Jung-Kook

Moon vstal z pohovky a popošel směrem ke mně, když znovu bouchly dveře a v pokoji se po chvíli objevil Tae. Zvedl jsem hlavu, abych se ujistil, že je to opravdu on. Byl to miláček, opravdu! Podíval se na Moona a pak jeho pohled sklouzl na mou maličkost brečící na podlaze. „Kookie!", vyhrkl. Něco odložil na stůl a hned se ke mně sklonil. „Co se stalo, miláčku?", vydechl zaraženě. Přitáhl si mě k sobě a hladil konejšivě po vlasech, zatím co já jsem se k němu tiskl a nepřestával vzlykat. Tak moc mě vyděsil! 

„Klid, Kookie!", zašeptal do mého ucha. „Neplakej!" Po chvíli se mi naštěstí podařilo uklidnit natolik, že jsem už nebrečel, ale nepřestával jsem se k němu tisknout. Nechtěl jsem, aby už zase někam odešel. „Tohle mu už nedělej!", ozval se Moon přísně. „Nechápu, co ti přeletělo přes nos?! Kam jsi šel?" Zvedl jsem hlavu a podíval se na miláčka, který zaraženě zíral na stříbrovlasého. Naštve se, že mu Moon zničeho nic tyká? Nechtěl jsem, aby mezi nima byly nějaké konflikty.

„Já... já...", začal mírně koktat Tae. „Jen jsem šel koupit javorový sirup na ty palačinky!" Šel koupit javorový sirup? Nechápal jsem a Moon zjevně taky ne, protože na miláčka nechápavě vykulil oči. „Co se tady dělo?", zeptal se pro změnu Tae, který se nejspíš to tykání rozhodl neřešit. „Proč Kookie pláče?" „Protože... protože jsem si mys... myslel, že se zlobíš a že jsi odešel pryč!", vysoukal jsem ze sebe odpověď namísto hyunga, kterému otázka platila. 

„Opravdu?", podivil se miláček. „Tak to mě moc mrzí, vážně! Omlouvám se!" „To bys měl!", rýpl si znovu Moon, ale Tae se naštěstí nenaštval, jen mě víc stiskl. „Promiň!", řekl lítostivě. „Zarazilo mě, když jsem viděl, jak se k sobě tisknete a ten tvůj pohled potom...", povzdechl si. „Byl jsem rozespalý, potřeboval jsem se trochu probrat na vzduchu a uvědomit si, že není důvod k žárlení... Chvíli jsem opravdu dost žárlil, přiznávám, ale... už nežárlím! Já ti totiž věřím, Kookie!", pohladil mou tvář, zatím co já jsem s rozšířenýma očima poslouchal jeho vysvětlení.

„Když jsem si všiml, že jsi nasmažil palačinky, řekl jsem si, že se půjdu zklidnit a že si zrovna zaběhnu koupit ten sirup. Mám opravdu moc rád palačinky s javorovým sirupem, víš?", pokračoval Tae. „Nějak jsem nepředpokládal, že ho tady máš, ale v tom obchodě, co je tady poblíž byla fronta u pokladny, proto jsem se zdržel. Promiň, měl jsem něco říct!" „To teda měl!", přikývl jsem s úlevou. „Ale omluva přijata!" Měl jsem takovou radost, že jsem plašil zbytečně, že jsem neodolal a začal líbat miláčkovy sladké rty i před Moonem. 

Tae mi polibek opětoval, ale pak se odtáhl a pozvedl si mou tvář za bradu. Podíval se mi zkoumavě do očí. „Proč sis vlastně myslel, že jsem odešel?", zeptal se. „Jsem přece tvůj patron, Kookie, už jsi zapomněl?" Nevěděl jsem co na to říct, jen jsem si povzdechl. Pouze patron? „Navíc jsi přece říkal, že víš, že tě miluju!", pokroutil nade mnou hlavou, ale nečekal na mou odpověď. Tentokrát zase on spojil naše rty. Něžně a procítěně, jako by mi tím chtěl dát najevo všechnu svou lásku. „Byla to lež? Nevíš, že tě miluju?", zašeptal do mých rtů po chvíli. Nejspíš tedy chtěl, abych mu odpověděl. „Vím!", vydechl jsem provinile a má tvář se začervenala rozpaky. 

„Pro... promiň... Nebyla to lež... omlouvám se! Odpustíš mi?" Tae mě namísto odpovědi začal znovu líbat. „Tak... tak já už opravdu půjdu!", ozval se Moonie, který tam doteď stál mlčky a jen sledoval naše počínání. „Rozbal si pak ten dárek, Kookie, ano?"„Dě... děkuji, Moonie!", špitl jsem, když miláček uvolnil mé rty. „Nemáš zač!", mrkl na mě a znovu sjel pohledem Taeho. „Jestli mu ublížíš, tak..." „Neublíží!", vyhrkl jsem. „On je na mě moc hodný, opravdu!" Musel jsem bránit mého miláčka. 

Stříbrovlasý jen přikývl, jakože mi věří. „Tak zatím... dávej na sebe pozor, Kookie, ano?" „Neboj, bude!", řekl tentokrát zase Tae namísto mě. „Dohlédnu na něho!" „Opovaž se nedodržet slovo, Tae-Hyungu!", pohrozil mu, ale pak se usmál. „Moc tu nezlobte!", mrkl na nás a Tae se zazubil. „Doprovodím Moona ke dveřím!", špitl jsem. Miláček přikývl, že můžu. Potom jsem se se stříbrovlasým rozloučil a on slíbil, že se zase co nejdřív staví, aby si ověřil, že se o mě Tae pěkně stará. Ujistil jsem ho, že tohle byla moje chyba a ne Taeho. To já všechno vidím hned černě, ale už jsem se snad poučil. Všechno přece nemusí být vždycky tak zlé, jak to vypadá. Už jsem se nebál, že mi tygřík ublíží. 

Věřil jsem totiž, že u miláčka jsem v dobrých rukách.