Jung-Kook

Už bylo ráno, když mě probudila dost silná bolest hlavy a já jsem si se zakňouráním připlácl dlaň na čelo. Už zase se se mnou točil celý svět. Chtěl jsem se zvednout, abych si mohl vzít prášky od bolesti, kortikoidy bych si ale sám píchnout nedokázal. Sotva jsem se však pohnul a maličko se zvedl, pocítil jsem tupou bolest v zadku a tak jsem si se syknutím znovu lehl vedle Taeho, který ležel na zádech a ještě spokojeně spal. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám ušpiněné břicho. Tae mě nejspíš umyl a zřejmě vytřel i můj zadek po tom co jsem vytuhl, protože jsem neměl pocit, že bych tam byl ulepený od jeho spermatu. 

Přepadly mě mírné rozpaky při představě, jak mě Tae umývá, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Nemohlo to být trapnější než to, co se mnou dělal před tím! Jen při vzpomínce na jeho zběsilé přírazy se mi sevřel zadek, pořád jsem ho tam cítil. Zadíval jsem se do tygříkovy sladké tváře a mírně se zamračil. Říkal, že mi neublíží, ale to co včera předvedl, se jako ublížení rozhodně klasifikovat dá! Prý jízda... nezmínil se, že mě chce totálně rozjezdit! Nejsem přece zvyklý na takové zacházení, tak proč se nechal tak unést? Povzdechl jsem si a znovu se pokusil zvednout, jenže tentokrát se mi zatočila hlava o něco víc, až se mi z toho zvedl žaludek. 

Chtěl jsem se něčeho zachytit, ale nebylo čeho a tak jsem spadl rovnou na Taeho a tím ho probudil. „Jung-Kookie, děje se něco?", zívl a protáhl se. Nejspíš si neuvědomil, že jsem na něho spadl. Jenže já jsem se rozhodl trucovat, takže jsem mu neodpověděl, jen jsem se opatrně skulil vedle a pokusil se znovu vstát, ale opět neúspěšně. To už měl Tae oči dokořán. „Co se děje, miláčku?", zeptal se nervózně. „Moje hla... hlava!", špitl jsem, když jsem si uvědomil, že potřebuji jeho pomoc. Hrdost a uraženost musely jít stranou. 

Tae naštěstí pochopil. Chvíli na to jsem už zapíjel prášky od bolesti i proti záchvatům a potom mi tygřík vpíchl kortikoidy. Naštěstí mě potom nechal v klidu, když jsem se i s lištičkou uraženě schoval pod peřinu. Se zavřenýma očima jsem čekal, až mi bude líp, zatím co jsem k sobě tiskl svého spacího plyšáka. Hlavou se mi pořád honily myšlenky týkající se včerejší soulože. „Tak co dnes podnikneme?", zeptal se klidně, když jsem se konečně zvedl z postele a namířil si to do sprchy. Chtěl jsem se pod proudem vody uvolnit a chvíli relaxovat. Nic jsem neodpověděl, namísto toho jsem jen práskl dveřmi před jeho nosem. Chtěl jsem být sám. 

Chviličku na to jsem už pouštěl proud příjemně teplé vody na mé tělo, ale k mému nemalému zděšení se otevřely dveře a Tae vklouzl pod sprchu za mnou. „Jdi ode mně!", vyhrkl jsem tónem, jako kdybych zaháněl zlého ducha a on se na mě udiveně podíval. „Stalo se něco?", zeptal se nechápavě. „Udělal jsem ti něco, že se chováš tak divně?" Zadíval se do mých očí a já jsem jeho pohled nasupeně opětoval. „Ne... co by?", odfrkl jsem ironicky. „Jen už nejsem ochoten nést žádné následky, takže vypadni z té sprchy, hned!" „Jaké následky?", nechápal. „Aha... ty myslíš...", zarazil se. „Jenže to byla jiná situace, miláčku, víš?", začal vysvětlovat. „Ty jsi přišel nečekaně a... a..." 

„A ty se vedle mě nedokážeš ovládat!", doplnil jsem ho s rudou tváří. V tu chvíli jsem se opravdu hodně naštval, když jsem viděl, že se Tae-Hyung tváří jako největší neviňátko. „Tak vypadni, než tě kopnu někam, kde tě to bude hóóóódně bolet!" „To bys mi opravdu udělal?", ujišťoval se. „Za co?" „Třeba za to, že mám pocit, jako kdybys mi do zadku najel autem?!", odpověděl jsem zamračeně. „Třeba taky proto, že nechci riskovat, že se to bude opakovat?!" „Nebude, neboj!", ujišťoval mě. „Vážně se tak cítíš?" „Nikdy jsem nic takového nedělal, Tae!", vysvětlil jsem nervózně. Z nějakého důvodu jsem se začal cítit dost trapně. „Byl to teprve druhý sex v mém životě... jak myslíš, že bych se měl po té tvé šukačce asi cítit?!", dodal jsem ještě víc rudý.

„Promiň!", řekl potichu. „Vůbec jsem si to neuvědomil! Ale slibuji, že příště už budu něžnější!" „Jak víš, že nějaké příště bude?", odvětil jsem a on se zarazil. „To se ti to tak moc nelíbilo?", zeptal se smutně. „Proč jsi mě nezastavil?" „Já... já nevím!", vydechl jsem rozpačitě. Proč jsem ho nezastavil? Asi sám sobě jsem si na to nedokázal odpovědět. „Takže se ti to přece jen alespoň maličko líbilo?", zadoufal a já jsem si nervózně skousl ret. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi to vůbec nelíbilo. „Možná... trošičku...", připustil jsem neochotně. „Víš ale... kdybys mě alespoň dopředu varoval, že se chystáš vyšukat ze mě duši... možná..." „Možná co?", pousmál se. „Užil by sis to víc?" 

„Nevím!", zamračil jsem se. „Třeba jo..." „Dovolíš mi to příště napravit?", zeptal se hlasem, ze kterého se mi už zase podlamovala kolena. „Třeba bych ti to příště řekl dopředu a ty by ses pak mohl připravit na divokou soulož?!" „Neříkal jsi, že budeš příště něžnější?", zlobil jsem se. „Takže nějaké příště přece jen bude?", usmál se spokojeně a já jsem si povzdechl. „Jo... nějaké příště bude, ale budeš si muset počkat, až to auto přestane parkovat v mém zadku!", řekl jsem dramaticky. Jak by se jemu líbilo, kdyby mu tohle někdo udělal? Nejspíš tam nikdy nikoho nepustil, tím jsem si byl naprosto jistý, ale ptát jsem se na to nechtěl. Nepřestával jsem se mračit.

„Tak už běž!", řekl jsem rádoby chladně. „Chci mít klid!" Ještě pořád jsem si mínil zachovat uraženou pózu. „Chci tady být s tebou, neposílej mě pryč!", hodil na mě psí oči Tae. „Prosím." Jen jsem si znovu povzdechl. Vlastně jsem ani nejspíš doopravdy nechtěl, aby odešel. Tae se na mě v klidu natiskl a položil si ruce na má záda, když si mé mlčení vyložil jako souhlas, že může zůstat. Pořád se mi však díval do očí. Rezignoval jsem. „Víš, že tě moc miluju, Jung-Kookie?!", zašeptal s tváří těsně u té mé. „Víš to?" „A ty víš, že já moc miluju tebe?", vydechl jsem, když se svým nosíkem otřel o můj nos. „Vím!", přikývl s úlevou. 

Pak mě zlehka a něžně políbil. „Ale co ty, miláčku?", zašeptal do mých pootevřených rtů. „Ty to víš? Neodpověděl jsi mi!" „Vím...", špitl jsem. „Co víš?", pousmál se. „Vím, že mě miluješ!", odpověděl jsem. „Tak to je dobře, králíčku!", řekl láskyplně a pak přitiskl své rty na ty mé. S výdechem jsem ho nechal polibek prohloubit. Nějak automaticky jsem pak obmotal ruce kolem jeho krku a miláček spokojeně zavrněl, jako nějaké roztomilé kotě. Líbal mě něžně a procítěně a já jsem jeho polibek stejně procítěně a láskyplně opětoval. 

Ani chvíli mě nenapadlo pochybovat o Tae-Hyungieho citech!