít i za mě, že se alespoň pokusíš být šťastný, prosím! Slib mi to!" 

„Sli... slibuji!", zašeptal nakonec a já jsem s úlevou vydechl. „Počkám na tebe a taky ti půjdu naproti, když budu moct!", slíbil jsem na oplátku i já. Potom jsme už nemluvili a jenom se líbali, zatím co slzy smáčely naše tváře. Tiskli jsme se k sobě a objímali se. Chtěl bych, aby tenhle okamžik nikdy neskončil! „Jsem hrozně moc unavený!", zašeptal jsem pak s pohledem do jeho nádherných očí. „Už chci spát!" „Do... dobře, králíčku!", špitl a přivinul si mě k sobě. Vzlykl. „Dobrou noc a sladké sny, andílku! Miluju tě!" „Taky tě miluju, Tae-Hyungie!", zašeptal jsem a mé oči se zavřely. „Dobrou noc, tygříku!" Potom jsem tvrdě usnul, po boku mé životní lásky.

https://youtu.be/lOuOmk0QKoc

Tae-Hyung

Miláček klidně oddechoval, zatím co já jsem umíral bolestí. Jak... jak to mám skončit? Jak mám tohle dokonalé stvoření zabít? Jenže jsem mu to slíbil, on se tak rozhodl! Navíc jsem věděl, že má pravdu, bylo by to už jen horší a horší! Musím to udělat! Copak bych ho mohl zklamat? Nedokázal jsem se však od Jung-Kookieho odtrhnot. Ještě chvíli... ještě chvíli cítit jeho hřejivou blízkost. Ještě chvíli cítit jeho sladký dech a slyšet tlukot jeho čistého srdce! Ležel jsem tak dlouhé hodiny a snažil se neumřít bolestí, která drásala mé srdce, zatím co Kookie spinkal. Nakonec jsem vstal a vpíchl si slabou dávku Dormica, jinak bych to nezvládl! Odnesl jsem z pokoje všechny léky a pak se vrátil zpět se dvěma ampulema. V jedné bylo Dormicum, abych měl jistotu, že se miláček neprobudí a nebude trpět. 

Ve druhé bylo Kalium. I přes sedativa mé srdce zběsile tlouklo, když jsem vzal jeho dlaň, natáhl jeho ruku a vpíchl do ní velkou dávku Dormica. Připadal jsem si jako robot, omámený, ale přesto jsem nedokázal necítit bolest. Musel bych se uspat, aby to vůbec nebolelo! Pohladil jsem jeho paži a zlíbal každý milimetr. „Miluju tě, Jung-Kookie!", šeptal jsem. „Prosím... dodrž slib a čekej na mě, prosím!" Znovu jsem se však k němu přitiskl, vnímaje jeho hřejivý dech, neschopen dokončit svůj úkol. Jeho srdce tlouklo klidně a smířeně, ale to mé umíralo, rozpadlé na milion kousků.

Jenže čas letěl, musel jsem to dokončit! Nejraději bych si vpíchl Kalium do své vlastní žíly, nejraději bych umřel já sám, abych to nemusel udělat! Váhal jsem, dlouho jsem váhal, než jsem nakonec naplnil injekční stříkačku Kaliem, které v tomhle množství zastaví tlukot miláčkova srdce. Zlíbal jsem jeho nádhernou tvář a sladké rty. Hladil jsem jeho vlásky, jeho hebká líčka a odhodlával se k poslednímu kroku. Opatrně jsem pak vzal jeho paži. „Sbohem, lásko!", zašeptal jsem, zatím co jsem znovu líbal jeho sladké rty. 

Obsah stříkačky jsem pak chvějící se rukou vstříkl do Kookieho těla. „Je to tak něžné, jak jsi chtěl?", zašeptal jsem, zatím co slzy smáčely mou tvář. Byla by to hrozná bolest, kdyby nespinkal, ale naštěstí ho to nebolelo. Věřil jsem, doufal, že nic necítí! Jako bych umíral já sám, když jsem se pak díval, jak se snaží dýchat... jak jeho dech pomalu slábne a ustává. Miláčkovo srdce přestalo tlouct, jeho hrudník se už nezvedal a neklesal. Pořád vypadal, jako kdyby jen spinkal, nádherný jako anděl. 

Jenže mi došlo, že můj miláček už nikdy neotevře oči, už se na mě nebude smát! Už mě nikdy nebude líbat a hladit! Už nikdy se spolu nebudeme milovat! I přes sedativa to hrozně moc bolelo, chtěl jsem umřít! Chtěl jsem už necítit tu bolest! Nachystal jsem si další dávku Kalia a otočil jsem jehlu ke své vlastní paži. Zhluboka jsem vydechl. Už už jsem vpustil obsah do své žíly, když se mi vybavily králíčkovy oči. Vzpomněl jsem si na na jeho láskyplnou prosbu, že mám žít i za něho a má ruka bezvládně klesla. Slíbil jsem, že si neublížím a musím svůj slib dodržet! Neměl jsem to slibovat, ale už s tím nic nenadělám! Z lásky k němu budu žít. Z lásky k němu budu doufat, že se znovu shledáme. Naposledy jsem políbil Kookieho hebké rty, které ještě nesly stopy života, ale ze kterých už nevycházel jeho hřejivý dech. 

„Miluju tě, Jung-Kookie!", zašeptal jsem do jeho nadýchaných polštářků. „Miluju tě a nikdy nepřestanu!"