Tae-Hyung

Rozechvěle jsem si sedl za volant a připoutal se. Nebyl jsem si jistý, jestli dělám dobře, když nechávám Jung-Kookieho doma samotného, ale opravdu jsem se potřeboval zklidnit. Měl jsem říct pravdu o mámině smrti už tenkrát, když se králíček dozvěděl, že umřela, ale bál jsem se, že mě odsoudí... Možná se o tom nemusel dozvědět nikdy, bylo by to tak lepší! Rozhodně jsem o tom nechtěl mluvit o svátcích, jenže, když nepřímo obvinil mou rodinu, musel jsem říct pravdu. Jung-Kookie však byl úžasný! Ne jen, že mě neodsoudil, ale dokonce mě i pochopil, o což jsem se já marně pokoušel celou dobu až doteď. Opravdu jsem nemohl jednat jinak? Možná to opravdu nešlo jinak... Můj dokonalý miláček mě dokázal uklidnit. To s maminkou mě sice hodně rozhodilo, ale nebyl to ten důvod, proč jsem chtěl být sám. Při jídle mi totiž došlo, že se historie bude opakovat. 

Měl jsem jen dvě smutné možnosti. Buď se budu dál dívat na to jak nejmilovanější človíček trpí a pomalu umírá a nebo jeho trápení ukončím. Jenže obě varianty rvaly mé srdce na kusy. Nechci aby Jung-Kookie umřel! Jenže on umře... nic s tím nenadělám! Potřeboval jsem zjistit, která z možností je pro mě nejpřijatelnější. Co bude nejlepší pro mého miláčka? Jezdil jsem jen tak po městě a utápěl se ve svých myšlenkách. Byl jsem si naprosto jistý, že by Jung-Kookie nechtěl umřít v nemocnici, to bych ani nedovolil! Jenže... nechat ho trpět? To taky nemůžu připustit! Neuniklo mi, že se hlásí první komplikace... Vybavil jsem si jak na mě mhouřil oči, jak se snažil zaostřit na mou tvář i to jak nemohl vstát.

Mlčel jsem, abych ho víc nerozrušil, ale věděl jsem o tom. Bylo mi ho hrozně moc líto. Chtěl jsem mít krásné Vánoce, chtěl jsem ho zahrnout láskou jak nejvíc dokážu, aby byl opravdu šťastný. Oba jsme byli moc šťastní a včerejší milování bylo krásnější, než jaké jsem až dosud prožil. Možná to dělalo vědomí, že se blíží konec?! Možná jsme do toho dali opravdu maximum své lásky a něhy?! Brzy bude konec... Začínal jsem si být víc než jistý tím, že to bude chtít můj ubohý králíček skončit dřív, než se všechno zhorší. Kvůli sobě i kvůli mně... Jenže dokážu to? Považuji se za vraha, protože jsem musel zabít svou mámu... jak se budu asi cítit, když zabiju toho nejúžasnějšího a nejdokonalejšího človíčka, kterého jsem měl možnost poznat? Tak čistý, nevinný a sladký... milovaný! Jenže stejně umře... 

Nedokázal jsem nebrečet a tak jsem málem čelně naboural do jiného auta. V šoku jsem pak zastavil a snažil se dýchat, zatím co mé srdce zběsile tlouklo. To by ještě scházelo, abych teď umřel a nechal miláčka na všechno samotného. To nejde! Slíbil jsem přece, že s ním budu až do jeho posledního dechu a svůj slib dodržím! Taky mi nezbude nic jiného, než ukončit jeho život, když si to bude přát. Dokážu to udělat? Zvládnu to? Bude to o hodně bolestnější, než s mou mámou, jenže nechci, aby to udělal někdo jiný! Bude to však neskutečná bolest, protože ho miluju tak moc, že bych klidně vyměnil svůj život za ten jeho, kdyby to šlo... kéž by to šlo! Dal bych i svou duši, jen aby mohl žít! Jenže to by se zase trápil on, tím jsem si byl jistý. Nikdy jsem nepochyboval o jeho upřímné lásce, kterou mi dokázal i svým pochopením. Miláček můj nejdražší! 

Snažil jsem se uklidnit a zhluboka dýchat. Napadlo mě, jestli se už nemám vrátit domů, ale nakonec jsem se rozhodl, že se ještě pojedu podívat do Kyungova bytu, jestli tam náhodou není Se-Hun. Potřeboval jsem s ním naléhavě probrat víc detailně Chany-Eolovu smrt. Jak to vlastně dokázal udělat? Jak je možné, že ještě Hunnie žije, že mu nepuklo srdce bolestí, potom, co vzal svému miláčkovi život? Musím to vědět! Pro jistotu jsem zkontroloval mobil, jestli mi nevolal králíček, ale ne... nevolal. Uklidněný, že je v pořádku, jsem zamířil za svým kamarádem. Se-Hun pochází ze Seoulu, takže na Štědrý den vždycky jen zaskočí za svou rodinou, ale pak spává doma, ve své posteli. Mohl by tam být! Ulevilo se mi, když tam opravdu byl. Kyung naštěstí nebyl doma a tak jsme si mohli v klidu promluvit. Hunnie byl zaskočený mýma otázkama a taky smutný, že to zrovna teď vytahuju, ale když jsem vysvětlil, že Kookieho moc miluju a že to nutně potřebuji vědět, pochopil. 

„Channey na tom trval...", řekl potichu. „Chtěl dodržet naši dohodu, kvůli nám oběma. Bylo to hrozné období, když jsme to pořád dokola probírali... chtěl umřít a já jsem mu to nedokázal rozmluvit. Stejně by nakonec umřel, tak jako tvůj Kookie..." Oběma nám vyhrkly slzy do očí. „Víš jak jsem to dokázal?", vydechl, zadržující pláč. „Nadopoval jsem se sedativy, abych nic necítil... samozřejmě až když spal... a potom,co jsem ho zabil... potom jsem byl měsíce v lihu!" „To bylo proto?", vykulil jsem na něho své uslzené oči. „Proto jsi tak dlouho pil, až měl Kyung chuť tě vykopnout z bytu? Nechápali jsme, že tě nechtěl Jin vykopnout z organizace...", přemýšlel jsem nahlas zaskočeně. „Proč... proč ses nám nesvěřil, Hunnie? Proč jsi trpěl sám?" 

„Netušil jsem, že by to někdo z vás mohl pochopit...", špitl. Pevně jsem ho objal a on vzlykl do mého ramene. Taky jsem se rozbrečel. „Ale ty na to nebudeš sám, Tae!", řekl potichu mezi vzlyky. „Jsem tady pro tebe, ano? Udělej co musíš a pak přijď za mnou!" „U... udělám co budu muset!", vzlykl jsem. „Tak jako jsi to udělal ty pro svého miláčka! Já pro toho svého udělám taky cokoli, co bude chtít! Když bude toužit po tom, abych ho zabil, tak ho zabiju... něžně, tak jak si to přál!" „Něžně?" Se-Hun se odtáhl a podíval se do mých očí. „To... to napsal do své žádosti, že?" „Ty si to pamatuješ?", vydechl jsem užasle. „Bylo to hrozně roztomilé...", přikývl. „Jistě, že si to pamatuju! Udělej co musíš... a udělej to opravdu maximálně něžně, prosím!" „Úplně nejněžněji!", slíbil jsem. Bylo mi jasné, že si Hunnie do Kookieho promítá svého Channyeho, ale chápal jsem to. On totiž prožil to stejné, co budu muset prožít i já! 

„Takže sedativa...", povzdechl jsem si smutně. „Ano... a taky vědomí, že je to jeho přání!", doplnil mě rozechvěle. „Už musím jít za miláčkem!", vyhrkl jsem, když jsem si uvědomil, že je už skoro tma. „Do háje... sakra! Nechal jsem ho hrozně dlouho samotného!" „Tak běž!", řekl už klidněji Se-Hun. Znovu mě pevně objal. „Drž se, Tae!", řekl potichu, zatím co se ke mně tiskl. „Udělej opravdu, co bude chtít... nenuť ho do ničeho... ani do života ani do předčasné smrti. On si to musí rozhodnout sám, jen tak s tím dokážeš později žít!" „Ještě jsme o tom vůbec nemluvili!", přiznal jsem. „Ale dnes si o tom s ním promluvím! Nebudu ho do ničeho nutit, to se neboj! A zbytek života pak prožiju na sedativech, ať už se rozhodne jakkoli..." 

„Tak jako já!", povzdechl si a já jsem na něho znovu vykulil oči. Takže proto ještě žije a dokáže i fungovat! Sedativa, to je ta odpověď! Nejdřív alkohol a potom sedativa... „Jsem tady pro tebe, pamatuješ?", připomínal mi, když jsem už opouštěl byt. „Jsem rád, že tě mám!", vyhrkl jsem. „Škoda jen, že jsem tady nemohl být já pro tebe, ale to se změní, slibuji!" „Neměl bys už jít?", pousmál se dojatě. Spěšně jsme se pak rozloučili, zatím co se mého srdce zmocnil tíživý pocit. Měl jsem už dávno být doma! Proč jsem za Se-Hunem nejel hned??? 

Doma mě zaskočil nečekaný klid. Že by miláček spinkal? Jenže v posteli nebyl. Nebyl nikde! Zaskočeně jsem vytáhl mobil, jestli mi nevolal, že se chystá někam jít, ale neposlal ani sms. Nechápal jsem, proč není doma a mé srdce začalo zběsile tlouct. Stalo se snad něco? Jeho lištička ležela v posteli, Sakura stála na stole, ale po chvíli jsem zjistil, že jeho kufr i ostatní věci zmizely. V tu chvíli jsem prodělal menší zástavu. Nedokázal jsem popadnout dech, jak moc jsem byl v šoku. „Proboha... co to provádíš, Jung-Kookie?", naříkal jsem, zatím co se můj mobil odmítal spojit s tím jeho. „Volaný účastník není dostupný!" jednou, dvakrát... padesátkrát. Nedokázal jsem dělat nic jiného, než se pokoušet mu dovolat. Nedokázal jsem souvisle myslet a má hlava nebyla schopna pobrat, co se vlastně děje. Kam šel a proč? Opustil mě? Beze slova varování... prostě jen tak odešel? Kam? Proč??? Jak mi to mohl udělat? Byl jsem zoufalý, na pokraji zhroucení, když mi ani Jin nebral telefon. On by možná mohl něco vědět, ale když jsem se nedovolal, nemohl jsem se nic dozvědět.

Nevěděl jsem co mám dělat a proto jsem bezradně chodil po bytě, kopal do nábytku, brečel a měl chuť rozbít telefon na kusy. Bezcenná věc! Na co mám ten krám, když mi nedá žádnou odpověď? „Ach... Jung-Kookie... jak jsi mi to mohl udělat? Jung-Kookie, kde jsi?" Pořád dokola jsem to opakoval, jako kdybych se už zbláznil. Nechal bych ho jít, kdyby si to přál a řekl mi to... Miluju ho tak moc, že bych udělal opravdu cokoli! Proč mi neřekl, že už se mnou nechce být? Co má v plánu? Kde je? Nejraději bych se opil a nebo zabil... nedokázal jsem se uklidnit. Po nějaké chvíli však můj pohled padl na papír, který celou dobu ležel na posteli vedle plyšáka, jen já jsem mu nevěnoval žádnou pozornost. Vzkaz od miláčka! Tak přece jen neodešel beze slova??? Opravdu to psal on a dokonce nakreslil nás dva! Nedokázal jsem však svůj pohled zaměřit na kresbu, ale jen na jeho písmo. Ruce se mi chvěly, když jsem četl, co mi můj ztracený miláček napsal...

Četl jsem to pořád dokola a dokola, až jsem měl pocit, že se z toho zblázním. Chtěl mě ochránit? To já jsem měl přece chránit jeho! Jak to mohl udělat? Už jsem nedokázal souvisle myslet, jen jsem brečel a utápěl se v bolesti. Rval jsem si vlasy a brečel jako nikdy v životě. Jung-Kookie ještě pořád žije, ale já jsem ho už ztratil! Ztratil jsem svého miláčka nečekaně, nepřipravený! Jak bych mohl nebrečet? Měl jsem chuť se zabít, jak moc zoufalý jsem si připadal. Jak mi to mohl udělat? Brečel jsem tak dlouho, až jsem usnul.

Probudilo mě naléhavé vyzvánění mého mobilu, ale když jsem zjistil, že mi volá Kyung, zakřičel jsem na celý dům samou frustrací a lítostí. Doufal jsem... moc jsem doufal, že je to Jung-Kookie, můj zaběhlý králíček. Že si svůj útěk rozmyslel a že chce, abych pro něho přijel. Chytl jsem mobil a měl chuť ho rozbít o zeď, ale pak jsem si to rozmyslel. Co kdyby přece jen Kookie zavolal? Hovor jsem ale nepřijal. Kyung však zkoušel navázat spojení tak dlouho, dokud jsem nakonec hovor přece jen nepřijal. „Co chceš?", vyštěkl jsem, zatím co jsem vnitřně umíral. „Přijeď k Gyeongbokgung Palace, hned!", poručil mi naléhavě. „Čekám tě v altánu!" „Ty mi nemáš co poroučet!", zavrčel jsem s bolestí v hlase. „Tae... přijeď hned! Je to důležité!", naléhal Kyung a já jsem se zarazil. Něco v jeho hlase mi říkalo, že bych měl poslechnout. Netušil jsem o co jde, ale nakonec jsem přece jen jel na zmíněné místo. 

Byl zázrak, že jsem to zvládl bez nehody. „Co chceš?", vyhrkl jsem, když jsem rozrazil dveře od altánu. Kyung udělal krok směrem ke mně, ale nestačil nic říct. Můj zrak totiž padl na osobu, která bezvládně ležela na dřevěné lavce. V tu chvíli mé srdce vynechalo několik úderů a málem se zastavilo, když jsem poznal, že je to Jung-Kookie. S bolestným výkřikem, se srdcem tlukoucím tak divoce, že se málem rozskočilo, jsem se vrhl k jeho nehybnému tělu. Byl jsem si víc než jistý, že je mrtvý. „Jung-Kookie, miláčku!", naříkal jsem jako smyslů zbavený. „Vstávej, prosím! Podívej se na mě! Neodcházej ještě prosím! Nesmíš mě tady takhle nechat! Ještě ne, prosím!" 

„Neslyší tě!", řekl potichu Kyung a já jsem vyskočil na nohy, s úmyslem ho zabít. „Jak jsi to mohl udělat, ty hajzle?", zařval jsem a chtěl ho praštit. On však chytl mou ruku a klidně se na mě podíval. „Neslyší tě, Tae-Hyungu, protože tvrdě spí!" „Co... cože?", vydechl jsem a má ruka bezvládně klesla podél mého těla. Nechápal jsem, jak to myslí. Králíček spí? „Chtěl abych ho zabil, ale... ale já jsem to nedokázal!", pokračoval Kyung a já se málem rozbrečel úlevou. „Nechal jsem ho při tom, že umře, ale... jen jsem ho uspal. Dostal velkou dávku Dormica... byl psychicky na dně, vyčerpaný a taky měl bolesti, ale pořád mluvil o tobě... Nemohl jsem ho jen tak zabít!" 

Znovu jsem si klekl k mému miláčkovi a až teď jsem si všiml, že se jeho hrudník opravdu pravidelně zvedá a zase klesá. On žije! Nemohl jsem tomu uvěřit... můj miláček neumřel? Kyung ho nezabil? Můj ztracený miláček se našel? Myslel jsem, že štěstím umřu a znovu jsem se rozbrečel. 

Už ho nenechám takhle odejít!