Jung-Kook

Tae už byl převlečený, stál a nepřestával se mračit. „Neruším?", řekl potichu. Bylo na něm poznat, že dost žárlí. „Tae... Tae...", vydechl jsem, zatím co on nasměroval svůj naštvaný pohled na Moona. Ten se jen pousmál, naprosto v klidu. „Už půjdu!", usmál se na mě, ignorujíce jeho pohled. „Vlastně... na něco jsem zapomněl!" Odběhl do předsíně, zatím co já jsem už zase zíral na miláčka. Srdce mi poplašeně tlouklo a já měl pocit, že se mi brzy rozskočí. Co si asi myslí, když se na mě tak dívá? Jako by mě chtěl provrtat pohledem. Připadal jsem si hrozně vinný, jenže... já jsem přece nic neprovedl! 

Tae popošel blíž ke mně a chystal se něco říct, když v tom se Moon přiřítil zpátky. „Něco jsem ti z Japonska přivezl!", informoval mě nadšeně a hned mi strkal svůj dárek pod nos. Překvapeně jsem se podíval na menší krabičku. „Tak ber!", pobídl mě stříbrovlasý a já si ji po chvíli se smutným pohledem převzal. „Děkuji, Moonie!", vydechl jsem. Potěšilo mě, že si na mě vzpomněl, přestože jsem od něho žádné dárky z cest nečekal. Jenže jsem se nedokázal radovat když Tae... Nadskočil jsem úlekem, když práskly vchodové dveře a já poplašeně zaznamenal, že miláček už v obýváku není. 

„Co mu je?", podivil se Moon. Jen jsem pokrčil rameny, ale to už mě v očích zase štípaly slzy. „To je takový pořád?", zamračil se a já zavrtěl hlavou. „Ne... není!" Měl jsem pocit, že se mi nedostává kyslíku. Kam odešel? Proč??? Nestihl jsem mu ani nic říct. Možná jsem neměl tak blbě čumět, ale jít za ním, políbit ho a říct mu„dobré ráno"... třeba by se potom tak nenaštval?! Mám jít za ním a nebo čekat až se vrátí? Co když se nevrátí? „Uklidni se, Kookie!", řekl starostlivě stříbrovlasý. „Pokud tě miluje, tak neodejde! Proč by vlastně měl? Vždyť se mezi náma nic nestalo!" „Já vím, že se nic nestalo!", vyhrkl jsem rozrušeně a slzy začaly smáčet mou tvář. „Jenže... co když on to neví?" 

„Měl by to vědět!", zamračil se, ale pak si mě přitáhl k sobě a znovu mě objal. „Ne... raději mě ne... neobjímej, Moonie!", vzlykl jsem, ale přesto jsem se nechal. Snažil jsem se uklidnit a pořád dokola jsem si v duchu opakoval, že Tae-Hyungie přece není pitomý žárlivec a že mě miluje. Posadili jsme se na pohovku a čekali, co bude dál. Uplynulo patnáct minut a Tae se nevracel. Uplynulo dalších patnáct minut a já měl chuť proskočit oknem. 

Už jsem nedokázal usedět. Nechal jsem krabičku ležet na pohovce, vstal jsem a začal rozechvěle umývat nádobí, které jsem předtím nestihl umýt, protože se mi vůbec nechtělo. Když mi však upadla sklenice a rozbila se, vzdal jsem to. Svezl jsem se po kuchyňské lince na zem, složil hlavu do dlaní a mým tělem lomcovaly vzlyky. „Kookie, to bude dobré, uvidíš!", snažil se mě konejšit Moon, ale já ho neposlouchal. V hlavě mi běžela jen jedna myšlenka pořád dokola... 

Tae odešel!