Tae-Hyung

Kookie vystoupil z auta a já jsem musel odjet. Ve zpětném zrcátku jsem pak viděl, jak stojí a dívá se za mnou. „Tak běž, miláčku!", pobízel jsem ho a on se opravdu rozešel směrem k přechodu. Nepřestával jsem však být nervózní. Zvládne to miláček? Neměl jsem mu toho Dormica vpíchnout víc? Co když přestane působit příliš brzy a Kookie podlehne nervozitě? Jenže kdybych mu dal větší dávku, hrozilo by, že by byl malátný a unavený a že by spíš působil jako zdrogovaný, než v naprostém klidu, což by nebylo dobré! Snažil jsem se uklidnit a přesvědčit sám sebe, že všechno klapne. 

Chtěl bych být s ním a slyšet rozhovor, který ho čeká. Co jim králíček asi řekne? Možná jsme to měli podrobněji probrat, ale ani jednoho z nás to před tím bohužel nenapadlo. Nešlo s tím však nic dělat, protože Kookie už nebyl se mnou, ale na cestě splnit svůj úkol. Poslat balík bude brnkačka... snad. Pozná ho někdo? Doufal jsem, že v tuhle dobu, těsně po otevíračce, tam nebude tolik lidí a že bude mít Kookie volnou únikovou cestu. On to zvládne! Určitě to zvládne!

Hned na první odbočce jsem zabočil vpravo a po menším kličkování se dostal do jedné z bočních ulic, vedle pošty. Zaparkoval jsem a čekal. Jak dlouho může trvat, než se miláček dovolá domů? Jak dlouho bude s nima mluvit? Bude čekat u přepážky? Doufal jsem, že to nebude dýl jak půl hodiny. Nervozitou jsem však nemohl usedět. Poposedával jsem jako na trní a mé prsty nervózně bubnovaly na palubní desku. Nakonec jsem nechal klíčky v zapalování a rozechvěle vystoupil. 

Začal jsem potom pochodovat kolem auta, zatím co jsem zhluboka dýchal a dokola si opakoval, že se to určitě nijak nepokazí. Všechno bude ok! Chodil jsem, ale můj pohled pořád směřoval na konec ulice, ze kterého by měl přijít. Bylo ještě moc brzy, přesto jsem však z tama nemohl odtrhnout oči. V duchu jsem si opakoval instrukce, které jsem mu dal. Pamatuje si, kam má běžet? Jistě... přece není tak těžké zapamatovat si, že má od pošty zahnout doleva, nebo ne? 

„Miláčku, no tak...", šeptal jsem si pro sebe. „Kde jsi?" věděl jsem, že je pořád moc brzy, teprve uplynulo deset minut! „Pospěš si, lásko!", brblal jsem si po dalších deseti minutách, s knedlíkem v krku a nervama na pochodu. Když však uplynulo dalších deset minut, vyrval jsem klíče ze zapalování a běžel se podívat na poštu. Jenže po miláčkovi tam nebylo ani stopy. Nebyl u telefonních automatů ani nikde u přepážky. Prostě tam vůbec nebyl!

Bezradně jsem se rozhlížel a mé srdce se sevřelo zlou předtuchou. Určitě se něco stalo! Něco se muselo pokazit! Pak mě napadlo, že mu zavolám, jenže jsem hrabal po kapsách a nic nenašel. Můj mobil totiž zůstal v autě. Běžel jsem tedy zpět a chvějící se rukou, se srdcem tlukoucím až někde v hlavě, jsem odemkl auto a vzal si mobil. V seznamu jsem najel na jeho číslo a se zatajeným dechem čekal. Zvonilo to, jenže to nikdo nebral. 

Napjatě jsem poskakoval a snažil se dýchat, ale pak jsem hovor ukončil, když se ozvalo „volaný účastník hovor nepřijímá"! Měl jsem pocit, že se mi srdce rozskočí, jak moc jsem se bál. Co když nemůže Kookie hovor z nějakého důvodu přijmout? Má vůbec telefon u sebe? V tu chvíli jsem měl chuť zařvat, jak bezradný a bezmocný jsem se cítil. Snažil jsem se však zachovat klid a myslet. Co se mohlo stát? Kdyby někdo zavolal policii, už by byli tady, slyšel bych přece sirénu. Jenže kam Kookie zmizel? 

Kde je můj miláček???