Jung-Kook

Ten kluk se na mě nechápavě podíval, když si všiml, že nejsem schopen se hnout z místa, přestože mě už nedržel. „Proč jsi ještě tady?", podivil se. „Zmiz a neprovokuj mě, nebo si to opravdu ještě rozmyslím!" Cukl jsem sebou při jeho výhrůžce. Věděl jsem, že bych se měl sebrat a co nejrychleji odejít, ale mé nohy mi to nechtěly umožnit. Podlomily se mi a ten kluk mě musel už zase zachytit. „Co je s tebou?", vydechl zaraženě, zatím co mě podpíral, abych neupadl. „Uklidni se už konečně, nebo takhle daleko nedojdeš!" Pokroutil nade mnou hlavou a já jsem jen přikývl. Snažil jsem se nebrečet. Taky jsem se snažil potlačit to protivné chvění, ale bohužel to nešlo. 

Nešlo jen tak na povel se uklidnit. Vědomí, že nevím kde je Tae, v mé snaze moc nepomáhalo, natož tak šílená bolest mé hlavy, která se už dávno stala téměř nesnesitelnou. Trhavě jsem se nadechl, zatím co on ze mě nespouštěl zrak a zase stejně trhavě vydechl. Znovu jsem si utřel slzy. „Vážně mů... můžu jít?", zeptal jsem se rozechvěle. Pořád jsem tomu ještě nemohl uvěřit. Vždyť ten kluk byl tak odhodlaný! Co když je to jen nějaká jeho hra? „Už jsem řekl, že jo!", odsekl netrpělivě. „Sedíš si na uších?" 

Znovu nade mnou pokroutil hlavou a pak jeho pohled padl na mou bundu, stále ležící na zemi. I se mnou popošel směrem k ní a hned na to se pro ni sklonil. „Ale nejdřív si obleč tohle, nebo ještě zmrzneš.", dodal s milejším tónem. „Dě... děkuji!", špitl jsem vděčně, když mi zrovna pomohl se obléct. Před tím jsem díky bolesti a strachu vůbec nevnímal chlad, ale teď jsem si uvědomil, že to chvění z nemalé části způsobila zima, která nenápadně vlezla snad až do morku mých kostí. Oblečený v bundě jsem se totiž začal cítit o něco líp. Už jsem skoro nebrečel. 

Chystal jsem se konečně odejít, aniž bych vlastně tušil kam, ale nedalo mi to a já jsem se naposledy podíval do jeho očí. On můj pohled netrpělivě opětoval. „Jak se vlastně jme... jmenuješ?", vypadlo ze mě. „Proč to chceš vědět?", zeptal se nedůvěřivě. Bylo na něm vidět, že je nervózní a napjatý, jako by se chystal znovu mě chytnout pod krkem, ale v duchu si to zakazoval. „Protože... protože bych chtěl vědět ko... komu mám být vděčný!", vysoukal jsem ze sebe. 

„Já jsem Woo-Seok, když už to musíš vědět!", odpověděl a na jeho tváři se objevil letmý úsměv. „Vděk si ale schovej pro někoho, kdo si to zaslouží víc! Tak už běž!", pobídl mě naléhavě. „Vážně, Kookie... odejdi, protože mám pocit, že dělám velkou chybu, když tě nechávám být! Běž než mi dojde naplno, jak velký jsem idiot!" „Už jdu!", vyhrkl jsem. „Ještě jednou ti děkuji, Woo!" Jen se pousmál nad mým oslovením, ale nestihl jsem se ani otočit a nedaleko nás se skřípěním brzd zastavilo nějaké auto. 

Oba jsme sebou překvapeně trhli a já jsem vyděšeně čekal, co se zase bude dít. Bál jsem se podívat směrem, kde jsem slyšel zabouchnout dveře. „Jung-Kookie!", zavolal někdo. V okamžiku, kdy jsem zaslechl ten nejkrásnější hlas na světě, jsem málem omdlel radostí. Miláček Tae-Hyungie přišel! „Jung-Kookie, jsi v pořádku?", zjišťoval rozechvěle Tae, když už byl u nás. „Pusť ho!", zavrčel na Woo-Seoka, který mě pořád ještě držel za paži, abych sebou nesekl na zem. Ten mě hned pustil, zvedl ruce v mírovém gestu a o krok ustoupil, zatím co miláček mě pevně chytl kolem pasu. 

S povzdechem jsem se opřel o jeho rameno a konečně jsem pocítil, jak ta hrůza ze mě pozvolna opadá. Bolest hlavy však byla neúprosná. „Ten patří k tobě?", zeptal se mě Woo a já jsem rozechvěle přikývl. „Tak jeď s ním, Kookie.", pousmál se. „Buď opatrný, ať tě nenajdou, když už jsem tě, já blbec, nechal jít!", dodal potichu, ale nejspíš to slyšel i Tae. Nijak na to však nereagoval. „Pojď!", řekl naléhavě a vzal mě za ruku. Aniž by věnoval další pohled vysokému klukovi, táhl mě k autu, které nechal stát uprostřed silnice. Nechal jsem se posadit na sedadlo spolujezdce a připoutat, jako bych byl nemohoucí. Taky jsem se tak v tu chvíli opravdu cítil. 

„Kde jsi byl?", zeptal jsem se potichu a unaveně. „Čekal jsem tě ve vedlejší ulici!", vydechl frustrovaně Tae, který si už taky sedl za volant. „Vlevo, jak jsem ti řekl, že tam máš běžet!" Naštěstí nezněl naštvaně, ale bylo na něm poznat, že je taky hodně rozrušený. Vlevo! Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že jsem utíkal jinam. „Promiň!", špitl jsem potichu. „To nic, Kookie...", vydechl s nemalou úlevou. „Tak hlavně že jsem tě našel..." Nastartoval motor. „Hlavně, že jsi mě našel...", potvrdil jsem rozechvěle jeho slova. Byl jsem moc vděčný, že se na mě miláček nezlobí. Zavřel jsem oči a snažil se vydržet tu šílenou bolest a nepozvracet se. 

Už jsem na to však neměl sílu...