Jung-Kook

Líbali jsme se dlouho a já jsem si to náramně užíval. Byl to úžasně procítěný a přesto vášnivý polibek a mé srdce nepřestávalo zběsile tlouct. Tae si pak opřel své čelo o to mé a oba jsme zrychleně dýchali. Potom, jako bychom se domluvili, maličko jsme se odtáhli a zadívali se vzájemně do očí. I beze slov jsme si vyznávali lásku. Jeho oči jako by přímo křičely, že mě miluje a já jsem zase umíral láskou k němu. Chvíli jsme takhle zůstali, čas jako by se zastavil. Tak moc ho miluju! Tak moc! Tae nakonec něžně pohladil mou tvář a pak se zadíval na moře. Současně mě však chytl kolem ramen a přitiskl víc k sobě a já jsem si znovu s povzdechem položil hlavu na jeho rameno.

Nebyl to však takový ten ztrápený a smutný povzdech, ale uvolněný a spokojený, vyjadřující pohodu v mém srdci. Bylo mi opravdu moc dobře! Seděli jsme potom nějakou dobu mlčky, přitulení k sobě a zahledění na obzor, kde se rýsovaly vzdálené ostrůvky. „Vzal bych tě na Tando", řekl najednou Tae lítostivě. „Jenže je to skoro hodina a půl cesty a my tolik času bohužel nemáme... musíme na tu poštu! Navíc tam bývá moc lidí..." „Proč na Tando?", zajímal jsem se mírně zklamaně. Úplně jsem totiž zapomněl, že tohle není jen obyčejný výlet. Klidně bych tam zajel! 

„Je tam pěkná procházka z Tando na Nae... zelená energetika, nic ti to neříká?", pousmál se. „Ty myslíš ty ekologické elektrárny, jako je třeba ta přílivová tady v Ansanu?", povzdechl jsem si smutně. „Byli jsme tam kdysi na exkurzi se základkou... ještě než jsem onemocněl...", vzpomněl jsem si. „Ach, Jung-Kookie...", vydechl miláček a omluvně mě pohladil po tváři. „Nechtěl jsem..." „To nic!", usmál jsem se. „Už je to pryč, to nevadí! Na co Tando? I tak jsem moc rád, že jsem s tebou tady, u moře, víš? To mi naprosto stačí! Je to úžasný pocit dýchat mořský vzduch, dívat se na vlny a líbat tvé rtíky!", dodal jsem, než jsem si přivlastnil ty jeho dokonalé polštářky.

Znovu jsme se líbali tak dlouho, že jsme až ztratili dech. „Měli bychom jet...", povzdechl si však miláček, když jsme už zase seděli a sledovali, jak si slané vlnky dovádí. „Hmmm..." vydechl jsem smutně. Vůbec se mi z tama nechtělo, jenže miláček už vstal a za ruku vytáhl i mě na nohy. „Pojď...", pousmál se a propletl své prsty s těmi mými. „Musíme ještě probrat tu akci, aby se někde nestala chyba, víš?" V tu chvíli můj klid a pohoda zmizely, jako kdyby ani v mém srdci nikdy nebyly. 

„Já... já to nezvládnu!", řekl jsem potichu a on víc stiskl mou ruku. „Zvládneš, Jung-Kookie! Jistě že to zvládneš!", konejšil mě. Jen jsem nasucho polkl a sotva znatelně přikývl, přestože jsem si pořád myslel opak. Potřeboval bych se nutně něčeho napít! Cesta zpět k autu nám trvala o chvíli dýl, protože jsme už neběželi, ale mé srdce tlouklo mnohem divočeji než před tím, když jsem byl nucen utíkat. Nemohl jsem odtrhnout oči od vodní hladiny a snažil se nerozbrečet. Vždyť tuhle krásu nejspíš vidím naposledy v životě! 

Už jsem se vůbec necítil tak dobře...