Jung-Kook

Byli jsme oba vyčerpaní, ale šťastní. Už jsem však nedokázal ignorovat bolest a Tae mi musel vpíchnout morfium. Zpátky na zem... Dopad to byl tvrdý a opravdu bolestný! Kéž bych tak uměl zastavit čas a zůstat navždy v hřejivé náruči mého miláčka. Kéž bych mohl navždy poslouchat jeho láskyplná slova. Jenže čas se krátí... Dostal jsem všechny nezbytné léky, znovu jsme se umyli a pak mě tygřík odnesl do postele. Lehl si vedle mě a já se k němu přitulil. „Dobrou noc, králíčku!", zašeptal Tae a něžně políbil mé rty. „Dobrou noc, tygříku!", zašeptal jsem taky. „Miluju tě!" Přitiskl jsem se k němu co nejvíc a on si položil ruku na má záda. Zavřel jsem oči a zhluboka vydechl do jeho voňavého krku. Bylo mi smutno. Hlavou se mi totiž znovu začaly honit samé smutné myšlenky. Naštěstí jsem však byl unavený natolik, že jsem brzy usnul. 

Ráno jsem se kupodivu probudil dřív než miláček. Chvíli jsem se jen okouzleně díval na Tae-Hyungieho sladkou tvář, ale pak mě napadlo, že bych pro něho mohl nachystat snídani do postele. Vlepil jsem něžnou pusínku na miláčkovy rtíky. Jen takový lehoučký a jemný polibek, abych ho neprobudil. Rozespale jsem se vybrchal z postele. Hlava mě už zase dost bolela, ale já jsem svého spícího anděla opravdu nechtěl budit. Pomalým krokem jsem se vydal do koupelny a vzal si tam jiný lék od bolesti. Sprcha mě potom úplně probrala a prášek taky mezi tím docela zabral, proto jsem se mohl nerušeně vrhnout do práce. Dostal jsem už zase chuť na palačinky, které si Tae tak moc zamiloval. 

Smažil jsem palačinky a snažil se nemyslet, ale nešlo to. Mé myšlenky byly bohužel až moc neodbytné! Co se mnou bude dál? Mám čekat, až se komplikace zhorší? Co když přibudou další? Nechci umřít v nemocnici! Dokáže mě Tae zabít? Mám to po něm chtít? Mám to já vůbec chtít? Je dnes vhodný den na mluvení o tak smutných věcech? Včera byl opravdu nádherný den, plný lásky a pohody... mám to dnes pokazit? Co mi asi miláček řekne? Mám s ním o tom opravdu mluvit a nebo všechno rozhodnout sám? Nachystal jsem už hotové palačinky na talíře. Protože miláček pořád spinkal, nechal jsem je ležet na stole. Přešel jsem pak k oknu a nějak automaticky se posadil za klavír. Vlastně jsem ho celou dobu ignoroval, proto jsem netušil, co mě k němu vedlo zrovna teď. Otevřel jsem víko a zlehka přejel prsty po klávesnici. Jin měl pravdu, je potřeba naladit, ale na to jsem neměl čas ani náladu. 

„Zahraj mi něco!", ozval se Taeho rozespalý hlas hned za mnou, až jsem nadskočil úlekem. Překvapeně jsem se otočil a zadíval se do tygříkovy unavené tváře. „Já... já nechci!", zakroutil jsem hlavou rozhodně a víko jsem zase zaklapl. „Proč ne?", zjišťoval udiveně. „Neříkal jsi, že ses učil hrát?" Posadil se vedle mě, políbil mé rty a znovu zvedl víko. Jeho prsty zlehka přejely po klávesách a on se pousmál. „Chtělo by to naladit!", konstatoval, zatím co já jsem na něho vykuleně zíral. „Ty umíš hrát na klavír?", vydechl jsem překvapeně. „Trochu...", zazubil se, zatím co jeho prsty nepřestávaly vydávat jemné tóny. „Zkoušel jsem to, ale moc mě to nebavilo, tak jsem přešel na ten saxofon, víš?", mrkl na mě. „Ale co ty? Tebe to bavilo?" „Nesnášel jsem to!", vyhrkl jsem frustrovaně při vzpomínce, kolik hodin jsem musel strávit u tohoto nástroje, než mě „vysvobodila" leukemie. 

„Máma si přála, abych to uměl, já ne!" Do očí mi vyhrkly slzy lítosti, když jsem si vybavil maminčinu krásnou tvář. Přestože jsem hrát nechtěl, byly to úžasné časy! Maminka mi, navzdory tomu, že jsem byl šťastný s mým tygříkem, moc chyběla. „Tebe do toho nikdo nenutil?", obrátil jsem se na Taeho. Maličko se mu chvěly ruce a on je složil do klína. Neodpověděl, jen si pevně skousl spodní ret. Srdce se mi prudce rozbušilo a slzy stekly po mé tváři. Vážně pouhé slovo „máma" v něm dokáže vyvolat tak silné pocity, že se mu chvějí ruce? Chtěl bych vědět, co se stalo, kromě její smrti, ale bál jsem se zeptat. Chtěl bych pochopit, proč se vyhýbá své rodině, ale nejspíš bych si raději ukousl jazyk, než abych otevřel pusu a položil nějakou otázku. Tušil jsem, že to všechno nějak souvisí s jeho mámou, ale že to nejspíš nebude jen tím, že mu doma chybí. „Nikdo mě do ničeho nenutil!", vydechl po chvíli. „Vždycky jsem si mohl dělat, co jsem chtěl! Teda... většinou...", dodal s nepřeslechnutelnou bolestí v hlase.

Chtěl se zvednout, ale já jsem chytl jeho ruku, takže si jen povzdechl a zůstal sedět. „Proto ses na ně vykašlal?", vyhrkl jsem bez rozmyslu. „Proto jsi za nima nechtěl jet ani na Vánoce?" Byl jsem už vyčerpaný z myšlenek o mé budoucnosti a nedokázal jsem se ovládnout. V tu chvíli do mě vjela zlost a já se vžil do Moonových pocitů, když se na mě zlobil kvůli tomu, že jsem utekl od své rodiny, dokud ještě neznal pravdu. Kdybych já byl zdravý tak jako Tae, nedokázal bych své blízké opustit a zavrhnout! Tak proč se on na ně vykašlal? Miláček se na mě díval mírně šokovaně, ale já jsem ještě neskončil. Za poslední slova bych si nejraději rozbil hlavu o zeď, přesto však opustila má ústa. „Děláš, jako kdyby ti snad oni zabili mámu!", dodal jsem potichu. Tae se vyškubl z mého sevření a vyskočil na nohy. Chvíli to vypadalo, že uteče a já jsem na něho civěl se skouslým rtem a slzami v očích. 

Tak moc jsem litoval toho, že jsem to řekl a že jsem si neukousl jazyk. Vypadalo to však, že jsem na to kápl a mě zaplavila hrůza. Opravdu by byl někdo z jeho rodiny schopen zabít jeho maminku? Tae udělal několik kroků směrem z pokoje, ale pak se otočil a zadíval se na mě s takovou bolestí, že jsem měl pocit, že mě to zabije. „Ne, Kookie...", vydechl a po jeho tváři začaly téct slzy. „Oni mou mámu nezabili!" Už jsem chtěl znovu otevřít pusu a zeptat se, co se teda stalo, když znovu promluvil on a dokonale mě tím uzemnil. „To já jsem zabil mámu!" Svezl se na zem a už se nebránil pláči. Já jsem na něho šokovaně civěl a nebyl schopen slova. On zabil svou mámu? Proč? Rozuměl jsem dobře? Po snad nekonečné chvíli jsem se zvedl ze sedátka a svezl se na zem k němu. 

„Co se stalo, miláčku?", zašeptal jsem, přitisklý k němu. Naštěstí mě neodháněl. Celý jsem se chvěl, pořád až moc v šoku, na to abych snad brečel, ale za to tygříkovým tělem otřásaly nekontrolovatelné vzlyky. „Byla ne... nemocná...", vydechl po chvíli, kdy už neplakal a jen se snažil zhluboka dýchat v mém objetí. „Měl jsem ti to říct už dávno, ale bál jsem se, že mě odsoudíš... že mě už nebudeš chtít vidět!", vzlykl a víc se ke mně schoulil. „Já tebe?", vyhrkl jsem rozrušeně. „Jak bych tě mohl odsoudit? Copak nevíš, že tě moc miluju?" „Ale já jsem zabil svou vlastní mámu!", špitl. Přitiskl jsem své rty na jeho a zadíval se do jeho uslzených očí. „Byl jsi její patron?", zeptal jsem se rozechvěle. „Proto jsi ji zabil?" Snažil jsem se to pochopit a lepší důvod mě opravdu nenapadal. Nemohl bych ho za to soudit, ani kdybych chtěl a já jsem rozhodně nechtěl! Jen nepatrně přikývl. 

„Ještě jsem nebyl v organizaci, vlastně jsem ani netušil, že něco takového existuje...", povzdechl si. „Máma měla Parkinsona, to jsem ti už říkal, ne? Začalo to už kolem její třicítky, ale dalo se to zvládat, zhoršovala se jen pozvolna. Bývala často unavená, ztuhlá, ale po masážích a odpočinku jí pak bylo líp. Když jsem však nastoupil na medicínu, máma se začala zhoršovat. Prosila mě, ať ukončím její trápení, než se to zhorší ještě víc... ať seženu v nemocnici něco, co by ji zabilo, protože nechtěla opustit farmu! Chtěla umřít doma. Dlouho jsem dokázal vzdorovat, jenže pak se jí hodně přitížilo, víš? Nemohla skoro chodit, celé tělo se jí chvělo a třáslo... skoro už ani nemohla polykat! Bylo to hrozné a trpěla tím celá rodina, nejen ona. Bylo kolem Vánoc, když jsem se odvážil...", vzlykl a já jsem ho ještě víc přitiskl k sobě. Slzy mi už tekly proudem. Bylo mi to hrozně moc líto! „Udělal jsem chybu, že jsem si vzal věci na eutanazii z Jinovy pracovny, protože k jiným lékům jsem neměl přístup.", pokračoval rozechvěle a s bolestí v hlase. 

„Jin na to potom přišel a já jsem se musel přiznat, že jsem to vzal. Potom mu to všechno došlo... došlo mu, že to já jsem zabil mámu, hned po Vánocích... Bál jsem se, že to na mě někomu řekne a proto jsem nakonec souhlasil, že budu členem jeho organizace. Teď už vím, že by mě neprozradil, ale tenkrát jsem umíral hrůzou, že bude má rodina ještě víc trpět, když zjistí, že jsem sprostý vrah a že máma mohla ještě žít!" Znovu se rozplakal a já jsem plakal s ním. „Co by to byl za život, Tae-Hyungie?!", vydechl jsem. „Nejsi sprostý a vrah už vůbec ne! Maminka tě o to prosila, musel jsi ji poslechnout! Navíc jsi pomohl zachránit můj život, pamatuješ? Ty nejsi žádný vrah!!!", konejšil jsem ho, zatím co se v mém srdci otáčela dýka. Nemohl jsem přestat brečet. Chudáček Tae! Chudáček můj milovaný! Tak o tomhle mluvil Seok-Jin? Nemohl jsem rozdýchat, že Tae-Hyungie musel zabít svou vlastní mámu. Nesoudil jsem ho, ale sdílel jsem stejnou bolest, kterou právě prožíval on. Srdce se mi pak málem zastavilo, když jsem si uvědomil, že by měl Tae zabít taky mě... další trauma... 

Ne, to nesmím dovolit!