Jung-Kook

Pomalu jsem začínal vnímat, co se děje kolem mě. Byl jsem příliš unavený na to, abych otevřel oči a tak jsem se jen zaposlouchal do tichého předení motoru. Jsem v autě? Až pak mi došlo, že mě k sobě někdo tiskne. Zalapal jsem po dechu a chtěl se prudce odtáhnout, protože mě z nějakého důvodu napadlo, že mě tak drží Woo. Určitě si to rozmyslel a nenechal mě odejít! „Nehýbej se, Kookie!", uslyšel jsem však miláčkův tichý hlas. „Lež klidně!" S úlevným výdechem jsem se znovu uvelebil v Taeho náruči a pak jsem konečně otevřel oči, abych se mohl podívat do jeho tváře. 

Byl jsem opřený na jeho hrudníku, takže jeho krásná tvář byla opravdu blízko. Hlava mě pořád moc bolela, ale už to bylo snesitelnější a svět se se mnou naštěstí netočil, takže jsem se mohl pohledem ponořit do miláčkových nádherných, ale současně smutných očí. „Jak je ti?", vydechl starostlivě a něžně mě pohladil po líci. „Pořád to moc bolí!", postěžoval jsem si. „Ale už je to lepší!" „Gi?!", ozval se Tae a já jsem si až teď uvědomil, že za volantem sedí nějaký cizí muž. Pořádně jsem na něho neviděl, takže jsem nedokázal typnout kolik mu je let. „Podáš mi prosím tě z přihrádky Vendal a vodu?", požádal ho. 

„Hmmm...", zabručel dotyčný, ale okamžik na to, aniž by se otočil, podával miláčkovi to, o co si řekl. „Chce se ti ještě zvracet?", obrátil se znovu na mě Tae. Jen jsem zavrtěl hlavou, že ne. Ten pocit na zvracení už taky naštěstí přešel. „Posaď se a já ti dám dva prášky!", informoval mě. Posadil jsem se a pak jsem poslušně zapil dva prášky tak, jak po mně chtěl. Snažil jsem se zorientovat v tom, co se děje. Kdo je ten muž a proč je tady? „Omdlel jsi!", vysvětlil miláček, jako kdyby mi četl myšlenky. „Potřeboval jsem si tě pohlídat, tak jsem zavolal Jina a přijel taky Yoon-Gi!" 

„Aha?!", vydechl jsem zaraženě. Vzpomněl jsem si na tu hroznou bolest, doprovázenou nutkáním na zvracení, když se se mnou točil celý svět. Takže jsem omdlel? Už zase? „Za chvíli budeme na místě!", pousmál se miláček. „Půjdeš hned do postele!" „Dobře...", špitl jsem. Neměl jsem důvod protestovat, potřeboval jsem spát. „Tae...", vydechl jsem, když jsem si uvědomil, že jsme spolu ještě nemluvili o mé misi. „Já... já nevím, jestli se to povedlo..." „Teď na to nemysli!", pousmál se a znovu si mě k sobě přitáhl do náruče. 

„Odpočívej, čas ukáže..." Hodil pohledem po muži za volantem, ale toho nejspíš nezajímalo, o čem si povídáme. Díval se před sebe a v klidu řídil. „Hmmm...", povzdechl jsem si unaveně. Popravdě jsem se bál, že rodiče nevyslyší mou prosbu a že si svůj slib rozmyslí. Co když s tím honem nepřestanou? Táta přece prohlásil, že mě nepřestane hledat! Jak to myslel? Určitě si při nejmenším najmou soukromého detektiva, tím jsem si byl jistý. „Vážně, nemysli na to!", napomenul mě Tae, když viděl můj výraz a já se pokusil ho poslechnout. 

Moc mi to však nešlo. Nedokázal jsem nemyslet na ten šílený telefonický rozhovor s mou rodinou a srdce mi polekaně tlouklo i při vzpomínce na to, jak málo chybělo, abych namísto tady s miláčkem, seděl v autě v doprovodu policie, nebo přímo mé rodiny. Snažil jsem se uklidnit tím, že se to nestalo a že se to taky ani nestane! Nenechám se najít! Ne že bych své blízké už nechtěl nikdy vidět... miluju je! Jenže Tae pro mě momentálně znamená mnohem víc! Navíc se nemůžu vrátit domů a jen tak si umřít... Srdce se mi sevřelo bolestí. Už zase ta myšlenka na mou smrt...

 Hlava mě už sice přestávala bolet, ale byl jsem psychicky i fyzicky vyčerpaný. Tae mě konejšivě hladil a tiskl si mě k sobě. Víc jsem se k němu přitulil, zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. „Tak jsme tady!", ozval se najednou náš řidič. Otevřel jsem oči a se zájmem se na něho podíval. Otáčel se na nás a tvářil se vážně. Byl dost mladý a taky pohledný. I přes svůj vážný výraz, působil docela sympaticky. „Ještě jednou ti děkuji, Gi!", řekl potichu Tae a ten kluk jen přikývl. „Už mi neděkuj!", pousmál se. „Je to zbytečné! Jedno díky přece stačí!" Hned na to otevřel dveře a vystoupil. 

Opatrně jsem ho napodobil a taky jsem se vysoukal ven z auta, s upozorněním miláčka, že mám v ruce infuzi. Vůbec jsem si jí nevšiml! To už byl Tae u mě a chytl si mě kolem pasu. Přišel k nám Seok-Jin. „Jak je ti, Kookie?", zeptal se. „Už skoro dobře...", vydechl jsem nervózně, když se mi hned vybavilo naše poslední setkání i to, jak o mě mluvil. „To jsem rád!", usmál se. „Nezapomeň, Tae!", obrátil se na miláčka. „Dexametazon ve větších dávkách, dvakrát denně!" „Neboj, vím!", ujistil ho Tae. Netušil jsem o čem je řeč, ale neměl jsem náladu se vyptávat. Věřil jsem, že tygřík ví, co má dělat. „Kdyby přestal působit Vendal, přejdeme na morfium, hlavně mi dej včas vědět!", nabádal ho Jin. 

To už jsem sebou cukl. Už zase o mně mluví, jako bych tam nebyl? Morfium, ne! Tae jen přikývl a konejšivě mě pohladil po rameni, jako by mi tím chtěl říct, že na morfium je ještě času dost. Já jsem si tím ale nebyl až tak jistý. Nechtěl jsem však na to zrovna teď myslet. Chtěl jsem se už zakutat pod peřinu se svou lištičkou a nebo ještě lépe, se svým miláčkem. 

„Tohle je pro tebe, Jine!", vzpomněl si ještě Tae, když už jsme se chystali zmizet v našem domě. Nechal mě stát u vchodu a s paklíkem peněz, který vytáhl z kapsy, běžel za Seok-Jinem. „Dobře, díky...", usmál se Jin. „Něco je snad i tvoje, ne?", vykulil pak udiveně oči na balíček peněz. „Je to jen tvoje, Jinie!", pousmál se Tae a aniž by Jin stihl cokoli dodat, přiběhl zpět ke mně. „Tak ahoj, hyungové!", zavolal a já jsem jenom unaveně zamával. 

Těšil jsem se do postele víc, než kdy před tím.