Jung-Kook

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Když jsem však viděl něhu v Taeho očích, došlo mi, že je to pravda. Opravdu se to děje! Opravdu jsme od teď spolu! Srdce se mi svíralo láskou a radostí mi tlouklo jako splašené. Nejraději bych skákal po stole štěstím, létal, ulíbal ho a taky... taky bych se s ním pomiloval. Začervenal jsem se nad svýma myšlenkama. Dojde na to někdy vůbec? Budeme spolu my dva někdy mít sex? Raději jsem nad tím v duchu mávl rukou. To teď není podstatné! Podstatné je, že zůstane, že opětuje mé city a že na nic už opravdu nebudu sám. 

Mé srdce se začalo pomalu skládat dohromady, jako puzzle. Jistě, nějaké dílky tam budou chybět, protože ty bych zacelil jen návratem domů, ale... Zamrkal jsem, abych zaplašil další slzy, tentokrát smutku. Ne, teď nechci myslet na to, co jsem ztratil, protože jsem našel něco, v co jsem už vůbec nedoufal. Našel jsem Taeho a jeho... lásku? Řekl přece taky, že mě miluje! I kdyby mě nemiloval, věřím, že je zamilovaný a pro teď to stačí! Jeho polibky jsou naprosto dokonalé a jeho blízkost je to nejkrásnější, co jsem až doposud zažil! Už nezbývá moc času, takže mi snad nestihne nějak ublížit. Věřím mu! 

Pořád se na mě tak krásně díval a sem tam mě něžně pohladil a nebo políbil. Mlčel a zřejmě mě nechával zpracovat všechny své pocity. Byl jsem opravdu moc šťastný! Současně na mě dolehla velká únava. „Mů... můžu chvíli spát?", špitl jsem potichu. Měl jsem pocit, jako bych na to ve chvíli, kdy jsme zahájili náš vztah, neměl právo. „Jistě, zlato!", pousmál se. „Už před tím jsem si všiml, že jsi unavený...", pozvedl jedno obočí. „Spi jak dlouho budeš chtít!" Znovu jsem se začervenal, ale tentokrát pro jeho oslovení. Zlato? Myslím, že mě tak oslovil už před tím, ale já to skoro pro své psychické rozpoložení nevnímal. Přišlo mi to hrozně roztomilé. Jak mu mám říkat já? Můžu ho oslovovat „miláčku"? 

„Do... dobře...", přikývl jsem. „Dě... děkuji, miláčku!", pousmál jsem se vděčně a on se na mě zazubil tím nejkrásnějším úsměvem na světě, ze kterého mi snad nikdy nepřestane padat brada a srdce tlouct jako o život. „Miláčku?", pousmál se. „To se mi líbí!" „Co... co se ti líbí?", nechápal jsem a on se zasmál, zvonivě a úžasně, jak to umí jen on. „To oslovení, Kookie...", objasnil mi pobaveně. „To oslovení se mi líbí! Ale bude se mi také líbit , když už zavřeš svá krásná kukadla a budeš odpočívat... miláčku!", vrátil mi mé oslovení a já se zatetelil blahem. To oslovení mě pohladilo po duši i po mém bolavém srdci. 

Donesl mi  ještě na pití nějaký džus, který jsem musel povinně celý vypít a pak už mi jednou rukou popravil polštář, zatím co si mě druhou podržel u sebe. Nasál jsem do nosu jeho jemnou vůni a bezmyšlenkovitě políbil jeho hebký krk. Maličko se zarazil, ale pak se na mě s úsměvem podíval. „Máš rád polibky na krk?", zajímal se, zatím co mě už pokládal na polštář. „Ne... nevím...", vydechl jsem mírně v rozpacích. „Hmmm...", uculil se. „Tak to zjistíme, co říkáš?", mrkl na mě. „Ale až ti bude líp!" 

„Ty... ty chceš mít se mnou sex?", vyhrkl jsem celý rudý a on se na mě znovu pobaveně usmál. „Předbíháš, Kookie!", usmál se. „Pěkně pomalu, postupně... Co takhle nejdřív rande?" Takže chce se mnou spát, jen ne hned... Srdce mi přeskakovalo vzrušením a taky touhou. Ale... půjdeme spolu na rande? Opravdu? Nikdy jsem nebyl na žádném rande! „Moc rád s tebou půjdu na rande!", vyhrkl jsem nadšeně. „Moc rád s tebou budu dělat cokoli!" 

Znovu se zvonivě zasmál. „Tak to se už na to cokoli nemůžu dočkat!", řekl něžně, ale se šibalským leskem v očích. Ještě víc jsem zrudl, ale to už se nade mnou skláněl a znovu mě líbal. „Vážně tě asi miluju, Jung-Kookie!", zašeptal do mých rtů. „Kdo jsi? Jak to, že jsi mě tak pobláznil?" Na to jsem nevěděl co říct, ani to nešlo. Umíral jsem štěstím, zatím co jsem si užíval jeho smyslné rtíky a jeho sladkou a úžasnou pusínku. Líbání s ním bylo samo o sobě neskutečným zážitkem. 

Měl jsem pocit, že bych už teď mohl v klidu umřít.