Jung-Kook

Než jsem se nadál, stanul jsem před vchodem do budovy. „Dobře... hlavně úsměv!", připomínal jsem si, přestože přiblblý úsměv nemizel z mé tváře. Hluboký nádech, výdech a já vešel dovnitř. Hned jsem se rozhlédl, protože jsem neměl tušení, kde jsou telefony a kde přepážky. Naštěstí tam nebylo moc lidí a já se za malý okamžik zorientoval. Rázným krokem jsem se vydal k řadě telefonních automatů a věnoval zářivý úsměv každé osobě, kolem níž jsem prošel. Zatím se nezdálo, že by mě kdokoli z nich poznal, ale momentálně jsem si z toho těžkou hlavu nedělal. Snažil jsem se vymyslet, co vlastně rodině řeknu. 

Mám zavolat mámě na mobil a nebo na rodinnou pevnou linku? Nakonec jsem  zvolil druhou variantu. Položil jsem krabici na zem, vložil bankovku do automatu, navolil číslo, které znám zpaměti a pak jsem už jen čekal, až telefon začne zvonit na celý náš dům. Táta ho má v pracovně, ale i tak se to rozléhá až do horního patra. V tuhle dobu je nejspíš ve firmě, takže to pravděpodobně zvedne máma. Byl jsem moc rád za ta sedativa! Nejspíš bych bez nich omdlel, když se po chvíli opravdu ozval hlas mé maminky. 

„Dobrý den. Tady dům rodiny Jeon, co si přejete?", zeptala se mírně upjatým tónem. Zalapal jsem po dechu, ale naštěstí jsem neztratil klid. Co se děje? Takhle máma do telefonu nikdy nemluví! Že by už byli doma zahlceni falešnýma zprávama o mém nalezení? Věřím, že by si někdo rád namastil kapsu a tupců, co nedomýšlí věci až do konce, se nejspíš najde dost. „Mami?!", řekl jsem potichu. Bylo zřetelně slyšet hlasitý nádech a pak ťuknutí, když mámě nejspíš vypadlo sluchátko z ruky.

Ani ne za sekundu však byla zpět. „Jung-Kookie?!", zakřičela do mého ucha, až jsem si byl téměř jistý tím, že jsem ohluchl. „Jsi to ty? Panebože... Kookie!" „Mami, nekřič!", poprosil jsem ji, se sluchátkem odtáhlým dál od ucha. „Jsem to já, vážně!" „Jung-Kookie, miláčku! Unesli tě, že? Dovolili ti jeden telefonát, když viděli zprávy v televizi? Zlato... jsi v pořádku? Co po tobě chtějí? Kde tě drží? Budou chtít další peníze a nebo... nebo ti snad nějak ubližují?" Mámin křik se pomalu ale jistě začal měnit v pláč a mně se i přes sedativa míně zrychlil tep. 

„Mami, jsem v pořádku, vážně!", řekl jsem přesto klidně. „Nikdo mě neunesl, přísahám! Nikdo mě nikde nedrží! Mami... já vím, že jsem se zachoval jako blbec, ale odešel jsem opravdu z vlastní vůle! Nikdo mě nijak nevydíral a ani mě do toho nenutil! Já sám jsem chtěl odjet z Busanu! Za ty peníze se ti omlouvám, neměl jsem je vybírat. Chtěl jsem ti jen říct, že ti je pošlu poštou zpět." Docela jsem se divil, že mě máma nechala mluvit celou tu dobu bez přerušování a že já jsem byl schopen něco takového v klidu říct. Byly však slyšet její vzlyky. 

„Jung-Kooku, ty zatracený idiote!", ozvalo se najednou a po mém těle přejel mráz, když jsem zaslechl bratrův hlas. „Takže ty jsi jen zasraný sobec, který zbytečně trápí svou rodinu? Kde jsi, Jung-Kooku? Okamžitě mi řekni, kde jsi a já ti pak zmaluju zadek tak, že si měsíc nesedneš!" „Hyunie...", slyšel jsem vzlykat mámu. „Neříkej to... třeba nemůže říct pravdu?" „Já říkám pravdu!", odvětil jsem. „Nikdo mě vážně neunesl a nikdo mě nikde nedrží násilím! Jsem jen zasraný sobec, Jung-Hyun má pravdu!" 

Na druhé straně nastalo krátké ticho. „Tohle neříkej!", špitla máma. „Pokud tě opravdu nedrží násilím, vrať se prosím tě domů!" „Zatím se nevrátím, mami!", povzdechl jsem si. „Jen jsem chtěl, aby jste věděli, že jsem v pořádku a že to vaše pátrání je zbytečné! Prosím, odvolejte to, prosím! Peníze vám opravdu pošlu zpět! Zrovna jsem na poště a pošlu je v balíku. Ještě jednou se omlouvám!" „Já nestojím o ty peníze, já chci tebe, Jung-Kookie!", vzlykala máma. „Vrať se hned domů!" Mé srdce se mírně sevřelo. Zatajil jsem dech. Přesto jsem však zůstával relativně klidný. 

Tohle bych bez sedativ nezvládl ani náhodou, to jsem věděl naprosto jistě! „Mami, já se zatím nechci vrátit!", trval jsem si na svém. „Jen tě prosím, zastav to pátrání!" „Na to zapomeň!", řekl Jung-Hyun naštvaně. „Žádné pátrání zastavovat nebudeme! Nevěřím totiž, že by můj mladší bráška byl až takový kretén!" „Jak... jak to myslíš?", vydechl jsem užasle. „Tak, Kookie... že ti máma pláče do telefonu a ty jí pořád, po tom všem v klidu říkáš, že se nevrátíš? Nevěřím, že tě nikdo nevydírá a že s tebou nemá kdoví jaké plány... Můj bratr by se nechoval jako kretén z vlastní vůle!" Nasucho jsem polkl. 

Co když Jung-Hyuna nepřesvědčím, aby mě už nehledal?