Tae-Hyung

Kookie utekl do ložnice a já se naštvaně podíval za Seok-Jinem, který si klidně odkráčel pryč z bytu. Byl jsem totálně rozhozený, i když jsem se snažil ovládat. Věděl jsem, že je nejspíš pravda všechno co řekl, ale neměl takhle mluvit před miláčkem! Zaběhl jsem do ložnice a rychle se převlékl. Oči mi potom zalétly na postel, kde byl miláček schovaný pod peřinou. Neunikly mi jeho zoufalé vzlyky, ale v tuhle chvíli jsem ho nechal být. Potřeboval jsem ta sedativa a taky Jinovi pořádně vynadat. 

Chvíli na to jsem už byl u jeho auta. „Vím, že jsem to přehnal!", vyhrkl Jin, dřív než jsem stihl něco říct. „Mrzí mě to!" „To by sakra mělo!", zavrčel jsem. Kašlal jsem na nějakou úctu ke staršímu i na to, že je to v podstatě můj nadřízený. Byl to jen někdo, kdo ublížil Kookiemu! „Víš, jak ho ty tvoje kecy rozhodily?" „Vím!", přikývl lítostivě. „Ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoct. Musíte to nějak vyřešit, Tae! Kdyby ho nepřestali hledat... musel by odejít, to chápeš, ne?" Jen jsem přikývl, pořád ještě naštvaný. Chápal jsem to, ale to se nestane! Určitě ne! „Kdyby se v tom začali víc šťourat...", vysvětloval nervózně Jin. „přišli by určitě i na nás! Nejde o organizaci jako takovou, nechápej to špatně! Kašlu na organizaci! Jde hlavně o vás, o patrony. Musím vás chránit!" 

„Já to chápu, Jine!", přikývl jsem nervózně. „Postaráme se o to, slibuji!" „To doufám!", pousmál se Jin. „Kookieho je mi opravdu moc líto! Nechtěl jsem ho rozhodit, ale ty si ho zase srovnáš, že?" „Jak... jak to myslíš?", nechápal jsem. „Nedělej se, Tae!", změřil si mě vědoucím pohledem. „Je mi jasné, že vy dva jste víc než jen patron a klient!" „Jak..." „Jak to vím?", pokrčil rameny. „Prostě mám oči a uši, Tae! Vím to stejně tak, jako jsem věděl o Se-Hunovi a Chany-Yeolovi!" Udiveně jsem na něho hleděl a má brada spadla málem až na zem. „Ty... ty víš i o nich dvou?", vydechl jsem zaskočeně. „Věděl jsem to celou dobu!", ušklíbl se. „Zapomínáš, milý zlatý, že přede mnou nic neutajíte! To jen ty, Yoon-Gi a Kyung jste o jejich lásce nic netušili! A vím to i o tobě a Jung-Kookovi!" 

„Takže... takže mě teď odvoláš?", zeptal jsem se rozechvěle. Najednou jsem zapomněl na zlost, kterou jsem díky svému bratranci ještě před chvílí cítil. „Neodvolám, Tae!", povzdechl si. „K čemu by to bylo? I kdyby dostal jiného patrona... teda, pokud se vyřeší tahle ošemetná situace... stejně bych nezabránil tomu, aby jste se spolu vídali, takže nač to komplikovat ještě víc? Navíc, nevím o tom, že by nějaká naše pravidla tyhle vztahy striktně zakazovala. Nepředpokládal jsem totiž, že by k tomu mohlo dojít, ale už když se zamiloval Se-Hun, nedokázal jsem mu v jeho lásce bránit. Nebudu bránit ani tobě, jen doufám, že víš, co děláš...?! Zvládneš znovu ztratit blízkého člověka? Zvládneš splnit funkci patrona?" 

„Vím jen, že ho moc miluju!", odpověděl jsem potichu a do mých očí se tlačily slzy. „První vyřešíme tuhle pitomou situaci a potom budeme řešit, co bude dál! Já teď nic jiného nevím, hyungu, vůbec nic!", vzlykl jsem a Jin mě zlehka objal. „Když tak, jsem tady pro tebe, ano?", řekl potichu. „To platí i pro Kookieho, přestože tam nahoře to tak nejspíš nevypadalo... Oba se na mě můžete obrátit!" „Děkuji!", špitl jsem. Mou tvář smáčely slzy lítosti i dojetí. Jin mě ještě chvíli podržel ve svém objetí, ale pak se odtáhl, aby mohl vytáhnout z auta nějaký balíček. „Tady máš ta sedativa, ale opatrně s nimi, ano?" 

„Samozřejmě!", přikývl jsem. Rukou jsem si setřel slzy z tváře a bolestně se pousmál. Nesmím brečet! „Tak dík!", zamrkal jsem a zhluboka vydechl. „Už musím jít zpátky za Kookiem!" „Jasně, běž!", souhlasil a já jsem ještě jednou kývl na pozdrav, abych mohl hned na to i s balíčkem odsprintovat do domu a následně do výtahu. Ještě pořád jsem byl dost rozrušený. Tahle situace s pátráním mě nemálo děsila, ale doufal jsem... moc jsem doufal, že nechá rodina miláčka na pokoji. Pokud se ovšem nebude chtít sám a dobrovolně vrátit zpět do Busanu... Srdce se mi sevřelo lítostí při té představě. Nebylo by to však pro něho nejlepší řešení? Nebylo by to nejlepší i pro mě? 

Odpověď mi v hlavě vyskočila hned na to... nebylo by to nejlepší ani pro jednoho z nás!