Jung-Kook

Nevím, jak dlouhá uplynula doba, než se mi udělalo líp. Svět se konečně přestal točit a hlava mě už taky nebolela. Možná jsem i usnul, vůbec nevím... Chvíli jsem ještě seděl se zavřenýma očima a snažil se uklidnit. Bylo to z nervů, bylo to z nervů... A taky... proč jen jsem si nevzal ten lék proti otoku? Jsem vážně hrozně nezodpovědný! Jak asi něco můžu zažít, když se o sebe vůbec nestarám? Měl jsem výčitky za to, co se stalo. 

Když jsem opatrně otevřel oči, uviděl jsem Nam-Joona, jak sedí kousek opodál, kouří a sleduje mě. V jeho tváři byl i nadále ustaraný výraz. Když se naše pohledy střetly, típl cigaretu a hned spěchal za mnou. „Je ti líp?", zeptal se. Pořád byl dost rozrušený. Jen jsem přikývl. „Chvíli jsem váhal, jestli nemám zavolat sanitku!", přiznal a nervózně si protřel oči. „Opravdu jsi mě vyděsil!" Zhluboka vydechl. „Promiň...", špitnul jsem lítostivě. Jen si povzdechl. „V pohodě!", řekl a mávl rukou jako by se nic nestalo. „Opravdu je ti už líp?" „Je mi dobře!", řekl jsem potichu. Bylo mi líp, ale cítil jsem se slabý a unavený. „Vážně se omlouvám. Nechtěl jsem tě vyděsit. Nechtěl jsem tě otravovat...", dodal jsem smutně. 

„Mě neotravuješ!", řekl důrazně Nam-Joon. „Mrzí mě, že jsi nemocný... Opravdu se cítíš líp?" „Opravdu se cítím líp!", zopakoval jsem, ale asi to neznělo dost přesvědčivě, protože jeho pohled byl ještě ustaranější. Usmál jsem se, aby viděl, že je mi opravdu dobře. Můj úsměv byl sice dost unavený, ale on na mě radostně vycenil zuby. Zase ty ďolíčky! Nam-Joon má opravdu krásný úsměv! 

„Ok...", řekl. „To jsem rád! Mimochodem... kam ses vůbec vypravil s tím kufrem? Někam jedeš?" „Vlastně... přijel jsem dnes z Busanu...", přiznal jsem trochu neochotně. „Ou, z Busanu?", podivil se. „To je docela dálka! Ne že by mi do toho něco bylo, ale máš tady vůbec kam jít? Přijel jsi snad za rodinou? Já jen že je trochu zvláštní, že jsi zamířil zrovna do mého salónu..." „Sám nevím, co mě to napadlo...", povzdechl jsem si. „Chtěl jsem prostě tetování..." „Takže máš kam jít?", zeptal se znovu. „Ne, nemám tady nikoho a nevím kam půjdu...", odpověděl jsem trochu vzdorovitě. Nechtěl jsem, aby se v tom tak šťoural. Ne že bych mu nebyl vděčný za to, jak je milý a starostlivý, ale nejsem malé dítě! Nepotřebuji až takovou péči! 

„Už jsem tě zdržoval dost!", pokračoval jsem. Snažil jsem se znít rozhodně, přestože jsem byl dost nervózní. „Udělej mi prosím tě nějakou tu kérku... to je jedno jakou a já půjdu..." „Zapomeň na kérku!", řekl vážně. „Ta počká! Kam chceš jít?" „Já vážně nevím...", pokrčil jsem rameny. „Tak půjdeš na noc ke mně!", rozhodl. „Co... cože?", vykulil jsem na něj oči udiveně. „Půjdeš na noc ke mně!", zopakoval. Chvíli jsem jen civěl. „Ne, to nejde!", zavrtěl jsem hlavou nakonec a Nam-Joon se zamračil. Z jeho výrazu šel docela strach. Najednou vypadal dost drsně, až jsem se pod jeho pohledem zachvěl. 

„Kolik ti vlastně je?", zajímal se pořád s tím svým děsivým výrazem. „Dva... dvacet...", vydechl jsem vyplašeně. „No vidíš... a mě je dvacet tři, takže jsem tvůj hyung! Hyungům se neodmlouvá! Už je pozdě na to hledat si ubytování! Sice tě neznám, ale nenechám tě na ulici, zvlášť po tom tvém záchvatu, nebo co to bylo. Sakra, Kookie... Běháš s kufrem po Seoulu a nemáš kam jít... jsi ještě k tomu vážně nemocný..." Povzdechl si, ale nepřestával se tvářit drsně. „Zůstaneš tuto noc u mě doma a neodmlouvej! Ani slovo!", napomenul mě, když jsem chtěl chabě protestovat. 

Jen jsem otevřel ústa a hned je zase zavřel. Moc se mi nechtělo jít k němu domů. Je to přece pořád cizí kluk! Co když vůbec není tak milý jak vypadá? Ta jeho drsná stránka mě docela vyděsila. Jenže jsem opravdu dost unavený a vážně nemám kam jít... Chvíli jsem přemýšlel nad jeho slovy. „Proč to pro mě děláš?", zeptal jsem se rezignovaně. „Jsem pro tebe cizí, proč se tak o mě staráš?" „Protože si lidi mají pomáhat, ne?", mrkl na mě.  „Tak dobře...", pousmál jsem se vděčně. „Půjdu k tobě. Děkuji, hyungu!" „Hodný kluk!", usmál se mile a na tváři se mu znovu objevily ty ďolíčky. Napadlo mě, že někdo s takovým úsměvem určitě nemůže být nebezpečný. 

A má pravdu... lidé si mají pomáhat!