Tae-Hyung

Kookie spal a já jsem sledoval jeho uvolněnou a klidnou tvář. Přišel mi krásnější než kdy před tím. Srdce mi pořád zběsile tlouklo a já jsem sotva dýchal rozrušením, přestože jsem to na sobě nedal až tak znát. Dělá tohle s člověkem láska? Vlastně jsem ještě nikdy nikoho nemiloval, přestože jsem už vztah měl. Toho dotyčného jsem měl moc rád. Vlastně jsem do něho byl zamilovaný, sex s ním byl skvělý, ale... nakonec jsme se rozešli, když jsem odešel do Seoulu na vysokou.

Bylo to rozhodnutí nás obou, protože Dong-Han zůstával v Daegu a vztah na dálku nechtěl ani jeden z nás. Tenkrát byl totiž Hanie ještě na střední, zatím co já jsem už skončil a navíc měl v plánu dál studovat tam. Oba jsme taky chtěli zažít něco nového. Tady v Seoulu jsem si nikoho nehledal. Studoval jsem a pracoval v nemocnici v rámci povinné praxe, na vztahy nebyl nějak čas. 

Ano, vztah může sice skončit rozchodem, ale v tomhle případě ani jeden z nás neměl zlomené srdce, což se do budoucna, když budu s Jung-Kookem, říct nedá... Nelitoval jsem však toho, že jsem se stal jeho přítelem. Pořád se sice v mém srdci, hluboko pod návalem citů, ukrývá strach, že to nezvládnu, až mě miláček opustí, ale... momentálně jsem dokázal myslet jen na to, co všechno nás čeká. Hned jak mu bude dobře, vezmu ho ven. Ne jako před tím, když jsme jeli do Lotte World, přestože to bylo super... až na ten konec, čímž nemyslím to líbání... ale na opravdové rande! Netušil jsem kam Kookieho vzít, ale usmyslel jsem si, že chci, aby se mu to moc líbilo. Na promýšlení však bylo času dost. 

Kookie se každým dnem zlepšoval. Staral jsem se o něho a dělal všechno tak, jak mi Jin poradil. Po pár dnech už mohl králíček konečně normálně jíst. Přespával jsem na pohovce jako před tím, aby měl pohodlí, přestože se to králíčkovi moc nelíbilo. Celou dobu mého pobytu u něho jsme se každou chvíli líbali, hladili se a jeho oči zářily štěstím. Kookieho tvář byla čím dál víc krásná, když zmizely kruhy pod očima, protože dostatečně spal a na jeho sladkých rtech se trvale usadil roztomilý úsměv, který snad nikdy nemizel. Měl jsem touhu ho udlachmat a zulíbat. Museli jsme si však promluvit o tom, jak to bude dál. 

„Kookie...", pousmál jsem se. Byl pátek odpoledne, králíček seděl u stolu a snažil se do sebe narvat rýži se zeleninou a mi to přišlo z nějakého důvodu roztomilé. „Musíme si promluvit!", oznámil jsem a on se zarazil, s vidličkou na půl cesty ke svým ústům. Pomalu ji položil na talíř a zadíval se na mě sice zvědavě, ale současně spolu s nejistotou. „Klid, Kookie!", řekl jsem rychle. „Není to nic vážného!", uklidňoval jsem to sladké stvoření, u kterého během okamžiku převládla nervozita. „Jde jen o to, že už je ti líp a..." 

„Půjdeme na to rande?", vyhrkl nadšeně a jeho oči se znovu rozzářily. Musel jsem se zasmát. Je tak nadšený, tak nedočkavý... fakt sladké! „To taky...", mrkl jsem na něho. „Jde však spíš o to, že musím chodit do školy...", vysvětlil jsem. „Odpoledne se můžeme vídat, ale... přemýšlel jsem a nevím jak to udělat. Mám za tebou chodit po škole a na noc se pak vracet domů?" Chvíli se na mě díval s rozšířenýma očima. Když zjistil, že nechci probírat rande, zatvářil se mírně zklamaně, ale pak se mu oči znovu rozšířily. Vypadal, jako kdyby usilovně přemýšlel. 

„Miláčku...", vydechl nejistě. Jeho tvář se začala červenat a on sklopil zrak do svého talíře. „Ano, miláčku?", pobídl jsem ho, když pořád mlčel, rýpal se v rýži a dál nic neříkal. „Napadlo mě...", špitl a znovu se na mě podíval. „Nechtěl by jsi spát tady u mě?" „Jako že bych se nastěhoval k tobě?", podivil jsem se. „A... není na to moc brzy?" „Brzy?", podíval se na mě a v očích měl bolest. „Myslíš, že máme tolik času jako jiné páry? Kdy by ses chtěl nastěhovat... až budu umírat?" 

„Jung-Kookie...", vydechl jsem a mé srdce se lítostně sevřelo. Hned jsem spěchal za ním a ze zadu se na něho natiskl. „Ne... jistě že ne! Dobře, nastěhuji se k tobě hned!", ujišťoval jsem ho, zatím co jsem věnoval snad tisíc pusinek na jeho líčko a spánek. Má pravdu... času není nazbyt! Stejně, měl bych na něho dohlédnout a užít si s ním co nejvíc, jak budu moct. „Ach... miláčku...", popotáhl Kookie a já jsem si k němu klekl tak, abych viděl do jeho tváře.

„Neplač, ano?", řekl jsem něžně. „Nebudeme zatím myslet na takovéto věci, souhlasíš? Co takhle naplánovat to rande?" Líbnul jsem ho na rty a on se smutně usmál. „Dobře...", přikývl. „Půjdeme někam už dnes?", usmál se, ale jedna neposedná slza stejně stekla po jeho tváři. „Dobře, klidně!", přikývl jsem vehementně, jen aby už žádné slané potvůrky netekly po jeho jemné kůži. „Vážně?", vyhrkl radostně a ukázal své perličky v radostném úsměvu. „Vážně!", přikývl jsem. Mé srdce jásalo nad jeho radostí. Miláček... Miláček Jung-Kookie! 

Věděl jsem však, že jednou mé srdce bude neskutečně trpět...