Jung-Kook

Na mém čele vyskočily drobné kapičky potu, zatím co se v mé hlavě honily myšlenky jako splašené. Ještě víc jsem stiskl sluchátko a odhrnul pramen vlasů padající mi do očí. Mysli, mysli, mysli! Jak přesvědčit bratra?! Bohužel mě nenapadla jiná možnost, než ze sebe udělat toho největšího kreténa na světě, jen abych nemusel opustit Tae-Hyungieho! Potřeboval jsem, aby mi dali pokoj! „Jak myslíš...", řekl jsem, zatínaje prsty pevně do sluchátka. „Já jsem už plnoletý a svéprávný, Jung-Hyune!", pokračoval jsem. 

„Nemáte právo na mě dělat hon jako na nějaké zatoulané zvíře! Klidně se sám obrátím na policii a vysvětlím jim situaci. Nemůžou přece jen tak pátrat po někom, kdo je v pořádku a prostě se jen nechce vrátit domů! Telefonuji vám, což znamená, že žiju! Takže, buď odvoláte to pátrání a já se za nějaký čas vrátím domů, nebo pátrání neodvoláte, ale v tom případě zmizím navždy! Už mě nikdy neuvidíte!" Ach... taková lež! Já se přece ani tak nikdy nevrátím! Nebýt sedativ, klepal bych se jako rosol a brečel jako mimino, to jsem si i přes svůj chatrný klid uvědomoval. 

Nechápal jsem, kde se to ve mně bere. Ústa jako by se otvírala sama a skrz ně mluvil někdo jiný! Vážně takhle s nimi mluvím? Tohle jsem si nikdy nedovolil! „Jung-Kooku!", ozval se hlas táty a já sebou cukl. Do háje! On je taky doma? „Jak to sakra mluvíš s mámou a se svým bratrem? Okamžitě řekni, kde jsi! Takhle jsme tě s mámou vychovali? Jestli tě opravdu nikdo neunesl, tak máš obrovský malér, to si piš!" „Dostanu zaracha?", odfrkl jsem drze, až se mi samotnému z té drzosti zatočila hlava. 

„Jung-Kooku!", ozval se znovu bratr. „Ty jsi vážně neskutečný kretén! My se o tebe bojíme a ty jsi pak takhle drzý na své rodiče? Jestli je to tak, tak si zůstaň tam, kde jsi! Sbohem!" „Jung-Hyune...", špitl jsem. Klid mě začal pozvolna opouštět. Takhle jsem to přece nechtěl! „Já tě nikdy nepřestanu hledat, Kookie!", vzlykla máma. Potom jsem slyšel, jak máma a otec spolu mluví. O něčem se dohadovali a pak se znovu ozval táta. „Dobře... policii odvoláme...", řekl chladně. „Ale zapomeň na to, že tě jen tak necháme být! Máma má zlomené srdce, Jung-Kooku, uvědomuješ si to? Víš vůbec, co jsi provedl? Já tě nepřestanu hledat už jen kvůli ní!" 

„Tati...", vydechl jsem. „Nechte mě na pokoji! Já vím, že jsem neměl utéct a že jsem se měl ozvat, ale... prosím... já chci zůstat tam, kde jsem! Možná mi nebudete věřit... mami... tati... ale já jsem tady šťastný! Našel jsem něco, co bych doma nikdy nenašel!" „Dostal jsi snad doma málo lásky a péče?", zeptal se táta šokovaně, zatím co máma už jen brečela. „Dostal jsem všeho až moc!", vyhrkl jsem. „Takže až moc...", vydechl táta opět rozhořčeně. „A tohle má být tvůj vděk?" 

„Já... já jsem vám opravdu vděčný za všechnu starost a péči o mě, ale už toho bylo až moc!", vysvětloval jsem. „Maminka mi nic nedovolila, pořád se o mě jen bála... Ale já už nepotřebuji takovou péči, víš? Jsem přece dospělý a navíc už ani nemám leukemii! Utekl jsem sice jako malé dítě, jenže... měl jsem k tomu důvod! Tati, nech mě prosím v klidu žít! Nehledej mě, protože já se domů vrátit nechci! Já jsem šťastný tady!" „Takže ty se domů opravdu nevrátíš?", vzlykla do telefonu máma. 

„Zatím ne, mami!", špitl jsem. „Už musím končit!" „Musíš? Proč? Někdo tě nutí, abys už končil?", vyhrkla. „Ne, říkal jsem ti přece, že jsem na poště! Jen mě tento rozhovor už ani trochu nebaví!", odvětil jsem se zatnutými zuby. Kdyby bylo sluchátko z jiné hmoty než z kovu, nejspíš bych ho rozdrtil. „Řekl jsem vám všechno, co jsem chtěl... tak se mějte, já jdu poslat ty peníze! Dejte mi už pokoj!" Nejspíš jsem je chtěl naštvat, aby mě už nehledali. Třeba jim pak nebudu stát za žádnou námahu?! 

„Jung-Kookie...", zaslechl jsem ještě hlas mámy, ale to už jsem položil sluchátko, absolutně netušíc, co z toho vyplyne. Přestanou mě hledat nebo ne? Nebýt sedativ, už bych se dávno sesypal a jen brečel. Nesesypal jsem se, přesto mi však srdce začalo splašeně tlouct a mé tělo se začalo mírně chvět. Že by už sedativa přestávala působit? Vzal jsem balík a vydal se pomalu směrem k přepážkám. 

Najednou jsem se cítil dost vyčerpaně, chtěl jsem to už konečně mít za sebou. Kdybych nemusel poslat ten balík, aby uvěřili, že jsem v pořádku a že o peníze opravdu nejde, utekl bych pryč. Toužil jsem už jen zmizet a spočinout v Taeho náruči. Potřeboval jsem utěšit a ujistit se, že jsem opravdu udělal správně. Všechna ta slova, která jsem vypustil z úst... mrzelo mě to! Ublížil jsem své rodině a ještě víc jim teprve ublížím! 

Jsem opravdu jen zasraný sobec?!