Tae-Hyung

Králíček seděl u stolu a vypadal dost omámeně. Měl červenou tvářičku a skoro nemohl jíst. Jen se v talíři rýpal, zatím co po mě nepřestával házet rozpačité pohledy. Nejspíš mu až teď naplno došlo, co všechno jsem dělal s jeho zadečkem. Opravdu miláčkovi nešlo odolat, zvlášť když mě zdánlivě nevinně požádal, abych mu umyl záda. Bylo na něm vidět, že plánuje nějakou čertovinu a já jsem se ho proto rozhodl trochu pozlobit. Taky jsem si chtěl užít jeho nádherné tělo a odreagovat se po tom úmorném dni. V duchu jsem si gratuloval, že jsem Kookieho dokázal přinutit, aby tak úžasně sténal i bez pohlavního styku a že si to evidentně dokonale užil. Moc jsem chtěl ochutnat jeho sladký otvůrek a nadmíru mě potěšilo, že mě nechal. Teď se však nejspíš za to styděl. 

„Jez, Jung-Kookie!", napomenul jsem ho s úsměvem a on si poslušně vložil sousto do úst. Uvařil jsem rýži s masem a zeleninou, samozřejmě bez mrkve. Nebylo to sice nic složitého, ale i tak mi to dalo dost práce, protože jsem nebyl zvyklý vařit... tedy až do doby, kdy jsem byl přinucen pečovat o tohle stvoření. Stále nejsem v tomhle „umění" kdoví jak dobrý. „Nechutná ti?", staral jsem se. „Chutná!", odpověděl potichu, ale zdálo se, že stejně ani neví co jí. „Miláčku, stalo se něco?", zeptal jsem se mírně znepokojeně. „Ještě v koupelně jsi byl šťastný?!" „Ale já jsem pořád šťastný!", ohradil se. Nezněl však moc přesvědčivě a já jsem zadoufal, že jde vážně jen o stud.

„Opravdu?", ujišťoval jsem se. „Nemáš třeba špatný pocit z toho, co se dělo ve sprše?" „Trochu mám...", připustil a jeho tvář ještě víc zrudla. Vstal jsem od stolu, přešel k němu a za ruku ho vytáhl na nohy. Potom jsem si sedl na jeho místo a přitáhl si miláčka do klína. „Nemusíš se stydět, Jung-Kookie!", řekl jsem vážně s pohledem do jeho očí, když se uvelebil na mých stehnech. „Jsi nádherný a úžasný, víš? Chtěl bych prozkoumat každý milimetr tvého těla, jestli mi to dovolíš... Vím, že jsem se tě ve sprše neptal na svolení, ale ty vážně netušíš, co se mnou děláš! Jsi opravdu dokonalý!" 

„Ale... ale já nejsem tak dokonalý jako ty!", vydechl Kookie nejistě. Přesto na něm bylo vidět, že ho má slova potěšila. „Nemám takové svaly jako ty!" „No a?", pousmál jsem se. „Pro mě jsi dokonalý přesně takový, jaký jsi! Máš nádherné tělo, miláčku, věř mi! Jsi nádherný úplně všude a taky sladký a k sežrání!" Zachvěl jsem se při vzpomínce na můj jazyk v jeho zadečku. Nejraději bych ho znovu svlékl a ochutnal, ale nechtěl jsem už miláčka trápit. Třeba si o to příště řekne sám?! No, to asi ne, ale třeba se zase nebude bránit... „Všude?", vydechl, jako by přesně věděl, na co myslím. 

„Všude!", potvrdil jsem bez váhání. „Vážně, nemusíš se stydět za sebemenší kousíček svého těla! Jsi můj kluk a jsi prostě dokonalý a basta! Moc tě miluju!" „Tak dobře...", pousmál se už veseleji. „Já ti teda dovolím všechno, co budeš chtít, když si myslíš, že jsem tak úžasný!", špitl ještě a schoval svou tvář do ohbí mého krku. „Taky tě moc miluju!", dodal potichu a můj krk ovanul jeho hřejivý dech. Pohladil jsem jeho hebké vlasy a usmál se. „Beru tě za slovo!", řekl jsem spokojeně. „Teď si však dojíš to jídlo, jasné?" „Jasné!", přikývl a potom zlehka políbil mé rty. Neodolal jsem, vnikl jazykem do jeho úst a miláček mi pohotově vyšel vstříc svým jazýčkem . Líbali jsme se pomalu, něžně a dlouho. „Tak už jez!", pobídl jsem ho, když jsme se od sebe odtrhli a Kookie konečně, pořád na mém klíně, dojedl svou večeři.

Vstal, aby mohl uklidit talíře, ale já jsem mu je vzal z dlaní a udělal to sám. Miláček se tedy šel posadit na pohovku. „Co bys chtěl teď dělat?", zeptal jsem se, když už bylo všechno umyté a sklizené a já jsem se rozvalil vedle něho. „Nevím...", pokrčil rameny. „Můžeme si pustit nějaký film?!", navrhl jsem a on nadšeně přikývl. „Nějakou romantickou komedii, prosím!", usmál se. „Udělám čaj, ano?" Jak řekl tak udělal a já jsem zatím hledal nějakou romantiku na internetu. Nakonec jsem vybral Virgin snow. Vlastně jsem vůbec netušil, jestli je to komedie, ale romantika by to měla být určitě! 

Potom jsme seděli přitulení k sobě, popíjeli jsme čaj a miláček se poctivě vžíval do údělů hlavních postav. Já jsem se však nedokázal vůbec soustředit na děj. Mé myšlenky se totiž začaly znovu stáčet k událostem dnešního dne. Měl jsem o miláčka opravdu velký strach, když omdlel a jeho tlak vyletěl tak moc nahoru. Ještě že ten Dexametazon zabral, snížil tlak v miláčkově hlavě a tím snížil i tlak krevní. Ještě že Jin mohl přijet! Navíc jsem potřeboval odpovědi na otázky ohledně dění na poště a okamžiků, které následovaly potom. Rozhodl jsem se však trpělivě počkat až skončí film, než se pokusím navést miláčka na tohle téma. 

„Ach... to byl tak krásný film!", vydechl Kookie rozněžněle a utřel si slzičku. „Opravdu jsem se moc bál, že se ti dva už nikdy nesetkají!" „Miláčku, to bylo jasné, že se znovu sejdou!", usmál jsem se pobaveně. Přitáhl jsem si svého romantického králíčka víc k sobě a on se ke mně s povzdechem přitulil. „Klidně by se vůbec setkat nemuseli!", protestoval, pořád v zajetí korejsko japonské romance. Jenže já jsem už neměl chuť rozebírat film. „Kookie?!", začal jsem opatrně. „Můžu se tě na něco zeptat?" „Na co?", zajímal se. „Na Ansan!", odpověděl jsem a miláček sebou trhl. „Ty... ty chceš vědět, co bylo na... na poště, že?", začal trochu koktat a nervózně se na mě podíval. 

Přikývl jsem. „Co jsi řekl své rodině? Myslíš, že je nějaká šance, že tě přestanou hledat?", zeptal jsem se přímo. „Musíme o tom mluvit zrovna teď?", povzdechl si rozhozeně. Jeho dobrá nálada byla pryč. Mrzelo mě to, ale teď nebo zítra, bylo by to jistě stejné! „Nezáleží na tom kdy...", pousmál jsem se a konejšivě pohladil jeho tvář. „Ale nechceš to už mít za sebou? Potřebuji vědět, jak to dopadlo!" „Já nevím, jak to dopadlo!", vyhrkl. „Nechci to rozebírat!" „Stalo se snad něco?", lekl jsem se, když jsem viděl slzy v jeho očích. „Nic se nestalo!" Kookie se ode mě odtáhl a chtěl vstát, ale já jsem si ho přitáhl zpět do náruče. 

„Dobře, nemusíš mi říkat detaily!", uklidňoval jsem ho, zatím co jsem zlehka tiskl jeho dlaně. „Chápu... teda myslím, že chápu, že to pro tebe musí být bolestné, ale... co ti řekli oni? Alespoň to chci vědět!" „Táta řekl, že... že odvolají policejní pát... pátrání, ale že... že mě nepřestanou hle... hledat!", vysoukal ze sebe a pak se s pláčem schoulil do mé náruče. „Já jsem jim hrozně moc ublížil, Tae! Zlomil jsem mámě srdce... naštval jsem tátu a bratr mě už nechce nikdy vidět a... a vůbec neví, že se domů už nikdy nevrátím! Já jsem hrozný sobec, víš? Možná byla chyba utéct z domova, jenže já... já jsem chtěl ještě alespoň chvíli žít podle sebe a taky... taky jsem nechtěl, aby mě viděli umírat!", začal ze sebe chrlit mezi vzlyky. 

„Moc jsem jim ublížil! Vážně... ublížil jsem všem, kteří mě mají rádi! Jenže já se tam nemůžu vrátit, protože už nedokážu být bez tebe, miláčku! Oni by mi rozhodně nedovolili být s tebou! Oni by to nepochopili! Málem... málem jsem tě ztratil, víš?" „Klid, Kookie!", vydechl jsem zaraženě, když jsem viděl, jak se chvěje a nedokáže přestat plakat, jenže on plakal víc a víc. Snažil jsem se ho uklidnit, ale nic nefungovalo.

Už se mnou ani nemluvil a vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Až Dormicum, které jsem vpíchl do jeho žíly, aniž by si všiml, ho konečně zklidnilo. Znovu jsem si ho k sobě přitiskl a Kookie naposledy vzlykl. Už neplakal, jen se ke mně tulil, zatím co já jsem ho rozechvěle hladil po vlasech. Sám bych v tu chvíli potřeboval nějaká sedativa. 

Bylo mi moc líto, že jsem tak pokazil pěkný večer.