Jung-Kook

Mou tvář smáčelo snad milión slz a já začal vzlykat. Celý rozechvělý jsem se chtěl odtáhnout a utéct co nejdál od něho! Utéct od té bolesti, ale Tae mě nepustil. Pevně si mě k sobě přitiskl a držel mě, jako by mi chtěl zabránit skoku z věže. „Promiň, promiň!", vzlykl, celý rozechvělý. „Já... já jsem to tak nemyslel! Hrozně moc tě miluju, Jung-Kookie, prosím, věř mi!" Snažil jsem se dýchat, ale nic jsem mu na to neřekl. V tuhle chvíli bylo pro mě těžké věřit jeho slovům. 

„Když jsem se dozvěděl, že jsem to já, koho kostní dřeň jsi přijal, zasáhlo mě to!", pokračoval chvějícím se hlasem Tae. „Bylo hrozné přijmout fakt, že kluk, kterému jsem pomohl, že... že... však víš... Navíc, zjištění, že jsi to ty... Pořád to moc bolí, Jung-Kookie! Ani netušíš, jak hrozně se cítím, když vím, že nedokážu znovu zachránit tvůj život! Nemáš opravdu nejmenší tušení! Ta šílená bezmoc... O to horší to je, že tě strašně moc miluju! Vědomí jak úžasný, nádherný a dokonalý človíček jsi, rve mé srdce na kusy! Přísahám, že však nelituji ničeho z toho, co se mezi námi stalo! Já jen... řekl jsem něco, co vůbec není pravda! Opravdu nelituji toho, že jsem s tebou, přestože to nepřestalo bolet! Bojím se, moc se bojím, ale miluju tě, Jung-Kookie, miluju tě! Moc se omlouvám, mrzí mě to! Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl takto! Jsem naprostý idiot!", vzlykal, zatím co jeho tvář smáčely potoky slz. 

„Mrzí mě to, Jung-Kookie! Promiň, že jsem řekl tak hrozné věci... Já..." Už jsem to nedokázal dál poslouchat. Přitiskl jsem své rty na ty jeho a tím ho umlčel. Líbal jsem ho s příměsí našich slz, se vší láskou, kterou jsem cítil i s bolestí, kterou ve mně jeho slova vzbudila. Nedokázal jsem se od něho odtrhnout. Mé srdce nepřestávalo divoce tlouct, když mé líbání stejně bolestně oplácel. Ještě pevněji mě objal a nepřestával laskat mé rty a vycházet mi vstříc svým sladkým jazýčkem. 

„Miláčku...", zašeptal jsem, když jsme na chvíli od sebe odtrhli své rty a já se zadíval do jeho uslzených očí. „Ani jeden z nás nezmění, co se má stát! Netrap se tím, prosím! Nepomůže plakat, víš? Zatím však ještě máme čas na naši lásku! Prosím, nemysli na nic smutného, ano? Já jsem vděčný osudu, že tady s tebou smím být a strašně moc ti děkuji za to, že jsi byl ochotný pro mě podstoupit bolest a zachránit mi život! Děkuji ti z celého srdce, miláčku! Neříkej, že o nic nešlo! Byl to vzácný dar a zjištění, že jsi to zrovna ty... že ty jsi ten dárce, je to nejkrásnější, co jsem za celý život slyšel, teda... až po tvých slovech, že mě miluješ! Na ničem jiném teď nezáleží, jen na tom, že díky tobě... jen díky tobě, Tae-Hyungie, jsem šťastný! Dal jsi mi nejen šanci na život, dal jsi mi také svou lásku, dal jsi mi sebe a to je to nejúžasnější, co se mi kdy v životě přihodilo! Opravdu! Tae-Hyungie... Já..." 

Tentokrát to už nevydržel Tae. Dojatě zamrkal, vzlykl a znovu si mě přitáhl do něžného a láskyplného polibku. „Jsi opravdu... ten... nejúžasnější... človíček... ve... vesmíru!", zašeptal do mých rtů mezi polibky. „Já... já... se... pokusím... slibuji... nebudu... myslet... na... smutné... věci!" Jeho tvář nepřestaly smáčet slzy a já jsem si ho s povzdechem přitiskl k sobě. „Ššššš... to bude dobré!", konejšil jsem ho. „Neplakej, miláčku!" Objímal jsem ho, zatím co on nepřestával plakat na mém rameni. Takhle jsem ho nikdy nezažil a jeho pláč mě moc trápil. Také já jsem proléval hořké slzy. Vědomí, že to bude moc těžké, mi zrovna moc nepomáhalo.

Přesto jsem se nechtěl poddat bolesti a strachu. Chtěl jsem jen naplno prožívat naši lásku! Po nějaké chvíli se Tae uklidnil natolik, že přestal plakat, ale zůstal přitisklý v mé náruči. „Už takhle nikdy neplakej, ano?", špitl jsem. „Prosím! Mám mnohem raději tvé slastné vzdechy, tygříku!", dodal jsem s mírně skouslým rtem. Chtěl jsem odpoutat jeho myšlenky od smutné budoucnosti a naštěstí se mi to podařilo. Všiml jsem si záblesku v jeho očích, když se odtáhl a zadíval se do mé tváře, takže mu neunikl můj stále skouslý ret. 

„Ne tak moc, jako já miluju ty tvé, králíčku!", vydechl, stále se stopami bolesti v hlase. Potom se vrhl na mé rty. Líbali jsme se dlouho a vášnivě. „Chci tě!", zašeptal jsem rozechvěle. „Chci, aby sis mě zase vzal!" „A co tvůj zadeček, miláčku?", strachoval se. „Zvládneš to?" „Zítra koupíš ten lubrikační gel, ano?", pousmál jsem se nad jeho starostí o můj zadek. Ne že by mě nepotěšilo, že se o mě strachuje i v tomhle ohledu. „Dnes bych to už stejně nedal, jsem moc unavený, ale zítra... zítra tě chci už zase mít v sobě!" 

„Ach, Kookie...", vydechl užasle, téměř nevěřícně. „Jistě... koupím ten gel! Jistě, budeš mě mít v sobě! Ach... zlatíčko!", radoval se. Rychlým pohybem setřel své slzy a potom něžně setřel i ty mé. „Miluju tě, Jung-Kookie!", zašeptal. Jen jsem se nervózně pousmál, když se ke mně znovu přitiskl a schoval svou tvář do ohbí mého krku. Ještě pořád se nepřestával chvět, ale mé tělo se chvělo taky. Konejšivě jsem hladil jeho vlasy, zatím co jsem přemýšlel o tom, co jsem mu právě řekl. Vážně po něm moc toužím, to je pravda, přesto tahle žádost byla o dost urychlena jeho duševním rozpoložením. Kdyby se mi tady nehroutil, rozhodně bych na další sex tak moc nespěchal! Bál jsem se, že to bude moc brzy po prvním styku, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Bude to dobré! 

Nemůže to přece bolet víc, než pohled na Taeho uplakanou tvář!