Jung-Kook

Bylo mi jasné, že Tae nechce být víc než patron... vždyť vlastně nechtěl být ani tím patronem. Chápal jsem ho, ale přesto to vědomí bolelo. „Vím, že bylo potrefené tvrdit, že jsme pár!", řekl Tae rozechvěle. „Vím, že jsem tě neměl líbat, ale chtěl jsem ti jen pomoct a ty to víš, ne? Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, tak promiň." Jenže já jsem tohle slyšet nechtěl. Pokusil jsem se od něho odtáhnout, ale on mě pevně chytl za ramena a nepustil. Dál se díval do mých očí, přestože jsem ho já přes slzy skoro neviděl. 

„Vím taky, že jsem tě neměl nechat samotného a už jsem ti řekl, že mě to moc mrzí!", pokračoval, aniž by přerušil oční kontakt. „Jenže teď jsem tady! Na svůj strach... na nic už nejsi sám, Kookie! Nemusíš být na to sám! Nedovolím ti takhle umřít, slyšíš? Ty si ještě užiješ pěkné dny a budeš mít zážitky, které sis přál, o to se postarám!" „Proč... proč se tak staráš?", vzlykl jsem. „Protože mi na tobě záleží!", odpověděl rozhodně. Překvapeně jsem se na něho podíval a po mé tváři stekly další slzy. Záleží mu na mně? Jak moc? 

„Řekni mi pravdu!", pokračoval stejným tónem miláček. „Můžu za to já? Můžu za to, že ses takhle zřídil a že už nechceš žít?" „Tae...", vydechl jsem a mé srdce se bolestně sevřelo. Tohle si přece nesmí myslet, přestože je to z části pravda. Nestačil jsem však říct cokoli dalšího. „Taky odpověď...", povzdechl si smutně. „Teď ti položím poslední otázku...", dodal nervózně. „Odpovíš mi? Ale pravdu, Kookie!" Jen jsem nejistě přikývl. „Co ke mně cítíš?", zeptal se, zatím co svůj pohled zabodl ještě hlouběji do mých očí. 

„Co... co?", špitl jsem zaskočeně. Takovou otázku jsem rozhodně nečekal! „Jak... jak jsi přišel na to, že... že k tobě snad ně... něco cítím?" Nechápal jsem, jak ho to mohlo napadnout. Copak jsem to na sobě dal nějak znát? Vždyť jsem se hlídal! Začal jsem se chvět, víc brečet a srdce se mi zběsile rozbušilo, stále se bolestně svírajíce. Tae mě pořád skenoval svým pohledem a já jsem jeho pohled proti své vůli opětoval. 

„Řekl jsi, že mě miluješ!", odpověděl a já jsem k tomu všemu navíc zrudl. „Vá... vážně? Kdy?" „Možná jsi jen blouznil, ani si to nepamatuješ...", povzdechl si. „Teď jsi však při smyslech... tak mi řekni, co ke mně cítíš. Je to pravda, že mě miluješ?" Opravdu jsem si na to nevzpomínal. I když jsem se všemožně snažil vybavit si ten okamžik, nešlo to. Už jsem se na něho nedokázal dívat. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na své chvějící se ruce, kam dopadaly slané kapky z mých očí. „Proč... proč mi to dě... děláš?", vysoukal jsem ze sebe s námahou. 

„Takže je to pravda!", vyhrkl. „Budeš mě pořád posílat pryč, když udělám tohle?" Nechápal jsem, o čem mluví, dokud si nevzal mou bradu, nepozvedl mou tvář a nepřitiskl své rty na ty mé. Políbil mě něžně a zlehka, jako by se bál, že se pod dotekem jeho rtů rozpadnu a já jsem se opravdu málem rozpadl. Neměl jsem ponětí, co se to právě děje. Mé srdce vynechalo pár úderů, ale on už se zase odtáhl. 

„Já... nechtěl jsem si to přiznat...", vydechl, zatím co já jsem se pokoušel nastartovat své srdce, které nějak zapomnělo tlouct. Dokonce jsem zapomněl i brečet. „ale... ten potrefený nápad... to líbání... a taky strach o tebe, když jsem tě tady našel v bezvědomí... to všechno, plus jeden můj kamarád... mi otevřelo oči. Já... taky jsem se zamiloval, Kookie!", přiznal a mé srdce se probudilo k životu. Začalo tlouct zběsile, jako kdyby chtělo vyletět z mého těla. Měl jsem pocit, že špatně slyším.

„Ty... ty... co?", začal jsem koktat, ale on mě umlčel svými rty, které znovu přitiskl na ty mé. „Asi jsem se taky naprosto zbláznil!", zašeptal do mých rtů. „Ale... vážně jsem se do tebe zamiloval, Kookie! Budeš mě pořád ještě odhánět, nebo mám zůstat?" Opřel své čelo o mé a znovu se, tentokrát z blízka, naléhavě zadíval do mých očí. Bál jsem se tomu uvěřit. Bylo to až moc krásné, než aby to byla pravda, ale jeho sladké polštářky, které byly pořád tak blízko těch mých, mé pochybnosti zaháněly daleko do hlubin mé mysli. Připadal jsem si jako ve snu. 

„Zůstat!", špitl jsem a on se rozechvěle pousmál. „Moc mě to mrzí, Jung-Kookie... opravdu mě mrzí, že jsi tady byl sám. Ale teď už všechno zvládneme spolu, ano?", řekl něžně a znovu mě políbil. „Já vážně nikam neodejdu!" „Miluju tě, Tae!", zašeptal jsem namísto odpovědi. „Miluju tě!" Z toho náporu citů, které mě zaplavily, se mi doslova zatočila hlava. Já jsem to vážně řekl nahlas? Vážně mě Tae políbil? Nebo je to jen přelud? Opět mě však políbil a tentokrát přejel jazýčkem po mých rtech. Chytl mou tvář do obou dlaní a já jsem ho s rozechvělým výdechem nechal polibek prohloubit. Opětoval jsem jeho polibek láskyplně a něžně a všechno ve mně při tom křičelo, že to není sen, ale skutečnost. 

Tae mě líbá! Tae je zamilovaný! Konečně jsem poznal jaké to je, když přidá do polibku city. Bylo to nádherné a úžasné! To jak si hrál s mým jazykem, jak něžně a opatrně okupoval má ústa, jak laskal mé rty... to všechno mě vynášelo až do nebe. Bylo to o tolik krásnější než v parku, že mi naprosto vzal dech a já jsem myslel, že umřu. Volnou rukou jsem si ho chytl za zátylek a své prsty jsem propletl do jeho vlasů. Miláček se do polibku pousmál. V tu chvíli jsem už nemyslel na sebevraždu. Ne jen kvůli rodině, ale hlavně kvůli němu! I kdyby to byla jen lež, co na tom sejde? 

Už ho nikam nepustím!