Jung-Kook

Tae jako by četl mé myšlenky, až na to, že to pochopil trochu jinak. Posadil se vedle mě na postel a vzal mé ruce do svých dlaní. „Ještě jednou se ti omlouvám, miláčku!", řekl potichu s pohledem upřeným do mých očí. „Dám ti nějakou dobu pokoj, slibuji!" Maličko jsem se začervenal. „Už to neřeš, tygříku!", pousmál jsem se. Myšlenky na sex jsem zaplašil, stejně by to nešlo! „Máš krásný pokoj!", vydechl jsem. „Ne, to Kyung má krásný pokoj...", pokrčil rameny. „Ale díky!", „Hmmm...", pousmál jsem se. To je fuk, čí ten pokoj je. Opravdu mi připadal moc krásný! „Musí se tady dobře žít!", pokýval jsem hlavou. „Ne tak jako u tebe!", řekl Tae, čímž mě moc potěšil. 

S úsměvem vyskočil na nohy, aby mi mohl přinést oblek, který našel. „Mám si vzít motýlka?", nechápal jsem, když jsem si prohlédl věci, které položil na postel vedle mě. „Budeš k sežrání!", mrkl na mě, ale já jsem si nebyl jistý, jestli opravdu chci být k sežrání. „Neboj, vážně tě nechám na pokoji!", povzdechl si. „Obleč si to, ano?" Poslechl jsem ho a za chvíli na to jsem už stál oblečený v obleku. I Tae už byl převlečený. Vypadal opravdu úchvatně v černém obleku a bílé košili, nemohl jsem z něho spustit oči. Namísto kravaty nebo motýlka však měl nějakou stužku.

„Vypadáš nádherně!", vydechl, když mě sjel pohledem. I můj oblek byl černý a padl mi naprosto perfektně, což bylo zvláštní. „Děkuji!", špitl jsem. „Ty taky vypadáš nádherně!", řekl jsem obdivně. Tae se zářivě usmál a potom mi uvázal motýlka, na kterém z nějakého záhadného důvodu nepřestal trvat. „Půjdeme takhle na karaoke?", nechápal jsem. „Tam se zdržíme jen chvíli!", pousmál se miláček. „Máme totiž už na šestou zarezervovaný náš stůl!" „My máme rezervaci?", podivil jsem se. „Kdy jsi to stihl zařídit?" „Když jsi byl ve sprše, miláčku!", mrkl na mě. Jen jsem zíral. „A ano, máme rezervaci, tak pojď, ať to všechno stihneme!" Sbalil naše původní oblečení do tašky a vyrazili jsme do předsíně. ¨

Tam jsme však narazili na Kyunga, který právě vyšel z koupelny. Přes rameno měl přehozenou mikinu. Sjel nás pohledem a neuniklo mu tak, že jsme nastrojení jako na svatbu a všiml si taky našich propletených prstů. Styděl jsem se na něho podívat. „Tak tohle je ten tvůj klient, Tae-Hyungu?", zeptal se a jeho hlas zněl mile. „Je roztomilý!" Zvedl jsem oči a uviděl jeho zářivý úsměv. 

„To je Jung-Kookie!", odvětil Tae, aniž by se na muže podíval. „A ano, je moc roztomilý!" Začal jsem se červenat po jejich slovech. Vážně jsem tak roztomilý? „Jdete na rande?", zajímal se Kyung, ale Tae si jen odfrkl. „Od kdy jsi tak zvědavý, hyungu?" „Od vždycky?!", pousmál se klidně, zatím co já jsem na něho pořád zíral. Přišel mi opravdu moc krásný, určitě by se uživil jako model! Kolik mu asi může být? Vypadal dost mladě a přívětivě. „Mimochodem, já jsem Kyung!", usmál se na mě, když si všiml, jak zírám. „Jung-Kook!", špitl jsem a on se zasmál. „Já to přece vím!", mrkl na mě. „Tak si to kluci užijte!", zavolal na nás, když mě Tae trochu netrpělivě tahal za dveře bytu. „Díky!", zavolal za svým domácím. Vypadal, jako kdyby žárlil. 

„Proč se na tebe tak culil?", mrmlal si po cestě k autu. „Na mě ani na Se-Huna se takhle nikdy neculí! Proč na tebe jo?" „Protože jsem k sežrání?", rýpl jsem si a miláček se na mě zamračil. Po chvíli se však jeho výraz uvolnil. „To bude tím, to je jasné!", uculil se a políbil mé rty. „Nikomu tě však nedám!", slíbil a já jsem šťastně přikývl. „Já tebe taky ne!", usmál jsem se. „Líbí se ti Kyung?", zajímal se tygřík už v autě. „Líbí!", přikývl jsem upřímně. „Je opravdu moc krásný!" Tae se na mě zamračil. „Ale ne tak jako ty!", dodal jsem ještě upřímněji a miláček se zasmál. „Máš štěstí, že jsi to řekl, zlatíčko!", pohrozil mi. „Ty přece víš, že miluju jen tebe, ne?", mrkl jsem na něho. „Vím!", usmíval se. „Máš štěstí, zlatíčko!", zopakoval jsem jeho výrok. „To teda mám!", souhlasil a já jsem se usmál ještě šťastněji. 

Karaoke bylo v nějakém Game-Roomu, v části Seoulu, kde jsem nikdy nebyl. Nikdo nám naštěstí nevěnoval pozornost, jak byli všichni zaujatí nějakýma atrakcema a hraním si. Bez problémů jsme došli až do Karaoke místnosti. Až teď jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl zpěv. Maličko mě bodlo u srdce, když se mi vybavila vzpomínka, jak jsme s Jiminem trávili dlouhé hodiny v podobné místnosti, akorát že v Busanu, jenže Taeho nádherný a dokonalý hlas mě odrovnal na tolik, že jsem celou svou minulost i budoucnost pustil z hlavy. Jen jsem se zasněným úsměvem zíral na miláčkovu nádhernou tvář a užíval si ten božsky smyslný hlas. 

Tae se náramně vžil do zpěvu procítěné písně, kterou jsem neznal. Když jsem zpíval já, kupodivu jsem se vůbec nestyděl a miláček nešetřil chválou na můj hlas i výkon. Byly to krásné okamžiky! Zaspívali jsme si pár písniček, ale Tae se nepřestával dívat na mobil. „Musíme už jít!", řekl pak a udiveného mě táhl za ruku pryč. „Někdy si to určitě zopakujeme!", slíbil, když jsem se zatvářil maličko smutně. „Ten tvůj andělsky čistý hlásek bych chtěl rozhodně slyšet znovu!", ujišťoval mě. „Zpíval jsi nádherně, Jung-Kookie!" „Jestli já mám andělský hlas, potom ty máš hlas božský!", usmál jsem se potěšeně. „Děkuji, miláčku!", usmál se. „Tvé chvály si moc vážím!" 

Celou cestu v autě jsem byl napnutý, kam to vlastně jedeme, protože byl Tae jako vždy velký tajnůstkář. Žaludek se mi pak sevřel nervozitou, když zaparkoval před hotelem Conrad a předal klíče obsluze. „Máme tady zarezervovaný stůl!", vysvětlil a mladý muž si s úsměvem převzal klíče, aby mohl s autem odjet. „Tak za dvě hodiny budeme odcházet!", oznámil ještě miláček, za tím co já jsem se snažil dýchat. 

V takhle luxusní restauraci jsem byl naposledy už hodně dávno!