Jung-Kook

Už umytý a oblečený na spaní jsem šel za Moonem do obývacího pokoje. Usmál se a pobídl mě, abych si sedl k jídelnímu stolu, kde už čekala pizza. Na pizzu jsem moc chuť neměl, ale Moon k mé radosti připravil i svůj vynikající zelený čaj, což jsem zjistil hned, jak jsem se trochu napil. „Nevěděl jsem, na co máš chuť...", řekl, když dožvýkal svůj kousek. „tak jsem objednal pizzu. A sorry, že jsem nečekal, umíral jsem hlady!" „To je v pohodě!", pousmál jsem se. „Kolik vlastně ta pizza stála? Zaplatím ti ji!" „Tak na to zapomeň!", řekl vážně. „Ale...", pokusil jsem se protestovat, jenže mi skočil do řeči a nenechal mě nic říct. „Žádné ale! Jsi můj host...", vysvětlil. „Nechci, abys mi něco platil!" „Já vím, ale...", pokusil jsem se přece jen o námitku, protože se mi nelíbilo, že u něho budu spát a ještě ho k tomu vyjídat. Znovu mě však nenechal domluvit. „Přestaň už odmlouvat, Jung-Kooku, jasné?", zavrčel a zpražil mě naštvaným pohledem. 

Já jsem raději zmlkl a zadíval se na své ruce. Cítil jsem se nepříjemně, přestože jsem si všiml jednoho koutku, který mu cukal nahoru. Možná není naštvaný doopravdy, ale i tak... jde z něho strach, když se takhle tváří! „Jasné, hyungu...", vydechl jsem nervózně. „Tak fajn...", řekl už milejším tónem. „Jez, Kookie, protože studená ta pizza bude hnusná!", Zvedl jsem oči a když jsem viděl, že se usmívá, trochu jsem se uklidnil. Nakonec jsem snědl jeden kousek, ale další jsem s díky odmítl. „Nejsem zvyklý cpát se pizzou na noc...", vysvětlil jsem. „Aha..." povzdechl si. „Moje chyba! Příště se tě zeptám, co chceš." „To neřeš...", mávl jsem nad tím rukou. Neměl jsem moc chuť na jídlo ať už by objednal cokoli. Chtěl jsem si už lehnout pod peřinu a zavřít oči. 

„Jen... hyungu... Moonie, kde vlastně budu spát?", zeptal jsem se nejistě. „Jsem vážně hrozně moc unavený...", dodal jsem potichu. „No...", poškrabal se na zátylku. „Přemýšlel jsem o tom a rozhodl jsem se, že ti nechám svou postel!" „Ale...", vydechl jsem překvapeně. „To nejde!" „Proč by to nešlo?", podivil se. „Dal jsem ti čisté povlečení, nemusíš se bát!" „Já se nebojím!", protestoval jsem. „Ale nemůžu spát v tvé posteli! Jsem tady host, tak mi ustel tady na pohovce, to bude dobré!" „Budeš spát v mé posteli, Kookie!", trval si na svém. „Na pohovce si ustelu pro sebe." „Moonie, vážně... já..." „Už zase odmlouváš?", ušklíbl se. „Ne, neodmlouvám!", vyhrkl jsem v sebeobraně. „Jen mi nepřijde správné sebrat ti postel." „Jen si ji půjčuješ!", řekl klidně. „Nebereš mi ji, ani bych ti ji nedal!" 

Usmál se, ale já jsem měl zvláštní pocit. Jím za jeho peníze, mám spát v jeho posteli... a to ho znám sotva pár hodin. Je to správné? „Vážně, Kookie, bude to tak lepší!", pokračoval Moon. „Ráno budu vstávat brzy, rušil bych tě, kdybys spal tady." „Však já ráno vstanu s tebou a vypadnu, ne?", namítl jsem nechápavě. „To je další věc..." Podíval se na mě. „Nemusíš zítra spěchat! Klidně spi, jak dlouho budeš potřebovat, ano? Já jsem si uvědomil, že musím ráno brzy odejít, ale chtěl bych s tebou ještě mluvit. Tak jsem tě chtěl poprosit, nepočkal bys na mě, než se vrátím z práce?" „No...", vydechl jsem zaraženě. „Dobře... tak já počkám..." „Udělám ti tu kérku!", slíbil radostně. „Díky, Kookie!" „Nemáš zač!", pousmál jsem se nejistě. 

Nechápal jsem, proč tolik stojí o to, abych tady na něho čekal. Také mi přišlo zvláštní, že mi tak věří. Klidně bych mu mohl vybílit byt a utéct, zatím co by byl v salónu. Nahlas jsem to však neřekl. Co kdyby mě pak vykopl z bytu? „Tak já už teda půjdu spát...", řekl jsem unaveně. Měl jsem pocit, že se mi oči za chvíli zavřou... to by chybělo, abych usnul tady u stolu a on mě musel do postele odnést. Rychle jsem dopil čaj. Byl víc jak výborný! 

„Dobrou noc, Moonie hyungu... a děkuji za všechno!", řekl jsem, jak nejmileji jsem uměl. „Dobrou noc, Kookie! A nemáš zač!", usmál se a na tváři se mu ukázaly ďolíčky. Taky jsem se usmál. Skočil jsem si umýt zuby. Svůj kufr jsem si odvezl do ložnice a rychle jsem zavřel dveře. Potom jsem z něho vytáhl svou plyšovou lišku. Vlastně to je něco mezi plyšákem a polštářkem. Můj plyšák na spaní. Nechtěl jsem, aby ho Moon viděl... styděl bych se před ním! Jenže už jako malý jsem se naučil spát přitulený k plyšákovi a bez něho prostě neusnu! 

Mobil jsem pro jistotu vypnul, protože jsem neměl odvahu ani sílu se dívat na zmeškané hovory a sms. Mámě napíšu až potom! Zakutal jsem se pod černou peřinu a vydechl jsem. Bylo super ležet v posteli! Byl to hrozně příjemný materiál a postel byla tak akorát měkká... Hlava mě bolela jen málo, doufal jsem, že to zaspím. Na Moonovu sestru jsem už tak nemyslel, takže zbývalo jen usnout. Přitulil jsem se k lišce a zavřel oči. 

Snad nebudu mít černé sny...