Jung-Kook

Nam-Joon měl auto zaparkované poblíž svého tetovacího salónu. Hodil mé věci do úložného prostoru a pokynul mi, ať si nastoupím. Poslušně jsem se posadil na místo spolujezdce, zatím co on si sedl za volant. Chvíli na to jsme se stali součástí rušného provozu. Mlčeli jsme. Nam-Joon nezapnul ani rádio, takže v autě panovalo až tísnivé ticho. On se věnoval řízení a já jsem si opřel hlavu o okýnko a nepřítomně sledoval míhající se světla a domy.

 Nevěděl jsem, jestli nemám litovat toho, že jsem se nechal přemluvit k přespání v jeho bytě, i když on mi ani nedal na výběr... „Hele, Kookie...", promluvil najednou modrovlasý. Prolomil ticho dost nečekaně a já jsem sebou trhl úlekem. „Nebojíš se mě, že ne? Asi jsem byl dost hrubý, viď?" Nic jsem mu na to neřekl, protože jsem neměl náladu s ním mluvit. Dál jsem sledoval ubíhající cestu a na něho jsem se ani nepodíval. Nebojím se ho. Přesto jsem se však nedokázal zbavit pocitu, že mě tak trochu unesl. 

Jen si povzdechl, když se nedočkal mé odpovědi. „Asi se divíš, proč jsem na tebe tak naléhal, že?", řekl znovu. „Víš... to že si lidi mají pomáhat je sice pravda, ale... není to jediný důvod proč jsem tě nechtěl nechat jen tak být..." Chvíli mlčel, zatím co já jsem napjatě čekal co řekne dál. Jaký byl ten další důvod? Žaludek se mi nepříjemně stáhl nervozitou, ale snažil jsem se tvářit jako že nic. Víc jsem se natiskl na okýnko a předstíral jsem, že dění kolem je mnohem zajímavější než to, co se mi chystá říct. Začínal jsem se docela bát, že třeba bude chtít souložit, nebo tak něco... Má sice krásné ďolíčky, ale já svůj první sex takhle nechci! 

„Nechtěl jsem tě nechat jen tak se toulat po Seoulu, protože... protože jsi mi připomněl mou sestru!", řekl potichu. „Ne že bys vypadal jako ona, ale... když jsi mi řekl, že máš ten nádor a pak ses mi tam ještě složil... no... víš... ona byla taky takhle vážně nemocná..." „Máš sestru?", zeptal jsem se překvapeně. Počkat, byla nemocná? To už jsem se k němu otočil čelem. „Co je s ní? Uzdravila se?" Nam-Joon hned neodpověděl. Zrovna blikla červená a on zastavil za autem před námi. 

„Měl jsem sestru...", řekl smutně. „Jmenovala se Geong-Min..." Zaraženě jsem mlčel, zatím co jemu po tváři stekla slza. Nechal ji být bez povšimnutí. Zařadil rychlost a rozjel se, protože znovu blikla zelená. „Je to skoro rok, co umřela!" „Umřela?", vyhrkl jsem šokovaně. „Hmmm... ano!" Chvíli jsem nevěděl co říct. „To... to mě moc mrzí!", řekl jsem upřímně po chvíli ticha. Bylo mi to vážně líto, přestože jsem ji neznal. „Mně taky!", řekl a na okamžik se na mě zadíval. „Ale takový je život... nebo osud, chceš-li." „Hmmm..." Jeho sdělení mě zasáhlo víc než bych čekal a do očí mi vyhrkly slzy. Srdce se mi sevřelo smutkem. Nechápal jsem proč to tak prožívám. Nam-Joon i jeho sestra jsou přece cizí lidé! Osud... 

Kéž bych i já byl  se svým osudem smířený tak  jako Nam-Joon s tím jejím.