Jung-Kook

Měl jsem pocit, že se mi hlava každou chvíli rozpadne bolestí a svět se se mnou nepřestával točit. Navíc jsem nemohl pořádně dýchat, když mě ten kluk téměř škrtil tím, jak mě držel. Pořád hrabal po kapsách. „Proč to dě... děláš?", vysoukal jsem ze sebe s námahou, ale on mě ignoroval. Naštvaně si něco pro sebe zamrmlal a přetáhl si mě na druhou stranu, jako bych byl nějaká hadrová panenka. Znovu mě pevně chytl, ale naštěstí už ne pod krkem. Trhavě jsem se nadechnul, zatím co on hrabal po kapsách. Slzy nepřestávaly smáčet mou tvář a já jsem vzlykl, když s vítězným uchechtnutím konečně našel to, co hledal. 

Chvíli na to si už přiložil mobil k uchu a čekal, až uslyší tón oznamující, že telefon na policejní stanici zvoní. Srdce se mi v tu chvíli málem zastavilo. To je vážně konec! „Prosím, ne... nedělej to!", vzlykl jsem. „Proč to dě... děláš?" „Protože chci tu odměnu!", odvětil klidně. Trpělivě čekal a já jsem umíral bolestí. „Já... já se ne... nechci vrátit do... domů!", vydechl jsem. „Pro... prosím, ne... nedělej to! Já... já se ne... nemůžu vrátit do... domů!" „Proč ne?", zeptal se udiveně ten kluk. K mému úžasu však ukončil hovor právě v okamžiku, kdy se z mobilu ozval nějaký hlas. „U... utekl jsem!", přiznal jsem rozechvěle. 

Nechtěl jsem samozřejmě tomu cizímu klukovi vyprávět, proč jsem utekl ani pravý důvod proč se tam nechci vrátit. Zdálo se však, že ho to z nějakého záhadného důvodu zaujalo. „Uklidni se!", řekl už míň chladným tónem. „Proč jsi utekl?" „Prostě jsem t...tam ne... nemohl zůstat!", vykoktal jsem potichu, nedoufaje, že ho taková odpověď může jakkoli uspokojit, nehledě na to, že ta informace byla stejně dost nepodstatná. Proč by ho to mělo zajímat? Vždyť chce jen tu zatracenou odměnu, kterou slíbila má rodina! Proč se na to vlastně ptá? 

Snažil jsem se dýchat, ale šlo to ztěžka a já se celý chvěl. „Tak už se sakra uklidni!", řekl ten kluk a víc povolil svůj stisk. Málem jsem upadl a on mě musel znovu zachytit. „Pojď si támhle sednout!", řekl a já jsem otevřel oči, abych viděl kam. Kdyby mi nebylo tak mizerně, využil bych příležitosti a utekl, ale v situaci, ve které jsem byl, jsem se o to ani nepokusil. Jen jsem odevzdaně přikývl a s bolestnou myšlenkou na Taeho se nechal odvést k lavce. Netušil jsem, kam se miláček poděl. Nechal mě tady? Proč nepřijde, aby mě zachránil ze spárů toho vysokého kluka? 

„Sedni si!", poručil a já jsem ho rozechvěle, ale s nemalou úlevou poslechl. Dlouho bych už totiž neustál. Srdce mi nepřestávalo splašeně tlouct, stejně jako slzy nepřestaly padat z mých očí. Kluk stál nade mnou. Zkoumavě se pak zadíval do mých očí, když jsem k němu vzhlédl. Přes slzy jsem ho téměř neviděl, ale i tak jsem se snažil jeho pohled opětovat, pokud možno bez bolestné grimasy. Netušil jsem, jak dlouho tohle ještě vydržím. Po chvíli jsem však oči zavřel, sklonil hlavu a snažil se přežít. „Takhle tě vážně rozhodila jen pouhá představa, že se vrátíš domů?", nechápal. „Vypadáš, jako by sis myslel, že tě chci unést, zabít a nebo znásilnit?!" 

„Já... já se tam vážně ne... nechci vrátit!", vzlykl jsem. Ještě chvíli a já omdlím, tím jsem si byl jistý. Ten kluk stál chvíli mlčky a nejspíš se na mě díval. Stále jsem na sobě cítil jeho pohled. „Do prdele...", ulevil si. Cukl jsem sebou, když si hned na to s povzdechem sedl vedle mě. „Nebudu se ptát, proč jsi utekl, ale věřím ti!", řekl potichu. Nechápal jsem, co tím chce říct. „Vím jaké to je!", pokračoval mírně rozechvěle. „Taky jsem už jednou utekl z domova... před třemi lety... to mi bylo skoro sedmnáct. Myslím, že tě chápu!" 

„Takže mě ne... necháš jít?", vydechl jsem a mé srdce se málem zastavilo pod návalem nové naděje. Znovu jsem se, tentokrát z blízka, zadíval do jeho pohledné tváře a snažil se nebrečet. „To teda fakt nevím!", povzdechl si. „Ty peníze nutně potřebuju... sorry!" Odvrátil jsem se a vzlykl, když se má naděje nenávratně rozplynula a zmizela. Před očima se mi začaly dělat mžitky, zvedal se mi žaludek a má hlava se chystala explodovat. Už jsem to nemohl vydržet! 

„Tak na co če... čekáš?", špitl jsem zoufale. „Za... zavolej tu po...policii!" Zavřel jsem oči a toužil umřít. „Seru na to!", vyhrkl najednou ten kluk. „Zmiz, než si to rozmyslím!" Vyskočil a také mě za ruku vytáhl na nohy. „Běž rychle pryč! Tak padej už!" Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Utřel jsem si slzy a vzlykl. Stál jsem však na místě jako přikovaný, nohy se mi klepaly a já na něho zíral jako na zjevení. 

Vážně mě nechá jít?