Jung-Kook

Díval jsem se do Taeho očí a snažil se přečíst emoce, které se v nich zrcadlily, ale nebyl jsem si vůbec jistý tím, co tam vidím. Zmatek, lítost, bolest? Řekl sice, že by měl mému dárci poděkovat, ale momentálně mi to připadalo jako lež. „Potřebuji si odskočit, Kookie!", řekl potichu Tae a než jsem stačil nějak zareagovat, sundal mě opatrně ze svého klína a odběhl směrem k toaletám. S hlasitým povzdechem jsem se posadil na jeho místo, které bylo ještě vyhřáté po jeho sexy zadečku. 

Zahleděl jsem se na Seoul pod námi a bojoval se slzami. Nechápal jsem, co se v miláčkovi odehrává. Řekl jsem něco špatně? Nebo... byl by opravdu rád, kdyby mě nikdy nepotkal? Možná jsem měl raději umřít na tu proklatou leukemii! To už jsem však slzám nedokázal zabránit a usedavě jsem se rozplakal. Takové to bylo krásné rande a já to pokazil! Proč jen jsem nemlčel? Navíc... proč by měl být vlastně Tae vděčný za to, že je se mnou? Od začátku se tomu bránil a teď sice říká, že mě miluje, ale... co když to není pravda? 

Co když si chce jen zpříjemnit patronát? Třeba má výčitky svědomí, že mě přetáhl a při tom necítí to co já?! Kdyby to tak bylo... Stejně bych mu neřekl ne, stejně bych se mu znovu celý odevzdal už jen proto, že já ho strašně moc miluju a toužím po něm! Bolelo by to sice, ale přesto bych se smířil s tím, že mě doopravdy nemiluje. Jen kdyby byl ke mně upřímný... Chci vůbec vědět na co Tae myslí? Možná je lepší nevědět a nechat se balamutit krásnými slovíčky a ještě krásnějšími polibky?! Možná jsem jen paranoidní?! Nebo je v tom něco jiného? Jenže co? 

Tae se vrátil po delší době, kdy jsem už nebrečel. Téměř jsem v křesílku usínal. Lekl jsem se, když mě pohladil po tváři. „Nespinkej, miláčku!", řekl potichu a já jsem zmateně zamrkal, když jsem otevřel oči a podíval se do jeho tváře. Tae vypadal, jako kdyby plakal. „Co... co se stalo, Tae-Hyungie?", vydechl jsem šokovaně. Mnohem bolestnější než mé vlastní slzy, bylo vidět jeho od pláče nateklé a červené oči. „Jsem jen unavený, králíčku!", povzdechl si. „Půjdeme už domů!" „Lžeš!", vyhrkl jsem bez rozmyslu a on se zarazil. „Hmmm..." Posadil se na vedlejší křesílko a ani se nesnažil tvrdit, že ne. 

Zmateně jsem se na něho díval a snažil se dýchat. Proboha, co se vlastně stalo? To ho opravdu tak moc mrzí, že se se mnou vyspal? Opravdu mě nemiluje? Opravdu má výčitky svědomí, protože nemá vlastně za co děkovat? Vtrhl jsem do jeho života, přivlastnil si ho... Tae mlčel a já jsem umíral napětím. Navíc se mi začala točit hlava, šly na mě mdloby. Chtěl jsem vstát a přemístit se znovu na jeho klín, protože jsem chtěl předstírat, že se nic z tohoto neděje, ale podlomily se mi nohy a já skončil na stolku před námi. Kdyby tam nebyl, už bych ležel na zemi.

„Jung-Kookie!", vyhrkl miláček a hned si mě přitáhl k sobě do náruče. „Co je ti? Už zase tě bolí hlava?" „Hrozně... hrozně se mi točí!", vydechl jsem. Opravdu se se mnou točil celý svět! „Vezmeš si další kortikoidy a pojedeme domů!", rozhodl miláček. Poslušně jsem spolkl prášek, ale když mě chtěl zvednout do náruče, chytl jsem pevně jeho zápěstí a podíval se do jeho očí. „Řekni mi pravdu, Tae! Miluješ mě?" „Kookie!", vydechl šokovaně. „To víš, že tě miluju! Proč už zase pochybuješ?" „Já... já... protože...", začal jsem koktat. Připadal jsem si v tu chvíli jako nějaká hysterická školačka a vlastně jsem ani nevěděl co říct. 

Možná bych to opravdu měl nechat plavat!