Jung-Kook

Douho jsme pak oba brečeli a nemohli se uklidnit. Jeho bolest mi rvala srdce, nemohl jsem to už snést. „Chtěl... chtěl jsem jí jen po... pomoct od trá... trápení!", vzlykal Tae. „Tak proč... proč se cítím tak mi... mizerně? Jsem hroz... hrozný člověk!" „Byla to tvá maminka!", špitl jsem lítostivě. Mé srdce vynechávalo údery, točila se mi hlava a já jsem měl pocit, že brzy omdlím. „Proto se cítíš tak mi... mizerně!", soukal jsem ze sebe s námahou. „Nejsi ale hroz... hrozný člověk! Jsi anděl, jsi miláček!", oponoval jsem jeho slovům. „Já jsem to nech... nechtěl udělat, ale... ona moc prosila a já jsem se už nakonec nedokázal dál dí... dívat na to, jak se trápí, víš?", nepřestával se obhajovat, jako kdyby chtěl slyšet rozhřešení z mých úst. Pořád se však obviňoval, jako by mě vůbec neslyšel, přestože jsem mu opakoval pořád dokola, že v podstatě nic špatného neudělal!

Vzlykal, zatím co já jsem nepřestával tisknout jeho milované, nyní rozechvělé tělo k sobě. Měl jsem pocit, že se mi srdce každou chvíli zastaví nebo rozskočí, tak moc trpělo. „Je mi to moc líto, miláčku! Už se ale pro... prosím netrap! Udělal jsi jí jen las... laskavost, Tae-Hyungie! Pro... prosím, už neplakej!", šeptal jsem z posledních sil. „K čemu by bylo všechno to je... její trápení? Chtěla to a ty jsi ji jen poslechl..." Hluboký nádech, výdech... „Neplakej, prosím!" Tae najednou ztichl a zadíval se na mě svýma krásnýma, ale nyní od pláče zarudlýma očima, ve kterých se třpytily slzy jako drahokamy. Některé slzy ulpěly i na jeho hustých řasách a já se nemohl vynadívat, jak nádherně při tom vypadal. Jak je možné, že je tak dokonalý za všech okolností? A proč já v takové situaci myslím na jeho dokonalost? 

„Jak je ti, miláčku?", vydechl, když viděl mou od pláče rozpálenou tvář. „Doběhnu pro tvé léky!" Utřel si slzy a naposledy vzlykl. „Promiň, chovám se jako pitomec, zatím co ty máš bolesti! Počkej tady, jasné?" Vyskočil na nohy. Ani jsem se nepohnul a chvíli na to Tae vpíchl morfium a kortikoidy do mé paže. Vpichy zabolely o něco víc než jindy, protože byl nervózní, ale já jsem se snažil na sobě nedat cokoli znát. Nechtěl jsem, aby se cítil hůř. Potom mi dal lék proti záchvatům. Oběma se nám pořád chvěly ruce. Jemu, když mi podával hrnek a mně, když jsem si ho bral. Chtěl jsem už konečně zahnat tyhle chmury! „Já chápu, žes to musel udělat, Tae... vážně to chápu a nikdy bych tě za to nesoudil, přísahám!", ujišťoval jsem ho naléhavě. Musí mi věřit! Hlavně ať už znovu nepláče! Jen nepatrně přikývl, jakože má slova, bere na vědomí. „Už je ti líp?", zjišťoval jsem nervózně. V tu chvíli mi na něm opravdu záleželo mnohem víc než na sobě. Znovu jen přikývl. 

„Děkuji, Jung-Kookie!", vydechl vděčně. „Děkuji, že máš takové pochopení! Strašně moc tě miluju, ani nevíš jak moc!", dodal láskyplně. „Nemáš vůbec zač! Já tě přece taky strašně moc miluju, Tae-Hyungie!", řekl jsem nanejvýš upřímně, s mírnou úlevou. „Ani ty vůbec nevíš, jak moc!" Tak moc, že udělám cokoli, abys nemusel trpět ještě víc! Jen jsem zatím nevěděl co... Miláček si mě přitáhl do své náruče a pevně mě sevřel, jako kdyby se bál, že si to rozmyslím a uteču. Oba jsme se snažili uklidnit. Oba dva jsme se potom odtáhli jen proto, abychom mohli spojit naše rty. Líbali jsme se dlouho a procítěně. Laskal jsem jeho smyslné polštářky s touhou a bolestnou něhou, jako kdyby to mělo být naposledy, co mám možnost je líbat. Jemně jsem je kousal, jindy jen laskal svými rty a nebo jazykem a on stejnou péči věnoval mým rtům. Potom jsme polibek prohloubili a naše jazyky se vzájemně proplétaly a jemně se o sebe otíraly. Líbali jsme se dlouho a pomalu, jako kdyby nám patřil všechen čas světa. 

Oba bez dechu jsme se od sebe odtrhli a zadívali se vzájemně do očí. Umíral jsem láskou k němu, bez ohledu na to, co byl nucen udělat své mámě. Opravdu jsem to chápal a doufal jsem, že časem sám sobě odpustí. „Udělal jsi palačinky!", pousmál se pořád dost rozechvěle tygřík, když konečně popadl dech. „Pojď, nasnídáme se, co říkáš?" „Že mám hlad jako vlk!", přikývl jsem nadšeně. Opravdu mi už kručelo v žaludku. „Měla to být snídaně do postele, ale ty jsi vstal dost nečekaně...", dodal jsem znovu lítostivě. Měl jsem vzít ty palačinky, zanést je miláčkovi do pelíšku a tenhle rozhovor neměl nikdy proběhnout! Nebo... naopak měl? Moc to bolelo, ale na druhou stranu jsem byl rád, že se mi miláček konečně svěřil. „Promiň!", špitl Tae. „Příště počkám, až mi přineseš jídlo do postele a nebudu tě nutit hrát na klavír!" „Ty jsi mě přece nenutil!", pousmál jsem se. 

Miláček připravil svou úžasnou kávu a já jsem ohřál palačinky. Tae potom vytáhl javorový sirup a šlehačku, zatím co já jsem se uvelebil za stolem. „Teď už to bude naprosto dokonalé!", mrkl na mě a já jsem se mlsně olízl. „Naprosto dokonalé, tak jako my dva spolu!", napadlo mě mimoděk. „Já jsem palačinka a tygřík je ten javorový sirup, až na to, že vniká do mě, ne jen nahoru... Jsem plněná palačinka!" S chutí jsem se zakousl do té dobroty. Málem mi však zaskočilo, když jsem zaznamenal, jak se na mě Tae užasle dívá a jeho rty se vzápětí zformovaly do zářivého úsměvu. „A já si pořád říkal, proč jsi tak sladký!?", zahihňal se. „Plněná palačinka, králíčku? Vážně?" „Já... já jsem to řekl nahlas?", vydechl jsem zaraženě. 

„Řekl!", mrkl na mě s ještě větším úsměvem, zatím co já jsem zrudl až na zadku. „Ale nemusíš se stydět!", uklidňoval mě. Vyskočil od stolu a vzápětí na to už líbal mé rty. „Nic legračnějšího, ale zároveň sladšího jsem ještě neslyšel! Vážně, Jung-Kookie!", usmíval se, zatím co prstem nanesl šlehačku na můj nos. Jen jsem se užasle díval a nechal ho, aby mi šlehačku z nosu slízl. Pořád jsem nemohl pochopit, jak se stalo, že jsem řekl své myšlenky nahlas. „A máš pravdu, Jung-Kookie...", dodal, ale už o poznání míň vesele. „Opravdu jsme my dva spolu dokonalí!" Potom se vrátil na své místo a já jsem se rychle napil karamelového Macchiata s medem a snažil se zklidnit. Tak jsem to řekl nahlas... no a co? Alespoň se miláček trochu pobavil... Usmál jsem se. 

Tae-Hyungie má velké štěstí, že si je vědom naší dokonalosti!