Jung-Kook

Cestou autem jsem se klepal zimou. Ten déšť nám byl čert dlužen! V hlavě mi tepalo, jako by se mi měla rozskočit, cítil jsem se ještě víc unavený, ale nepřestal jsem být šťastný. Podle mě to bylo prostě úžasné rande! Tae se soustředil na řízení, ale každou chvíli na mě hodil ustaraný pohled. Voda se nepřestávala valit z nebe a provoz byl pořád dost hustý. Miláček vztekle praštil do volantu, když jsme kousek popojeli, protože blikla zelená, ale vzápětí na to jsme už zase stáli na červené. „Nesnáším to tu!", vyhrkl rozladěně. 

„Klid, Tae!", konejšil jsem ho a on se na mě pobaveně podíval, když slyšel z mých úst svou oblíbenou frázi. „Tttt...to jsem mmm... měl říct jjj... já!", ušklíbl se při imitaci Disneyho. „Ale vážně...", zamračil se na semafor před námi. „Tady se nehodí jezdit autem! Fakt děs!" „Myslíš, že by to metrem bylo lepší?", povzdechl jsem si a on zakroutil rozhodně hlavou. „To teda fakt nebylo!", prskl a já jsem se i přes bolest musel zasmát. Miláčkovi je nejspíš dost těžké se zavděčit. Snad ho nezklamu... To pomyšlení mě donutilo přestat se smát. Teda nejen to, ale také píchnutí v mé hlavě, jako kdyby se něco chtělo prorvat ven... 

Tae na mě znovu hodil ustaraný pohled. „Jung-Kookie...", řekl potichu. „Mrkni se do přihrádky u sebe, ano?" „Co tam má být?", podivil jsem se, ale hned jsem přihrádku poslušně otevřel. Byly tam nějaké léky, zřejmě od bolesti. „Nejsou tak silné jako ty tvoje, ale... lepší než nic, ne?", povzdechl si miláček a já jsem si jeden prášek vložil do úst. „Vezmi si dva!", rozhodl Tae a já jsem ho zase poslechl. Kéž by zabraly. Zapil jsem je vodou, kterou tam miláček taky duchaplně měl, i když kdoví jak dlouho?! 

Když jsme přijeli k domu, pořád ještě pršelo. Tae trval na tom, že mě zase ponese a já jsem se nebránil. Cítil jsem se však hrozně nepříjemně, jak se mi vlasy lepily do čela a voda stékala po mé tváři. Miláček na tom nebyl o nic líp. Ve výtahu, cestou do dvacátého patra, jsem se už naštěstí cítil mnohem líp. Oba jsme však byli promočení a oba jsme se třásli zimou. Kapalo z nás jako z vodníků. Zmoknout takhle na podzim a ještě k tomu večer, není žádná legrace! Postavil mě na nohy, až když chtěl odemknout dveře od bytu. Hned pak, jak je za námi zase zavřel, začal sundávat mou promočenou mikinu. 

Když však chtěl sundat i mé tričko, zarazil jsem ho. „Já sám...", špitl jsem nervózně a on jen přikývl. „Běž hned do sprchy!", poručil mi. Zul si boty, odběhl a pak mi dal do dlaně další prášky, nejspíš kortikoidy a lék proti záchvatům. Těšil jsem se, až se zahřeju a nějak jsem v tu chvíli neřešil, jak je na tom Tae. Zapil jsem prášky vodou z kohoutku a hned jsem ze sebe serval zbytek mokrého oblečení. Byla to taková úleva, když jsem na sebe pustil proud hodně teplé vody. 

Namydlil jsem se sprchovým gelem a celý se umyl. Dal jsem si taky šampón na vlasy. Zavřel jsem potom oči a s předkloněnou hlavou nechal proud vody, aby spláchl šampón z mých vlasů. Užíval jsem si sprchu a mé tělo se už krásně prohřálo a uvolnilo. Bylo mi opravdu dobře. Najednou jsem však uslyšel klapnutí dveří, ale než jsem stačil jakkoli reagovat, ovanul mě chlad, když se otevřely i prosklené dveře od sprchy. Ke mně zezadu se natiskl Tae. „Zzzzz... zima...", drkotal zuby, zatím co já jsem ztuhl a celý rudý vnímal jeho nahé tělo a chladnou kůži. 

Neměl jsem odvahu se otočit. Měl jsem matný pocit, že už jsem ho někdy odhaleného viděl, ale byl to nejspíš sen, než nějaká skutečná vzpomínka. Přesto jsem věděl, že kdybych se otočil a viděl ho takhle z blízka, nejspíš by mě to zabilo. Jenže jeho holé bříško, kterým se tiskl na má záda a taky jeho nádobíčko na mém zadku, mě zabíjelo ještě víc. Tae spokojeně vydechl a nechal na sebe dopadat proud teplé vody. Nejspíš nějak automaticky položil ruce na mé břicho. Pak jako by si najednou uvědomil, co dělá. Celý ztuhl a odtáhl se. „Pro... promiň...", vykoktal a zřejmě se chystal opustit sprchu. 

Mně však jeho blízkost začala chybět a navíc mě zaplavily výčitky svědomí, že jsem nemyslel na to, že je mu taky zima. Nechtěl jsem, aby odcházel, měl by se pořádně prohřát! „Zůstaň!", řekl jsem potichu, ale tak aby mě slyšel. „Pojď zpátky!" Byl jsem rudý až na zadku, ale stejně jsem chtěl, aby se na mě zase tak tiskl. „Víš to jistě?", zeptal se pro jistotu. Nečekal však na odpověď a znovu se na mě natiskl. Tentokrát jsem já spokojeně vydechl, přestože jsem se nepřestal stydět. Tae si položil bradu na mé rameno a ruce dal na mé břicho. Jeho přirození se znovu tisklo na můj zadek a já jsem cítil, jak na to začínám reagovat. 

„Opravdu chceš, abych zůstal?", zašeptal do mého ouška, když si všiml, jak se chvěju. Přejel rukou po mém břichu a zavadil tak o špičku mé erekce. Neudržel jsem se a z mých rtů unikl tichý vzdech. „Ale...", vydechl Tae užasle. „Copak to tu máme?" Jeho poznámka způsobila ještě větší chvění mého těla. Aniž by se zeptal na svolení, přejel rukou po celé mé délce. „Co... co to dě... děláš?", vydechl jsem zaraženě. S tímhle jsem nějak nepočítal! Hrozně moc jsem se styděl, nejraději bych ho od sebe odžduchl. 

„Tae... co... co to děláš?", vysoukal jsem ze sebe. Proti své vůli jsem však vzápětí na to znovu vzdychl a Tae se potichu zasmál. Jako kdyby byl v tranzu. Neodpověděl, namísto toho můj penis jemně stiskl. Zavzdychal jsem víc, jako nějaká děvka a opřel svou hlavu o jeho rameno. Do háje, do háje... sakra! Co se to děje? Cítil jsem, jak jeho tělo reaguje. I on byl vzrušený. Polekalo mě to. Co chce dělat? Budeme teď spolu mít sex? Vůbec jsem nebyl připravený na takové intimnosti, zatím jsem ještě nic takového nechtěl! 

Docela dost jsem se bál. Netušil jsem, kam tohle povede, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Vůbec jsem se nepokoušel bránit. Tae nepřestával hladit a občas tisknout mé přirození, zatím co druhou rukou zabloudil na můj hrudník a zlehka přejížděl dlaní po mých bradavkách. Mlčel a ani já sem už nebyl schopen slova. Potom ruku přesunul do mých vlasů a donutil mě sklonit hlavu. 

Své rty pak přitiskl na mou šíji a začal ji zasypávat drobnými polibky. Občas mou kůži sevřel ve svých zubech a já jsem nedokázal zastavit vzdechy, které opouštěly mé rty. Umíral jsem, zvlášť když stisk druhé ruky maličko přitvrdil a zahrnul do toho celou mou výbavičku. Připadal jsem si jako hadrová panenka bez vůle. Ovládlo mě totiž vzrušení, které pomalu ale jistě vypudilo z mé hlavy strach a částečně i stud. 

Věděl jsem jen jedno... nesmí přestat!