Jung-Kook

Tae mě chytl kolem ramen. „Pojď, půjdeme!", řekl potichu. „Vyfotíš toho králíčka na mobil?", poprosil jsem ho a miláček poslušně vytáhl mobil, aby mohl splnit mé přání. „Nevíš, miláčku...", podíval jsem se smutně do jeho očí. „proč jsem nikdy nevytáhl z kufru svůj foťák?" Jako by to snad mohl vědět. Tae podle očekávání jen pokrčil rameny. „Nevím, Jung-Kookie!", povzdechl si. „Možná proto, že by ti jen bolestně připomínal všechno, o co jsi přišel?!" „Nejspíš...", vydechl jsem smutně. Muselo to tak být, nejspíš na to opravdu kápl. Přesto mi však bylo líto, že jsem si nenafotil krásný podzim, moře... Vydali jsme se potom pomalu k autu, stejně se už smrákalo. Tma byla až moc brzy, bylo to deprimující! Tae mě držel kolem pasu a podpíral mě, aby se mi ve sněhu šlo líp. Už nesněžilo. 

Přitulil jsem se k němu a zakazoval si brečet. Nesmím dovolit slzám, aby mého anděla rozrušovaly víc než už je! „Ty nepojedeš na Vánoce domů?", zeptal jsem se rozechvěle, když jsme už v autě mířili k našemu domu. „Ne!", odvětil s rozhodným tónem. „Ne?", podivil jsem se, přestože se mi maličko ulevilo. Bál jsem se, že budu na Vánoce sám. „Přece bych tě nenechal samotného!?", hodil na mě pohled typu „co jsou to za otázky?". „A nebude to tvé rodině líto?", ujišťoval jsem se. „Oni jsou už zvyklí!", pokrčil rameny s neutrálním výrazem. „Od smrti mé mámy tam nejezdím ani na Vánoce, víš? Navíc... teď, když jsem s tebou, mám o to větší důvod zůstat v Seoulu!" Natáhl pravou ruku, aby mohl pohladit mou tvář. „Ty mě potřebuješ víc než oni!", dodal tónem, který vylučoval jakoukoli diskusi. 

„Do... dobře!", špitl jsem. Chápal jsem, že se o mě bojí, že mě miluje a že chce proto být se mnou, za což jsem mu byl vděčný, ale nedokázal jsem pochopit, proč se tak odstřihl od otce a sourozenců. Ať jsem nad tím přemýšlel, jak jsem chtěl, nedávalo mi to žádný smysl. Neměla by se snad rodina po tak tragické události, jako je úmrtí blízké osoby, ještě víc semknout? Neměli by si vážit toho, že si zbyli alespoň oni? Utěšovat se, milovat... Chtěl bych to vědět, ale bál jsem se zeptat a Tae nevypadal, že by to chtěl víc rozebírat. Jen jsem si smutně povzdechl. Vánoce... jak budou asi probíhat u nás doma? Před tím jsem se nemohl vrátit a teď už vůbec ne! 

„Jak je ti?", zeptal se najednou Tae a tím přerušil tok mých smutných myšlenek. Udiveně jsem se na něho podíval. „Ujde to...", špitl jsem. „Nejsi moc unavený? Co hlava, nebolí?", vyptával se dál a já jsem zmateně zamrkal. „Buď konkrétnější!", poprosil mě. „Zatím mě hlava tak moc nebolí!", odpověděl jsem tedy konkrétněji. „A unavený jsem jen trochu... proč?" „Takže nemusíme jet teď hned domů?", zjišťoval namísto odpovědi, i když mi tím vlastně odpověděl. „Chceš někam jít?", vydechl jsem překvapeně. „Ne!", pousmál se Tae. „My chceme někam jít!" „Vážně?", pousmál jsem se taky. „Tak jak to, že jsem o tom ještě před chvílí neměl tušení?" „Na tom nesejde!", mrkl na mě. „Teď už to víš!" „A kam to teda chceme jít?", zjišťoval jsem. „Měl bych to vědět, když po tom tak toužím, nebo ne?" 

„Kdo říkal, že po tom toužíš?", zasmál se miláček. „Ale... fajn, tak já ti to prozradím, když jinak nedáš...", usmíval se, zatím co já jsem nedočkavě čekal, co z něho vypadne. Copak asi moje zlatíčko vymyslelo? Moje smutná nálada zmizela jako mávnutím proutku a já jsem se uvolnil. „Uvidíš!", usmál se šibalsky můj proradný miláček. „Vezmi si Vendal... mám ho v přihrádce!", dodal už vážněji. „Myslím, že když budeme kombinovat hodně slabé dávky morfinu spolu s Vendalem, že by to mohlo tvé bolesti utlumit, aniž bys byl tak unavený jako po samotném morfiu a aniž by tě muselo cokoli bolet... zkusíme to, ano?" Znovu jsem zmateně zamrkal nad změnou tématu. „Chci totiž jít na jedno taneční vystoupení a chtěl bych, aby sis to užil, víš?", usmál se znovu Tae. „Taneční vystoupení?", podivil jsem se. „Jak tě to napadlo?" „Blbý nápad?", zarazil se tygřík. 

„Ne... to ne!", vyhrkl jsem. „Jen mě to překvapilo!" „Nemůžeme tancovat, ale když... když oba milujeme tanec, tak... tak...", začal vysvětlovat. „Tak se alespoň podíváme, jak tancují druzí...", doplnil jsem ho chápavě. Miláček souhlasně přikývl, ale pořád se tvářil nejistě. „Bezva nápad!", ujišťoval jsem ho. „O jaký tanec vlastně jde?", doptával jsem se, zatím co jsem z přihrádky vytahoval svůj lék. Byla tam i voda na zapití, ale taky injekční stříkačka a ampule s morfinem a kortikoidy. Zachvěl jsem se při pohledu na tu jehlu. Nikdy si na to nezvyknu! „Moderní tanec!", pousmál se Tae, který po očku sledoval mé počínání. Natáhl ruku aby mě mohl pohladit a potom ji zase položil zpět na řadící páku. „Vím o tom už delší dobu, jen jsem si nebyl jistý, jestli tam budeme moct jít... Vážně se na to cítíš?" 

„Zeptej se mě za chvíli!", pousmál jsem se. Zapil jsem prášek a potom jsem se znovu pohodlně usadil. „Těším se!", řekl jsem nadšeně, zatím co jsem pozoroval sněhové vločky, dopadající na přední sklo. Už zase sněžilo. Tae zapl stěrače a pak se na mě usmál. „Já taky!", mrkl na mě. Vystoupení se nekonalo v divadle, ale v sále Art academy. Miláček mi prozradil, že se tím universita snaží nalákat nové studenty a proto je to přístupné veřejnosti. 

Pohodlně jsme se usadili hned do první řady a miláček stiskl mou dlaň. Trvalo to asi hodinu a oba jsme si to moc užili. Vystoupení byla kratší i delší, střídaly se různé scény a kulisy se měnily podle příběhu, který mladí umělci svým tancem vyjadřovali. Nejvíc mě však zaujalo jedno sice kratičké, ale za to naprosto dokonalé vystoupení. Dva mladí kluci tancovali na píseň Lovely a já jsem na nich mohl oči nechat. 

https://youtu.be/8ovHSQwp1n0

Teda, ne konkrétně na nich, přestože oba byli moc krásní... ale jejich příběh mě nutil k zamyšlení. Temnota a světlo? Smrt a život? Dalo se to vyložit všelijak, ale já si zvolil tu druhou variantu. Měl jsem pocit, jako kdyby chtěla „smrt", což byl kluk v tmavém oblečení, zničit „život", což byl kluk ve světlém. „Život" se bránil, ale „smrt" měla stejně navrch. Nakonec se „život" sám a dobrovolně poddal „smrti", která přišla v klidu a míru. Tak moc mi to připomínalo všechno, co právě prožívám a co mě čeká, ale namísto smutku přišel podivný klid. Poprvé jsem se doopravdy smířil se svým osudem. „Jsi v pořádku?", zeptal se starostlivě miláček a zlehka políbil mé rty. Netušil, co se mi právě honí hlavou. Jen jsem přikývl a usmál se. 

Možná je už na čase přestat bojovat... možná bych už měl taky takhle v pokoji odejít?!