Jung-Kook

Chtěl jsem být sám. Přitisklý k lištičce, schovaný před světem, jsem proléval hořké slzy, zatím co se mou hlavou honily myšlenky jako uragán. Bál jsem se, že mě rodina nenechá na pokoji a taky jsem se bál toho co mě čeká. Nechci umřít! Hned po probuzení mi mou smrt připomněla Sakura od Moona, ale teprve až po Jinových slovech mi naplno došlo, že se to opravdu už brzy stane. Ne že bych o své předčasné smrti nevěděl i dřív, ne že bych se už kvůli tomu nehroutil... 

Znal jsem svou diagnózu a věděl jsem, co mě čeká, proto jsem přece utekl z domova. Věděl jsem to, ale nepřijal. Ta zhroucení a strach, které jsem prožil, byly jen pouhé záblesky uvědomění, připomínající něco jako ozvěnu noční můry, která po procitnutí zmizí. Snažil jsem se na to nemyslet a taky jsem dokázal být šťastný s mým tygříkem, protože noční můra opravdu zmizela! Chtěl jsem být silný, chtěl jsem to pustit z hlavy a ono to šlo! Dokázal jsem utěšovat Moonieho a dokonce i svého miláčka, když přepadl strach i jeho. 

Když však Jin mluvil o mém mrtvém těle s takovým klidem a samozřejmostí, jako by se v mé hlavě něco přeplo. Až dosud o mně takhle nikdo nemluvil! Bylo to opravdu moc kruté a až moc reálné! Něco, z čeho se nedá probudit. Něco, co jsem, ač moc nerad musel přijmout do plného vědomí a do sluncem zalitého dne. Z noční můry se konečně stala realita! Netušil jsem však, jak se s tím mám vyrovnat, jak bych se s tím mohl smířit? 

Mé vzletné myšlenky o plánech osudu, abych prožil lásku, mi teď přišly hodně směšné, nebo spíš k pláči. Bez mé nemoci bych Tae-Hyunga sice nikdy nepoznal, jenže naše láska mi najednou připadala jako pouhý výsměch osudu! Ano miluju ho, moc ho miluju, jenže... strašně moc bych chtěl zůstat s ním a užívat si naši lásku. Ne měsíc, nebo dva, ale dvacet let, nebo i víc. Tak moc bolelo vědomí, že umřu a že tohle dokonalé stvoření opustím. Bolelo však i vědomí, že jsem nikdy neměl chtít, aby mě miloval. Jsem hrozný sobec! 

Taky myšlenky na to, že bych chtěl ještě něco prožít, mi v tuto chvíli přišly až moc sobecké. Copak život je jen o tom? Měl bych přece v životě i něco dokázat, ne jen si užívat... něco po sobě zanechat! Zatím jsem však nedokázal nic jiného, než ublížit své rodině a kamarádům. Po mně zůstanou jen zlomená srdce a jeden opuštěný miláček. Jenže už není cesty zpět! Tae mě miluje a já bych nedokázal být ani minutu bez jeho lásky. Na nějaké velké činy už taky není čas, nehledě na to, že ani nevím, co bych mohl udělat. Tak zbytečná a smutná existence... 

Tiskl jsem se potom k Tae-Hyungiemu, když za mnou přišel. Byl jsem celý zpocený a uslzený, ale jemu to nevadilo. Tulil si mě k sobě jako nějaký poklad! Byl jsem vyčerpaný, přesto jsem však nemohl přestat brečet. Poslouchal jsem jeho slova, kterými se mě snažil uklidnit, vděčný za to, že za mnou přišel, přestože jsem se ho nejdřív pokusil poslat pryč, ale moc jsem ho nevnímal. Ze všech sil jsem se k němu tiskl, jako bych doufal, že mě jen jeho pouhá přítomnost udrží naživu. Nechci ho opustit! Zatracený, debilní osude, to chci tak moc??? 

Tae mi nepřestával šeptat do ucha a já pomalu ale jistě začal vnímat, co mi říká. Zvládneme to? Nebudu na to sám? Ale co ty, miláčku? Kdo tebe pak utěší, až tady nebudu? Lepší a krásnější místo... Opravdu by mohlo existovat nějaké takové místo, kde bych mohl čekat, až se znovu setkám se svou láskou? Bylo by až příliš troufalé tomu uvěřit? „Chci, aby tam byly nachystané tvé úžasné palačinky, jasné?", řekl rozechvěle Tae. 

Možná jsem byl jen totálně vyčerpaný smutkem, možná jsem potřeboval pouhý oddech, ale miláčkova dětinská žádost, abych na tom krásném místě čekal s mýma výbornýma palačinkama, mě zasáhla přímo do srdce. Bylo to tak zoufale roztomilé! Tak sladké! Chudáček Tae... Přesto mě to nějakým záhadným způsobem uklidnilo. V tu chvíli se totiž ve mně probudilo dítě, které usnulo tvrdým spánkem, skryté v mé bolesti a možná by spalo i dál, kdyby ho miláček neprobudil. Naivní dítě, které chtělo hodit za hlavu všechny starosti a smutky! Spolu s ním se ve mně probudila i nová naděje. 

Třeba se opravdu po smrti znovu setkáme? Může tohle být přání osudu? Prožít lásku a pak se znovu setkat na věčnosti? Tak se tomu říká, ne? Nezbývalo nic jiného než doufat a já jsem chtěl doufat nejen kvůli sobě. „Jasné, miláčku?", naléhal Tae. Tak moc se snažil, copak bych mu to mohl pokazit? „Ja... jasné!", zašeptal jsem. Zhluboka jsem se nadechl, vzlykl a pak znovu zhluboka vydechl. „Tak... tak... neza... nezapomeň vzít ja... javo... rový si... sirup, mi... miláčku!", dodal jsem pořád šeptem. Palačinky bez jeho oblíbeného sirupu, to by přece nešlo!

„Nezapomenu!", slíbil. Byl to sice naprosto dětinsky naivní, doslova nemožný slib, ale současně moc kouzelný. Mé srdce se téměř zklidnilo, zaplavilo vlnou lásky a já se maličko odtáhl, abych mohl vidět do jeho očí. „Mi... miluju tě, Tae!", vydechl jsem upřímně, když se naše pohledy setkaly. Mé srdce přetékalo láskou k němu a v jeho očích se zrcadlilo to stejné, spolu s velkou bolestí. 

A pak mi něco došlo... zatím přece žiju. Už jen pro naši lásku, nesmím dopustit, aby se vedle mě trápil. Nesmím se hroutit, ale dát mu štěstí, které si zaslouží! Dokud můžu... Alespoň to pro Tae-Hyungieho musím a chci udělat, když mě tak moc miluje. Miláček Tae-Hyungie! Můj anděl! Zachránil mi život a já teď jsem s ním. Musím se proto pokusit přijmout svůj osud. 

Musím doufat a milovat!