Jung-Kook

Klíče od bytu jsem vhodil do schránky a vyšel ven do mrazu. Naposledy jsem se ohlédl na dům, ve kterém jsem našel své útočiště a kde jsem byl moc šťastný. Naposledy jsem se taky podíval na vysmátého sněhuláka, který měl znázorňovat mého tygříka. Tak rozkošný výtvor! Tae je prostě šikovný miláček! Bude to pro něho kruté, až zjistí, že jsem odešel, to jsem věděl moc dobře, ale bylo by mnohem krutější pro nás pro oba, kdybych zůstal, tím jsem si byl naprosto jistý. Miláček bude sice už zase plakat, ale jednou slzy dojdou... jednou bude líp! Doufal jsem, že se jednou znovu dokáže takhle smát. Věřil jsem... opravdu moc jsem doufal, že se jednou vrátí ten nádherný a speciální úsměv do miláčkovy tváře, přestože to já už nebudu moct vidět... 

Jen nebrečet... alespoň chvíli nebrečet! Snažil jsem se potom zhluboka dýchat a zklidnit se alespoň navenek, aby na mně nebylo poznat, jak moc jsem rozrušený. Podařilo se to jen částečně, pořád jsem měl slzy v očích a mé tělo se chvělo. Zavolal jsem si taxi a nechal se odvést ke Gyeongbokgung Palace, protože mi to přišlo jako nejvhodnější místo. Opravdu jsem si to tady zamiloval! Zaplatil jsem a s úklonou se rozloučil. Taxikář si mě sice měřil dost podivným pohledem, ale nakonec odjel, aniž by cokoli řekl. Šel jsem potom pomalým krokem rovnou ke svému oblíbenému místu. Táhnout kufr ve sněhu bylo dost namáhavé, ale já jsem ho přesto táhl dál. Naštěstí jsem nepotkával moc lidí. 

Když jsem pak uviděl dřevěný altán, z jedné strany obklopený zamrzlým jezírkem, mé srdce se sevřelo bolestí. Tady to všechno začalo... tenkrát, když mi Moon řekl o organizaci jejíž součástí je i můj anděl... a tady to taky skončí! Srdce se mi však sevřelo ještě větší bolestí, když jsem uviděl sněhového králíčka, kterého pro mě vytvořil Tae. Pořád tam stál a vypadal hrozně moc rozkošně, ale taky dost opuštěně... tak jako já. Měl jsem pocit, že jsem uvnitř už doopravdy umřel... Podlomily se mi nohy a já jsem málem upadl, ale naštěstí jsem to ustál. Jen tak tak. Rozbil jsem sklo na dveřích altánu, protáhl ruku skrz, nedbaje na střepy a když se mi podařilo otevřít, vešel jsem dovnitř. 

Dole v přízemí bylo něco jako vstupní hala... malá a obyčejná, ale bylo tam docela teplo, na rozdíl od mrazu venku. Kufr jsem nechal stát u dveří, které jsem za sebou zavřel a vyčerpaně se posadil na dřevěnou lavku, která byla umístěna pod okýnkem. Sotva jsem dýchal, když jsem vytáhl mobil a navolil Nam-Joonovo číslo. Chtěl jsem ho ještě naposledy slyšet. Moon se omlouval, za to že mi nepopřál k svátkům. Prý chtěl zavolat, ale vždycky mu to některý z rodičů překazil. Pořád po něm prý něco chtěli a on byl v jednom kole. Nezlobil jsem se. Snažil jsem se nebrečet, když jsem mu děkoval za všechno co pro mě udělal. Co mám v plánu jsem mu však neřekl. Nedokázal jsem to. Moonie ještě něco říkal, ale já jsem to položil, protože jsem už nezvládal poslouchat jeho veselý hlas.

Tak tak jsem zadržoval pláč, že už toho milého kluka nikdy neuvidím. Nesměl jsem však brečet, když jsem se chtěl rozloučit taky s mým nejlepším kamarádem. Po chvíli, kdy jsem se maličko uklidnil, jsem navolil Jiminovo číslo. Jiminie byl moc šťastný, že jsem se ozval a já jsem si málem prokousl ret, jak moc jsem se snažil aby nepoznal, že se něco děje. Slyšet jeho hlas bylo jako pohlazení po duši, ale současně mě to ničilo ještě víc. Když k telefonu přišel i Hobi, málem jsem spadl z lavky. Netušil jsem, že jsou zrovna spolu. Vyprávěli mi, jak prožili Štědrý den a ptali se na ten můj. Nemohl jsem slovy vyjádřit, jak moc jsem byl šťastný s mým Tae-Hyungiem! Ujistil jsem je, že se s miláčkem pořád moc milujeme! Brečel jsem jen potichu a kluci uvěřili, že je všechno v pořádku. Jako by mi nechtěli kazit náladu, ani jeden z nich se nezmínil o mé rodině. V klidu se se mnou rozloučili. 

Když mi pak telefon zvedla máma, málem se mi doopravdy zastavilo srdce. Ač rozpadlé na prach, pořád v něm byl dost velký prostor pro bolest. Prosil jsem ji, ať se na mě nezlobí. Ujistil jsem ji, že jsem šťastný a že mě brzy uvidí. Vychrlil jsem na ni všechno, co jsem měl potřebu říct a pak jsem hovor ukončil. Už jsem nedokázal zastavit hlasité vzlyky. Chvíli jsem si lehl na lavku a snažil se přežít tu bolest. Nebo ne, kéž bych rovnou umřel... Tak moc jsem toužil zavolat miláčkovi a říct mu, aby si pro mě přijel, ale nešlo to. K čemu by pak tohle všechno bylo? Chtěl bych mu zavolat, ale namísto toho jsem navolil Jinovo číslo a pak, když mi to zvedl, vysvětlil jsem mu rozklepaným hlasem celou situaci. 

Taky jsem mu poděkoval za všechno, co pro mě udělal. Za to, že jsem mohl prožít štěstí v jeho bytě! Ano, byl jsem hrozně moc šťastný! Jenže je po všem... konec! Už jsem nemusel předstírat, že je všechno ok. „Už chci umřít, hyungu!", vzlykl jsem. Musel jsem se hodně přemáhat, abych to řekl, ale musel jsem to říct! Musím umřít, aby můj miláček netrpěl víc, než je nutné! Musím umřít, abych ani já nemusel ještě víc trpět. Kdyby nebyl můj patron zrovna Tae-Hyungie, už bych pravděpodobně dávno nebyl na tomto světě.... To vědomí však ničemu nepomáhalo a mé rozpadlé srdce nepřestávalo bolet! 

Hrozně moc jsem se bál, ale kdybych couvl, už bych to nedokázal udělat znovu. Jak bych pak ochránil svého milovaného tygříka? Kéž bych byl zdravý... kéž bych nemusel umírat... jenže nejsem zdravý a umřel bych tak nebo tak... Musím to udělat... musím! „Víš to jistě, Kookie?", zeptal se smutně Jin a já jsem znovu hlasitě vzlykl. „Vím!", potvrdil jsem rozklepaně „Opravdu je to mé přání!", špitl jsem zoufale. „Někoho ti tam pošlu!", ujistil mě. Jeho slova mě vyděsila, protože jsem doufal, že to udělá právě on. Nakonec jsem to přijal. Není jedno, kdo mě zabije? 

Hlavně že to nebude můj anděl!