Jung-Kook

Měl jsem pocit, že čas letí jako zběsilý a spolu s ním taky víc a víc ubývaly mé síly. Taky se mi častěji motala hlava, přestože Tae navýšil dávku kortikoidů. Ani ten Vendal už nedokázal zcela potlačit bolest, která sužovala mou hlavu. Jednou když mě probudila tak silná bolest, že jsem měl chuť rozbít si hlavu o zeď, naložil mě Tae do auta a odvezl k Jinovu domu. On mi pak opatrně vpíchl injekci morfia. Konečně přišla úleva! Jin se jen smutně pousmál a nijak to nekomentoval, ale já jsem věděl, že to takhle bude už pořád, až dokud neumřu. Od té chvíle mi Tae podával morfium každý den. 

Počasí nám nedovolovalo další výlety a tak jsme byli nuceni zůstávat doma. Většinu času jsem strávil v posteli a nebo na pohovce. Spal jsem. Po injekcích morfinu jsem byl totiž unavenější než kdy před tím. Milování jsme taky omezili na minimum, už jsem to nedával každý den jako dřív. Moon odjel do Japonska a svátky chtěl trávit se svými rodiči. Neřekl jsem mu o svém zhoršení, protože by byl jen smutný a pokazil bych mu tím svátky. Vánoce se totiž kvapem blížily. Jiminovi jsem pro jistotu nebral telefon, jen jsem mu napsal, že se ozvu co nejdřív, ať se nezlobí. Takřka jsem jen přežíval... omámený, otupělý a neustále unavený. 

Nakonec jsem poprosil miláčka, aby snížil dávky morfia. Nechtěl jsem zbytek života jen prospat! Tygřík se nejdřív zdráhal, ale nakonec mi vyhověl. Měl jsem radost. Mnohem raději jsem snášel bolest, která po menší dávce morfinu nebyla naštěstí tak nesnesitelná, než abych nebyl s ním. Chtěl jsem ho co nejvíc vnímat, užívat si jeho blízkost. Viděl jsem však bolest v Taeho očích, jenže jsem nevěděl co s tím. Nemohl jsem s tím nic dělat! Rvalo mi to srdce a začalo mě napadat, jestli má tohle všechno ještě nějaký smysl?! Chtěl jsem ušetřit svou rodinu trápení, ale namísto toho nechám trpět človíčka, kterého miluju víc než svůj vlastní život? Přišlo mi to hrozně nefér, ale nedokázal jsem otevřít pusu a říct, že bychom to už měli skončit. 

Nedokázal jsem se podívat do Tae-Hyungieho nádherných očí a poprosit ho o smrt, obzvlášť když jsem chtěl žít víc, než kdykoli předtím. Lpěl jsem na životě jako žvýkačka na botě. Ne že bych už se svou smrtí nebyl smířený... pomalu ale jistě jsem se začal smiřovat s nevyhnutelným, obzvlášť, když to s mým zdravotním stavem šlo tak z kopce, jenže jsem nechtěl umřít hned. Ještě ne! Netušil jsem co dělat... jak být co nejdýl s ním a přesto nevidět, jak trpí? Ne, jak to udělat aby netrpěl? Bohužel jsem nenašel žádnou odpověď. Tae se však snažil být statečný. Nepřestával mě zahrnovat svou láskou, něhou a péči. Byl pro mě neskutečnou oporou, zatím co se sám potichu, s falešným úsměvem na sladkých rtech, trápil. 

Byl jsem šťastný, když konečně napadl sníh. Přemluvil jsem miláčka, abychom zajeli do Gyeongbokgung Palace a on naštěstí svolil. Šli jsme potom ruku v ruce do parku, zachumlaní v bundách a do tváří nám padal sníh. Tam je totiž altán, který jsem si zamiloval z tohoto místa nejvíc! Ten altán u kterého jsem seděl s Mooniem, když mě poprvé vzal do města. Tam mi taky poprvé řekl o organizaci a díky němu jsem vlastně měl možnost poznat miláčka. To Moon mi vlastně dopomohl k mé velké lásce! To byl zřejmě jeden z důvodů proč jsem si to tady tak oblíbil, kromě toho, že to je opravdu nádherné místo! Všude panoval klid a mír, nebyli tam žádní lidé, což nám opravdu nevadilo. Prostě nádhera jako v pohádce!

Procházeli jsme se, líbali se a nakonec se miláček rozhodl, že pro mě postaví sněhuláka. Nesměl jsem se však dívat, jak ho staví, takže jsem chodil kolem altánu a nakukoval dovnitř, abych se nějak zabavil. Vypadalo to tam hezky! Potom mě však Tae zavolal a já se vrátil za ním, abych se podíval, co za skvost to vytvořil, když s tím nadělal takové tajnosti. Čekal jsem dvě nebo tři koule na sobě, prostě klasiku, ale to co jsem uviděl tak rozhodně nebylo! „To jsi ty!", usmál se smutně miláček, když jsem se překvapeně zadíval na jeho výtvor. „Můj milovaný králíček!"

„Chtěl bych umět vtisknout tomu sněhulákovi tvou nádhernou tvář, Jung-Kookie, ale protože to neumím, ztvárnil jsem tě alespoň jako králíčka, nevadí ti to?", pousmál se maličko nervózně Tae. „To je rozkošné!", vydechl jsem obdivně. „Jen si nemyslím, že jsem takhle kulatý!" Přesto mi to přišlo naprosto dokonalé! „Kéž bys byl!", povzdechl si miláček zoufale. Raději jsem to už nijak nekomentoval, protože jsem ani netušil, co bych na to měl říct. Opravdu jsem nějaké to kilo shodil, ale nemělo cenu se přejídat, abych nehubl, protože bych stejně všechno vyzvracel. Jedl jsem raději jen málo, ale naštěstí to zůstávalo ve mně. „Půjdeme už domů!", rozhodl Tae po dlouhé chvíli, kdy jsme oba mlčeli, zahloubaní ve vlastních myšlenkách. Já jsem však nedokázal odtrhnout zrak od sněhového králíčka.

Tak krásný výtvor a nejspíš ani nepřežije celou zimu... tak jako já...